Zkraje poslední dubnové dekády jsem prosvištěl jako blesk na bicyklu za pozdního slunného odpoledne Celetnou ulicí. Neb v ní, přisámbůh, nebylo živé nohy. Nikoho jsem nemohl ohrozit. Krása a hrůza. A jako blesk mi prosvištěla hlavou představa. Že by třeba pandemie, když už holt dopadla, mohla aspoň částečně vymýtit stupidity dusící historické jádro Prahy. Záhy po sametovce šlo o stánky, pak prodejničky. Vojenských ex-sovětských čepic. FUJ! Matrjošky ovšem vytrvaly. Taky fuj. Aspoň minuskulemi. Dneska jsou v nich mizerné kšiltovky a šály. I – srdíčko – Prague. Nebo nesmyslně I – srdíčko – NY. Nepočítaně fejků granátových a křišťálových, skleněného nevkusu vůbec. Včetně rovněž skleněných křivulí k inhalaci koňských dávek THC. A kšefty s naší absintovou anomálií. Atd. A příslušnými lokalitami se vlastně ani až do půli března nedalo projít. Hlavně takřečenou Královskou cestou, právě od Celetné, dál přes Karlovu a pak přes řeku a do kopce k Hradu. Chiméru krotil náhodně potkaný kamarád. Oba cestou z práce, kdepak jen tak!
Skrz roušku huhňal, že čepičáři dávno vyrejžovali majlant, tudíž je ani měsíce nepoloží. Na podzim budou zpátky. Jak havrani po sezóně u Baltu. Ale kdo ví? Jak to bude s návratem turismu. Aspoň masivnějšího. Homo Pragensis je z něj dávno otráven. A vítal by ztenčenost. I když je fajn pražská atraktivita a turistická zaměstnanost. A ctíme svobodné podnikání. Ale zase vocaď – pocaď. Viz herny. Ty bez debat. Prachodporné šlapací pivní autobusy dnešní magistrát taky už snad zapudil. Z centra i segwaye. Ta uličkami vrávorající a chodcům nadávající čínská hejna. O český kejhák. Ale když pomineme koro-absurdno, roky nikdo místní příčetný nezkusil přejít za dne Karlův most. Původně zbudovaný k cestě z jednoho břehu na druhý, ne? A pořád stojící v srdci živého města. Žádná hradní zřícenina v krajině, kam se chodí na výlet.
I když na Malé Straně už moc lidí nebydlí. Neruda by čučel. Vůkol Parlament i s podzemními garážemi, opodál úřady, hotely a hafo identických hospod. Na tabuli v azbuce: kachna, knedlík, zelí. No jo, Pařížani taky nelezou na kopeček k Sacré-Cœur. Ale pod ním to večer ve změti uliček a schodišť žije. Dole ve městě už vůbec. V létě se kol jedenácté začíná žít leckde v Paříži naplno. Malá Strana, druhdy nejživější a zábavná, po deváté večer zhasne. Jistě to šlo přibrzdit. V cosi mezi neodpáratelný turismus přes den a zábavu večer. Třeba to paradoxně zařídí COVID-19.