Postila

Když jsem Pavlu Landovskému, hlavnímu hrdinovi mých postil, ještě za jeho života odhaloval v jednom vůči němu vztahovému městečku pamětní desku, mluvily dvě slavné herečky a já. Ony se mu vyznaly z lásky a já se mu vyznal, neboť jsem se v něm vyznal, z obdivu k jeho moudrosti. Teprve pokašlávání početné Pavlovy rodiny mě přimělo ustoupit do pozadí. Pavel Landovský byl a pro ten den zůstal nezakrytě dojat.

Post illa verba dodávám, že nevím, zda má výročí/ale slzy přesto/jsem přec lásky nestor/derou se mi do očí.“ Dříve to bývaly slzy smíchu, dnes je raději nepopíšu. Popíšu však následující: Pilní čtenáři mých postil se v jedné z prvních dočetli, co Pavel Landovský předvedl při premiéře známé hry Bertolta Brechta ve vídeňském Akademietheateru. Zhlédli jsme zmíněný kus spolu, abychom mohli vybrat představitelku hlavní role pro chystanou Pavlovu hru. Publikum považovalo jeho senzační výstup za součást Brechtova dramatu. Z jednoho dějství do druhého se totiž přecházelo bez opony s pomocí blackoutu a my seděli v první řadě, asi metr před jevištěm. To proto, abychom na budoucí představitelku dobře viděli. Fascinován vířící se sukénkou předvedl Pavel své Galačíslo. Brecht nepochybně ožil v hrobě, zatímco obecenstvo naopak ztuhlo…

Sotva skončilo představení, nejen díky Pavlovu výstupu sdostatek pestré, vtrhli jsme do hereckých šaten a vyvolenou herečku odvlekli do blízké kantýny, abychom jí sdělili radostnou novinu. Chudák holka netušila, že bude příště excelovat před prázdným hledištěm. Hra, kvůli níž jsem musel na Brechta a nikdy toho nelitoval, se totiž jmenovala Sanitární den. Lidé na to nechodili, protože si mysleli, že v divadle je opravdu sanitární den. Riskantní název se nevyplatil i vyplatil. Když se rozkřiklo, že Sanitární den není sanitární den, nýbrž název Landovského hry, začalo být povinností vědět, o jaké quid pro quo zde jde. Kulturně orientované osoby vzaly dosud prázdné divadlo ztečí. Pavlova vyprázdněná kapsa začala brzy cinkat. Ale jen do příštího skandálu. Ten raději nepopíšu, aby mě potomci, jinak povýtce dobrotiví lidé, nakonec nezažalovali. Eventuální nactiutrhání totiž nelze považovat za kavalírský delikt. To spíš za službu vpravdě medvědí. Sobě i potrefenému.

Přidat komentář