UCHAMŽIKY

Dnes trochu navazuji na minulý sloupek, kde jsem se rozepsal o kapelách, projektech či duech, tvořených manžely či partnery. Téma je tedy jasné: To, co z těchto partnerství kromě hudby vzniklo. Tedy děti.

Jaké to je, být dítětem slavných? Nejspíš dvousečné. Na jednu stranu pootevřené dveře showbyznysu, na druhou stranu vysoká očekávání, která většinou nelze naplnit. Talent se sice může dědit, ale to není všechno, že? Jedna z nejcennějších ingrediencí úspěchu je originalita. A to je v přímém rozporu s očekáváním fanoušků, kteří od stejného „jména“ očekávají pokračování zavedené „značky“.

Vzpomínám si na vystoupení Seana Lennona v Lucerna Music Baru. Byl to skvělý koncert newyorské indie kapely, která nezněla ani jako Beatles (alespoň ne víc než většina indiekapel), ani jako sólový Lennon, natož jako Yoko. A stejně půlku obecenstva tvořili fanoušci liverpoolské čtyřky. Na bod mrazu se večer dostal, když nějaká paní mezi písničkama zvolala: „Zahraj Imagine!“ Zpěvák to přešel s klidem, asi už na to musí být zvyklý, ale mně to přišlo přinejmenším humpolácké. Sean působí jako tvůrce smířený s tím, že stín slavných rodičů nikdy nepřekročí, ale neřeší to a hraje si, co chce. Na základě svého jména mohl podepsat smlouvu s jakýmkoli „majorem“, ale šel radši k Grand Royal, labelu Beastie Boys, kterým bylo fuk, čí je Sean syn. Řekl bych, že podobný přístup zvolil třeba Baxter Dury, o kterém jsem tu už psal, Adam Cohen nebo Charlotte Gainsbourg.

Některým dětem ale možná představa neustálého srovnávání s rodiči natolik odradí jejich obor, že si raději zvolí jiný. Takže Bowieho syn Duncan Jones je filmový režisér, Stella McCartney módní návrhářka a Ginger Romàn, dcera Catherine a Freda z minule zmiňovaných Les Rita Mitsouko, herečka (ovšem její sourozenci Simone a Raoul mají kapelu Minuit – takže tam je to tak půl napůl).

Ale jsou i tací, kteří pod tíhou slavného jména rezignují a bez odmlouvání převezmou rodovou štafetu, jako to bývalo u starých řemesel. Ziggy Marley hraje reggae (svoje), Dweezil Zappa originální kompozice (svoje a tátovy). A je na tom snad něco špatného?

Podobně možná uvažují i konceptualisté Kraftwerk. Ti sice děti nemají, ale mají roboty, kteří jsou v jejich případě příhodnějšími nástupci než kdokoli z lidí. Nevím tedy, jestli bych šel na koncert robotů. No, ale když by se ti roboti jmenovali Kraftwerk…

Přidat komentář