Ještě, než Brad Pitt jako kaskadér Cliff Booth cvakne-luskne koutkem úst a rozpoutá tak těsně před finále filmu Once Upon a Time in… Hollywood Quentina Tarantina několikaminutové peklo, ostatně vrcholící dštěným ohněm, slyšíme spoustu hudby. Buď přímo z roku řádění Mansonovy rodiny, tedy 1969, kdy se příběh odehrává. Třeba Mr. Sun, Mr. Moon kapely Paul Revere & the Raiders (tuším jediné, o níž je ve filmu zmínka, pohromadě se jménem Jima Morrisona). Nebo malinko starší, např. hit Hush Billyho Joea Royala ve verzi Deep Purple, když ještě nešlo o neústupně hard rockový band, a rovněž cover Circle Game v podání Buffy Sainte-Marie (song Joni Mitchellové mívali u nás druhdy na repertoáru Marsyas). Pod prvními záběry hraje Treat Her Right od Roy Heada and The Traits z pětašedesátého, což je volba typicky tarantinovská. Upomínající na Pulp Fiction, pro který režisér řadu trochu obskurních a hlavně zapomenutých záležitostí nejprve bůhvíodkud vyštrachal a vzápětí pokropil živou vodou. Čímž pádem se staly nedílnou součástí druhé půle devadesátek. Za všechny: Jungle Boogie od Kool & the Gang. Plus útržky nezapomenutelných dialogů. „Whose motorcycle is this? – It’s a chopper baby. – Whose chopper is this? – It’s Zed’s. – Who’s Zed? – Zed’s dead baby, Zed’s dead.“
Ve snímku o L.A., kde je vyčarování dobové atmosféry dost možná hlavním cílem (a pokud ano, Tarantino ho dosáhl s obrovskou intenzitou), nemohou chybět The Mamas and The Papas. Ale stane se tak jakoby oklikou. Nejprve zahlédneme na mejdanu v opulentním sídle majitele Playboye Hugha Hefnera obě „mámy“, Michelle Phillipsovou a Cass Elliotovou. A později zní proslulá California Dreamin’. Jenže v podání Josého Feliciana. „Dechberoucím“, jak se dnes módně psává o kdejaké podružnosti. Při tomhle se ale dech fakt minimálně pozastaví.
Zkrátka a dobře, rocková, nebo pop-rocková hudba ze závěru dnes už legendami ověnčeného období, započatého „Létem lásky“ 1967, tu má zásadní roli. Stejně jako množství reklam a vůbec rozhlasového brebentění, které se spustí, jakmile hlavní postavy otočí klíčkem zapalování, neboť rádia jsou v překrásných autech permanentně naladěna a zapnuta. Na veškerých těch zvucích, promíchaných i na soudtrackovém CD, si Tarantino dal evidentně záležet, věděl, jak budou podstatné. Hledal, vybíral, sestříhával, nasazoval atd. veledůkladně. Účinek je mohutný. Ovšem z celého filmu. Který můžeme vnímat jako hold nešťastné Sharon Tateové. Nebo coby rekviem za jistou érou hollywoodského filmu. A našly by se další přiléhavé nálepky. Člověku naskakují jedna za druhou, jak chodí hned v prvních týdnech promítání na Once Upon a Time in… Hollywood pořád dokola.