Sally McBreartyová

REVOLUCE, KTERÁ SE NEKONALA
Většina lidí si pod revolucí představuje krvavou řež, kdy vítězná strana porazí a zahubí stranu poražených. Z vizuálního hlediska si možná vzpomeneme na slavný Delacroixův obraz, kde ženština s obnaženými ňadry představující Svobodu stojí na barikádě s francouzským praporem v ruce a vyzývá revolucionáře, aby ji následovali. Naši slovenští přátelé jsou po prožité sametové revoluci v roce 1989 prozaičtější, když říkají, že každá revoluce začíná velkou rabovačkou. Co se to tedy vlastně skrývá za tímto pojmem? Revoluce se definuje jako rychlý, výrazný, kvalitativní, skokový přechod z jednoho stavu do druhého; anebo také prudká změna odehrávající se mezi dvěma stavy. Ačkoliv se s pojmem revoluce můžeme setkat samozřejmě také ve vědách přírodních, vypadá to, že společenské vědy jej dokážou propagovat daleko vehementněji. Tak známe z dějepisu Velkou francouzskou revoluci, která odstranila ancien régime a podnítila vznik nové kapitalistické společnosti. V historické vědě se můžeme setkat se zásadními civilizačními změnami, které Gordon Childe nazval neolitická a městská revoluce: v prvním případě šlo o pozvolné rozšiřování zemědělství po světě, v druhém případě se jednalo o velmi rychlou změnu, kdy Evropané v 18. a 19. století opouštěli venkov a stěhovali se do továren stavěných ve městech. Dnes si budeme povídat ale o jiné, velmi staré revoluci, ke které údajně došlo před 40 tisíci lety v Evropě a jejíž existenci svými výzkumy zkoumala americká badatelka McBreartová.

PRVNÍ EVROPSKÁ REVOLUCE
Evropští archeologové byli zcela fascinováni prvními nálezy, které avizovaly svět anatomicky moderních lidí. Pozůstatky po nich byly úžasné; vyznačovaly se bohatostí nálezů, úžasnou invencí a citlivým provedením. Šlo o elegantní a tvarově pestré kamenné nástroje, o pohřby osob z dávných komunit s překvapivou výzdobou, o úžasné a tajemné umělecké předměty, o jeskynní malby znázorňující znamenitým způsobem faunu doby ledové, nebo lidské postavy, které byly již desítky tisíc let mrtvé. Všechno to bylo úžasné především proto, že se to zcela lišilo od artefaktů předchozího období, v němž žili lidé biologicky odlišní, ale patřící pořád do rodu Homo. Právě tento rozdíl vzbuzuje oprávněný a neustávající obdiv. Evropané spatřují v kultuře těchto lovců a sběračů velkou revoluci, která posunula vývoj lidské civilizace rázným způsobem vpřed. A tak se McBreartyová ptá: jak ale tyto skutečnosti ovlivnily původ moderních lidí, nebo vznik jazyka jako prostředku komunikace, nebo symbolické myšlení, kterým se lidé liší od svých předků? Její odpověď zní: ničím.

Díky celé řadě náhod se doba objevení lidské civilizace v Evropě stala modelem první pravěké kultury druhu Homo sapiens. McBreartyová se domnívá, že právě tato představa brání účinnému poznání vzdálených událostí a navozuje zdání jakési evropské převahy nad ostatními kontinenty. Jak se to mohlo stát? V posledních třiceti letech už bylo docela jasno v tom, kde se první anatomicky moderní lidé objevili: bylo to v Africe. Ještě v 90. letech 20. století bylo zřejmé, že nejstarší antropologické nálezy tvorů, již patřili k našemu druhu, pocházejí nejspíš z doby před více než 100 tisíci lety z Afriky, ale přitom se jedním dechem říkalo, že moderní chování těchto lidí se datuje z doby před 40 tisíci lety. Což podněcuje úvahy, že naši afričtí předkové stejně jako evropští neandrtálci ještě nedisponovali plným lidstvím, alespoň v tom kulturním slova smyslu. V případě neandrtálců to vypadá logicky, vždyť oni patřili k jinému lidskému druhu, ale platí to také pro naše předky z Afriky? Je nějaký podstatný kulturní rozdíl mezi těmi, kteří v Evropě prezentovali vyspělou paleolitickou kulturu, a těmi, co zůstali v Africe?

Aby našla naše badatelka odpovědi na tyto otázky, pustila se do výzkumu kultury dávných lidí, kteří žili v Africe v paleolitu, tedy ve starší době kamenné. A přišla s odvážnou myšlenkou, že vše to, čím se mohli ,chlubit‘ evropští lovci a sběrači před 40 tisíci lety, bylo dědictvím, které si s sebou přinesli z Afriky. Ale nejen to: prohlásila, že mnoho tzv. kulturních znaků, kterých si tolik ceníme (mezi nimi zejména jazyka) možná patří nejen našemu druhu, ale všem pravěkým lidem, celému rodu Homo. Což by ovšem znamenalo, že soubor kognitivních dovedností (vnímání, myšlení, řeč) tvoří rodové dědictví, s jehož pomocí se jednotlivé lidské druhy adaptovaly na své životní prostředí. A právě tato adaptace na různé podmínky z nich udělala různé druhy. Proto se moderní lidé a neandrtálci od sebe liší odlišnou adaptací a různým způsobem myšlení, i když tyto rozdíly jsou velice jemné a těžko odhalitelné.

Z AFRIKY AŽ NA MORAVU
Archeologie má v jednom smůlu: těžko může poskytnout nezvratné důkazy o rozdílech v chování na úrovni druhů, neboť způsob obživy všech lidí byl v pravěku prakticky identický.

McBreartyová nevěří v nějaké ,náhlé osvícení‘, k němuž by došlo na různých místech naší planety v různých dobách, byť by šlo o geneticky podobné tvory, kteří by se od sebe nijak výrazně nelišili. Tedy, že třeba k rozvoji lidské řeči došlo na jednom místě, zatímco na jiném místě k tomu mohlo dojít jindy. Všechno to budí zdání, že vývoj v Africe ve středním paleolitu (přesněji před 60 až 80 tisíci lety) směřoval k technologické, kognitivní, komunikační a sociální vyspělosti, jejímž výsledkem byla prostorová expanze: proces out of Africa, ven z Afriky, stěhování mimo Afriku. A právě v Evropě tento vývoj před 40 tisíci lety gradoval ve své výjimečné podobě. Jedině tak je prý možné vysvětlit, proč se lidé žijící v Africe před 100 tisíci lety tolik lišili od těch, kteří se v Evropě objevili o 60 tisíc let později. A právě tento rozdíl označili vědci jako ,lidskou revoluci‘, jež pohnula kolem dějin. McBreartyová podobné názory zcela odmítá. Nejstarší pozůstatky člověka (částečná lidská kostra) se našly v africké Habeši před 195 tisíci lety. Nález lebky rovněž z tohoto kouta kontinentu se datuje dobou před 160 tisíci lety. Ale existují fosilie, které jdou v čase ještě dál: možná až do doby před 260 tisíci lety. Proč je tento závod s časem tak důležitý? Protože to ukazuje, že dědictví, s kterým lidé přišli v dávných dobách z Afriky do Evropy, se muselo dlouhá tisíciletí vyvíjet právě na tomto sousedním kontinentu. Jinými slovy: jestliže dnes již všichni badatelé uznávají, že původ našeho druhu je v Africe, potom je ještě třeba je přesvědčit, že nejen geneticky a anatomicky jsme tam spatřili světlo světa, ale že také naše kultura má své zdroje v těchto jižních končinách.

Dříve se argumentovalo tím, že máme k dispozici velmi málo nálezů, které by kulturní vývoj v Africe podporovaly. Ale již z doby středního paleolitu (před 250 až 40 tisíci lety) pochází z Afriky dost materiálu, který dokazuje pozvolný rozvoj technologických dovedností tamějších pravěkých lidí. McBreartyová argumentuje tím, že je nyní již dostatek věrohodných důkazů o tom, že již v dobách před 200 tisíci lety lidé udělali velký technologický pokrok, který vedl k produkci kamenných čepelí a hrotů, k používání kamenů na mletí zrní a semen a k výrobě barevných pigmentů. Srovnáváním kamenných hrotů, které sloužily k výrobě oštěpů, se ukázalo, že nálezy z celé Afriky představují jednak jistý stupeň standardizace, ale zároveň i stylové variace a to tak přesvědčivé, že se podle nich dají na mapě vykreslit hranice jazykových nebo etnických hranic oddělující jednotlivé kamenné ,hutě‘.

Před zhruba 75 tisíci lety se našly ve východní a jižní Africe pozůstatky mikrolitické industrie, která sloužila pravděpodobně k výrobě hrotů pro šípy. Uvědomme si, že v Evropě se luk a šípy objevily až na konci paleolitu, tedy před necelými 13 tisíci lety. Tyto hroty sloužily nejen pro lov, ale také pro válečné výpravy, neboť je třeba se smířit s tím, že lidská agrese se nevyhýbala ani pravěkým lidem, jak jsme již několikrát ve Skrytých zkušenostech ukázali. Ale navíc se v Kongu nalezly i kostěné hroty, což svědčí o velmi rozmanité nabídce zbraní z doby, kdy anatomicky moderní lidé ještě v Evropě nejen nebyli, ale jejich používání se zde dokládá z doby podstatně pozdější. Na Moravě se kostěné nástroje používaly až někdy před 29 tisíci lety, jak jsme již ukázali v UNI 9/2009.

GENETIKA VERSUS KULTURA
Co je však velmi důležité zjištění či takřka jistota, je to, že tento excelentní technologický pokrok šel ruku v ruce s genetickým vývojem druhu Homo sapiens. Nálezy africké pravěké industrie ukazují, že výsledkem kulturních procesů a anatomických změn byla adaptace moderních lidí na životní podmínky, které tehdy vládly v Africe. Skutečnost, že se náš druh začal kulturně i biologicky rozvíjet v Africe je možná pro mnoho lidí překvapivá, ale naše africké kořeny opravdu sahají až do doby pleistocénu, tedy do geologického období, které skončilo před zhruba 12 tisíci lety. (My žijeme v geologickém období, které se jmenuje holocén.) McBreartyová proto na základě těchto afrických poznatků posouvá hranici, jež odděluje střední paleolit od mladšího paleolitu někam do doby před 130 tisíci lety, zatímco v Evropě se tato hranice datuje dobou před těmi 40 tisíci lety.

Tak jsou z Afriky k dispozici podivuhodné nálezy, k nimž došlo v nedávné době. V roce 2003 se našel v Habeši hrob, jenž je přímým svědectvím o dávných pohřebních zvyklostech. V hrobě se nalezly lebky, které patřily dvěma dospělým mužům a jednomu dítěti. To by nebylo natolik pozoruhodné, ale hlavy byly původně odděleny od těla a jedna lebka nese stopy po leštění. Zajímavé je, že o podobných pohřebních praktikách víme od etnografů, kteří je popisovali v celkem nedávné době. Ovšem to nejdůležitější zjištění tkví v datování tohoto nálezu: jde o pohřeb, který se konal před 154 až 160 tisíci lety. Jinými slovy řečeno: tento funebrální zvyk je na světě dobrých 150 tisíc let!

Podobně byly nalezeny v Keni a v Tanzanii korálky vyrobené z pštrosích vajec, jejichž stáří bylo určeno na 75 tisíc let. Podobné korálky z mořských mušlí se nalezly také v alžírském vnitrozemí. Jejich výrobci je zhotovili před neuvěřitelnými 135 tisíci lety, ale co je ještě pozoruhodnější: místo nálezu je vzdálené od moře 190 km. Také obsidián pocházející z území dnešní Keni a Tanzanie se dopravoval až do vzdálenosti 200 km. To ovšem znamená, že již v této dávné době musela existovat dálková výměna různých předmětů. Ta samá překvapení poskytují i nálezy dosvědčující, že tito pravěcí lidé byli i úspěšní lovci, což jim bylo mnohdy upíráno v domnění, že nelovili, ale živili se mršinami. Argumentovalo se hlavně tím, že existuje velmi málo nálezů zvířecích pozůstatků v blízkosti lidských sídel v této dávné době. Ale McBreartyová argumentuje, že je prostě velmi obtížné po takovédobě nalézt zbytky organického materiálu v tropické oblasti a tak jediné, co zbývá, jsou naleziště nacházející se v portálech jeskyní.

Bylo by ovšem chybou se domnívat, že anatomicky moderní lidé v africkém středním paleolitu byli obyvateli jeskyní. Pouze se právě tam nejlépe dochovaly pozůstatky po životě našich afrických předků. Je třeba si uvědomit, že na počátku nebyl celý kontinent zalidněn, ale že zástupci druhu Homo sapiens postupně osidlovali nová a nová území. To souviselo se způsobem jejich obživy. Tito lidé byli rybáři i lovci; specializovali se na lov vybrané zvěře (antilopa losí, nebo buvol), ale rovněž se intenzivně a plánovitě věnovali sezónnímu sběru ovoce, bylin a hlíz. To vše svědčí o tom, že tito lidé prováděli vše úmyslně, nikoliv náhodně, že uměli komunikovat nejen běžné každodenní věci, ale dovedli již používat i abstraktní pojmy, a že běžně zacházeli se symboly. Vzájemná souhra anatomického vývoje a kulturního rozmachu tak vedla k odpovídající adaptaci na africké klimatické podmínky.

OUT OF AFRICA ANEB PUTOVÁNÍ Z KOLÉBKY LIDSTVA
Vše, co jsme si až doposud řekli, se dá shrnout do tří bodů. Zaprvé, v Africe musíme posunout hranici mezi středním a mladým paleolitem do doby před 130 tisíci lety, zatímco v Evropě je tato hranice určena dobou před 40 tisíci lety, tedy dobou, kdy moderní lidé zde pomalu nahrazovali neandrtálce. Zadruhé, všechna dobře archeologicky popsaná africká naleziště pochází právě z této doby, nebo jsou dokonce starší. A konečně zatřetí, právě v Africe proběhl proces, kterému říkáme kognitivní zpracování informací. Co si pod tím představit? Jde o práci našeho mozku, která spočívá ve způsobu vnímání světa, ve schopnostech myslet a v možnostech vyjadřovat se ve fonetických znacích. Takže věnujme se chvíli otázce vzniku kognitivních schopností člověka. Abychom mohli dojít k nějakým platným závěrům, musíme začít u genetické výbavy Homo sapiens.

Africký genom, tedy souhrn všech genů našeho druhu, vykazuje bohatší různorodost, než se původně předpokládalo. Podle McBreartyové to znamená, že muselo od okamžiku vzniku našeho druhu uplynout více času, jenž byl nezbytný pro tuto diversifikaci. Při sledování genetické výbavy, jež se dědí pouze v ženské linii (tzv. mitochondriální DNA), se zjistilo, že došlo v Africe k rychlé expanzi původního ,rodu‘, což mohlo být právě před 130 tisíci lety. Před 80 až 60 tisíci lety pak mohla následovat expanze do západní Asie, kde spatřily světlo světa v ženské linii tři nové ,rody‘, jež stály u zrodu procesu stěhování našeho druhu do všech kontinentů naší planety. Nicméně naše americká badatelka je toho názoru, že základní rysy našeho kognitivního aparátu (vnímání, myšlení, řeč) jsou mnohem staršího data a jejich stopy lze hledat až v dávně době před nějakými 285 tisíci lety a že neexistuje žádný důkaz pro náhlý kognitivní pokrok v době před 80 až 60 tisíci lety.

Ovšem je-li tomu tak, proč nedošlo k procesu out of Africa, tedy ke stěhování mimo africký kontinent již dříve? Odpověď je docela jednoduchá: hlavní roli v Africe hrála Sahara. Ta fungovala jako pumpa: v době, kdy bylo teplo a vlhko nasála do sebe populace nejen moderních lidí, ale také veškerou floru a faunu; a naopak v době, kdy zavládlo na Sahaře sucho a chlad, tato pumpa zase lidi, rostliny a zvířata vypustila. Právě odchod z Afriky ,suchou nohou‘ se ukazuje jako jediný možný způsob, jak se mohli moderní lidé dostat do západní Asie; nemáme totiž žádné důkazy o tom, že by lidé před 80 tisíci lety uměli vyrábět byť primitivní plavidla. Takže jediná cesta z Afriky musela vést přes levantské hrdlo na severovýchodě kontinentu. Z toho potom vyplývá jediné: ani před 80, ani před 40 tisíci lety k žádné ,kognitivní revoluci‘ nemohlo dojít.

PODOBNOSTI NIKOLIV JEN NÁHODNÉ
Je zřejmé, že v naší ,revoluci‘ musela hrát roli celá řada různých vlivů. Předně je třeba říci, že lidské chování je dáno celou genetickou výbavou, nejen oním úsekem, jenž lidé dědí v ženské linii. V první řadě je to otázka stáří celého geonomu. Jeho analýza je vhodným nástrojem pro posouzení geografického původu lidské populace a snad také pro stanovení časové řady událostí, jež hráli v evoluci člověka svou roli. Problém je, že genetický rozbor může přinášet různé výsledky. A nejde o nepatrné rozdíly: různé metody výzkumu mutací oné mitochondriální DNA ukazují, že proces out of Afrika mohl začít před 500 tisíci lety, nebo také před 56 tisíci lety. A pak ať si laik vybere! A tak McBreartyová doporučuje sledovat molekulární hodiny vždy ve vztahu k tělesným pozůstatkům člověka a k archeologickým nálezům, neboť v obou dvou případech je už letitá zkušenost s prověřenou metodou stanovení stáří. Jen tak lze celkem spolehlivě určit, že poslední společný předek anatomicky moderního člověka žil někdy před 140 až 290 tisíci lety; a že Nový svět byl poprvé osídlen lidmi před 12 tisíci lety a Austrálie a Nová Guinea před 40 tisíci lety.

Pokusy o určení stáří nějaké dávné kultury tedy musí zcela evidentně obsahovat jistou pravděpodobnost omylu. To se samozřejmě týká tím spíš odhadu stáří nejstarších fosilií druhu Homo sapiens, kdy se, jak jsme již viděli, pohybujeme v desítkách, ba stovkách tisíciletí. A tak jediné, co v takových případech zbývá, je porovnávat data z různých vědních oborů, jakými jsou genetika, fyzická antropologie a archeologie. Pouze dosažení jisté korelace mezi těmito daty může vést k úspěchu. Případy úplného konsensu, které McBreartyová nabízí, jsou např. stanovení doby první domestikace v západní Asii před 11,5 tisíci lety, nebo datování prvních zápisů na hliněných destičkách před 10 tisíci lety. Stěhování lidí z Afriky, proces out of Africa, je ovšem tvrdším oříškem. Až doposud se badatelé zabývali spíše otázkou původu neafrických populací, než že by měli trvalý zájem na tom hledat skutečný původ našeho druhu, nebo lidstva jako takového. A tak se stalo, že specifické rysymoderních lidí, zvláště potom jejich pokročilá kognice (vnímání, myšlení a řeč), se považovaly za důvod jejich migrace ven z Afriky.

Víme už, že pravděpodobný exodus lidí z Afriky se mohl uskutečnit jen podél pobřeží, ale pro toto tvrzení máme málo archeologických důkazů. Kolekce geometrických kamenných nástrojů, korálků a nádob z pštrosích vajec nalezených v Indii (sídliště Patna) a na Ceyloně (naleziště Batadomba), které mají původ v době před 30 až 35 tisíci lety, vykazují pozoruhodnou podobnost s nálezy ze subsaharské Afriky z doby před 40 až 75 tisíci lety. To podporuje myšlenku, že skutečně existoval jižní proud migrace z Afriky do Asie, ale nelze ani vyloučit cestu po moři v době ledové, kdy moře bylo o 100 metrů níže, přes úžinu Bab-el-Madeb mezi Afrikou a Arabským poloostrovem. V každém případě tato vodní cesta je doložena z doby před 30 tisíci a více lety při osidlování Austrálie původním obyvatelstvem.

REVOLUCE, NEBO POUZE EVOLUCE
Právě v čase, jenž se rozprostírá mezi zrodem anatomicky moderních lidí a jejich expanzí mimo Afriku, vidí McBreartyová dobu, kdy sice nedošlo k žádné revoluci, ale k důležité postupné evoluci lidského chování a myšlení. Proto je možné tvrdit, že stejné inteligence jako pro odchod z Afriky bylo zapotřebí i pro setrvání na tomto kontinentu. Ti, co zůstali, museli být stejně inteligentní jako ti, co z Afriky odešli. Termín ,lidská revoluce‘ je velmi nevhodné pojmenování pro růst kognitivních schopností moderních lidí. Mohlo k tomu dojít jen proto, že byly chybně interpretovány výsledky biologické evoluce našeho druhu a také samotného archeologického výzkumu. Proto nové genetické a archeologické objevy ukázaly, že si musíme zvyknout na novou verzi této revoluce, která se odehrávala v Africe a mimo Afriku spíše v západní Asii, v Levantě před 60 až 80 tisíci lety, než v Evropě před 40 tisíci lety.

Byla to genetická mutace, která napomohla už našim předchůdcům připravit pole pro předpokládaný kognitivní náskok moderních lidí. Proto už před 200 tisíci lety, odkdy je spolehlivě doložen původ druhu Homo sapiens, museli lidé vykazovat stejnou inteligenci, s jakou dnes řídí celou planetu. Evropský mladý paleolit spojovaný s moderními lidmi ukazuje, jakým způsobem byli schopní se přizpůsobit novému životnímu prostředí, jež se za poslední doby ledové tolik lišilo od přírodních podmínek na kontinentu jejich původu. Nicméně pořád se badatelé snaží najít nějaké dodatečné podněty k diskusi o ,moderním‘ chování našeho druhu a v poslední době se upnuli na genetické vybavení člověka. Tak se hledají geny pro schopnost lidí mluvit, nebo geny, jež hrají roli při tvorbě lidského mozku.

Výsledkem takového hledání bylo objevení slavného genu FOXP2, který kopíruje proteiny, jež umožňují lidem mluvit. Přitom jde o tak subtilní záležitost, že někdy člověk žasne nad vynalézavostí přírodní evoluce: pouze tři aminokyseliny v genu FOXP2 odlišují proteiny nalezené u myší a u lidí, ale dvě jejich mutace se objevili u lidí a nikoliv třeba u šimpanzů. Proto je hlavní pozornost nyní zaměřena na to, jaký krok byl v naší biologické minulosti nejzazší, abychom mohli používat řeč. Skutečnost, že skupiny němých dětí si umí vytvořit a používat samostatný a soběstačný jazyk pro vzájemnou komunikaci, ukazuje na to, že využívání fonetického jazyka není bezprostředním důvodem pro využívání řeči jako komunikačního prostředku.

ZA CO MOHOU SELEKČNÍ TLAKY
McBreartyová se domnívá, že základy jazyka se ukázaly být zásadní předností rodu Homo v případě selekčních tlaků: lidé, kteří byli schopní se lépe dorozumívat, byli úspěšnější; a ti, kteří na tom byli hůř, podlehli a zmizeli v čase. Proto je naše badatelka přesvědčená, že nějaká forma jazyka se v Africe musela objevit už před 400 až 700 tisíci lety a anatomicky moderní lidé pouze v této selekční výhodě dále pokračovali. Jistě jim k tomu pomohl svou velikostí lidský mozek. Ale také s ním je jistý svízel. Vždyť naši předchůdci v Evropě, neandrtálci měli objem mozku větší než moderní lidé. Lidský mozek je totiž kompromisem mezi různými selekčními faktory, jakými jsou velikost těla nebo rozměry pánve matky ve vztahu k velikosti hlavy plodu. Musíme se smířit s tím, že lidé mysleli ve všech dobách vždy stejně dobře, jak už konec konců dokázala svým více než staletým výzkumem sama etnografie.

McBreartyová ke své práci říká: „Je velmi nesnadné se při našem výzkumu zbavit etnocentrického postoje a vyhnout se srovnání s chováním lidí 21. století. Pokusili jsme se podchytit chování anatomicky moderních lidí a sledovat, kam až dojdeme při jeho hledání v čase. Chování, jež jsme sledovali, se týká takových úkonů, jako je používání červeného okru, projevy změn v kamenné technologii atd., které považujeme za známku kognitivního pokroku určitého druhu. Samozřejmě najdou se lidé, kteří možná vidí okolnosti života v minulosti odlišně a tím pádem i kognitivní přednosti lidí. Z tohoto hlediska je opravdu problém formulovat otázky tak, abychom na jejich základě našly obecné rysy lidského chování, které by přežily dodnes.“ Myslím, že se v nedaleké budoucnosti můžeme ještě těšit na nová překvapení.

Sally McBrearty Americká archeoložka a antropoložka, která se zabývá studiem paleolitu (starší doby kamenné) v Africe a která přišla s revolučními poznatky o vývoji lidské kultury v době kamenné na tomto kontinentu.

Hlavní díla:
2007 Down with the revolution
2001 The middle pleistocene of East Africa
2000 The revolution that wasn’t: a new interpretation of the origin of modern human behavior
1990 The origin of modern humans

Přidat komentář