Ad hot

Jsme poslední dobou – vnímáte to taky? – v jednom kuse úplně smýkáni kulatými výročími. Nemyslím osobními. I když ty zrovna v mém okruhu přátel vypukly už vloni, a letos pokračují, jde o úplné abrahámovské bakchanálie. Ne, ne, mluvím o velkých historických připomínáních. Sotva uběhlo sto let od vypuknutí první světové, už nastalo centenium jejího konce. Z něhož – zase oblá číslovka – povstala Československá republika. Třebaže v původním tvaru asi navždy zaniklá. A decentně přejdu období výmluvně znázorněné Obchodem na korze. Ale pořád jsme díky roku 1918, tedy prezidentům Wilsonovi a zvláště TGM, tak blízko bratrům Slovákům. Což je skvělé. Ale co kdyby se kdysi geopolitické věci vyvinuly kapku jinak? A oni dnes mluvili v drtivé většině ugrofinštinou? Které bychom při nejlepší vůli, bývalý slovanský bratr-nebratr, nerozuměli ni ň.? Nemtudom? Chválapánubohu, jak se říká na Slovači, „neprišlo na to“.

Ale zpět. Letos se s výročími doslova roztrhl pytel. Jen podívejte. Něco za padesát, něco za třicet. A bráno hrubě na přeskáčku: Palach a pak jeho týden. 2:0 a 4:3 Rusákům. Golonka!!! Hned na to Gustáv v čele partaje: „Štátna hranica nie je žiadne korzo“. Škoda, dalo by se říci, že to tehdy neřekl národu hovořícímu toliko ugrofinsky. (Hehehe.) Ovšem ještě téhož jara vydaný Bratříček (tedy nikoli slovenský, znovu hehehe). Několik vět. Ironií osudu snad vážně nesmrtelný Milouš v Červeném hrádku. I s Hankou Z. a jejími výdělky. Masakry a velezatýkání po bitkách 21. 8. 1969. Sám jsem unikl zázrakem jménem Čestmír Klos, který mě, revoluční máničku, coby seriózně působící redaktor časopisu Melodie, doslova vytáhl z podesty policejního antona ve Štěpánské ulici. Nekecám, šlo o hubu. Díky, díky, Česťo, myslím na Tebe. Nejen proto a ty víš. Bumprásk Berlínské zdi. Předčasné odchody Šlitra a Trnky. Jarek krokující – tedy jen prý! – koupelnu vídeňského bytu Pavla Kohouta. A jiný krok: „malý pro člověka ale…,“ jak pravil Neil Armstrong. Ani zdaleka to není letos všechno.

Neboť, a doufám pevně, že to v donedávna poněkud ospalém národě postupně kypí, hlavní kulaté výročí přece nastane 17. listopadu. Je sakra proč si ho připomínat. A umíme si víc než jasně představit, komu a proč se do toho nebude chtít. Respektive před tím uteče. Případně se kamsi zamkne na sedm západů. Jak ho ale, tedy ono je jich povícero, tam pak trvale udržet? To, řečeno pateticky, jeví se úkolem doby. Jako obvykle, nic lehkého. Ale zůstávám optimistou. Byl jsem jím i tehdy, třebaže zastrašený, na té policejní korbě. Fifty years ago. Howgh.

Přidat komentář