Steven Mithen

ZPÍVAJÍCÍ NEANDRTÁLCI

Kdysi v útrobách každého školního kabinetu biologie visel jeden obraz od Zdeňka Buriana. Byly na něm namalovány dvě shrbené, robustní postavy oděné do kůží. Muž nesl kyj a žena kojence. Jejich obličeje budily respekt: velké nadočnicové oblouky, malá brada a krátká srst na temenu. Nebyli to ani lidé, ani opice. A za nimi v pozadí stál vrch Kotouč ze Štramberka, kde se našla spodní čelist dítěte těchto podivných tvorů. Ten obraz se nosil do třídy, aby se ukázalo, jak vypadali naši blízcí příbuzní v biologické hierarchii, na jejímž nejvyšším stupínku jsme byli právě my – lidé. Ale zůstaňme ještě chvíli u toho obrazu: zpodobení tvorové patřili ke druhu Homo neandertalensis. Aneb Člověk z údolí Neander. Jde o jedno z mnoha nalezišť pozůstatků těchto pralidí v Evropě, jež leží nedaleko Düsseldorfu v Německu. Dnes pojmenovat někoho „ty neandrtálče!“ znamená urážku. Ale je to poněkud nespravedlivé, neboť tito lidé (říkejme jim tak, protože nevypadali určitě tak divoce, jak to namaloval v dobré víře Burian) byli prvními Evropany. A to je přinejmenším pádný důvod se jimi trochu zabývat. Naším průvodcem může být muž, který se výzkumu jejich života hodně věnoval: britský antropolog Steven Mithen.

Neandrtálci měli opravdu řadu odlišných tělesných rysů než my: zavalité tělo, krátké ruce a nohy, velkou hruď a svaly. To odpovídá skutečnosti, že i moderní lidé, kteří žijí v chladném prostředí vykazují podobné rysy, což je fyziologická adaptace zamezující tělesným tepelným ztrátám. Objevili se v Evropě asi před čtvrt milionem let a přežili poslední dobu ledovou, aby odešli ze scény před 25 tisíci lety. Genetici nás poučili, že jsme s nimi měli společného předka, který se vyvinul v Africe, ale jeho identita je nejasná. Můžeme se jen domnívat, že podobnost kamenné industrie obou druhů, ukazuje, že někde musela mít svůj zdroj. My jsme dorazili do Evropy 10 tisíc let před odchodem neandrtálců do historie a zřejmě jsme přispěli k jejich zániku. Ale neandrtálci se vyvinuli v Evropě, zatímco my v Africe. My jsme osídlili celou planetu, oni zůstali věrní západní Eurasii. Ano, oni byli skutečně praví Evropané!

ŽIVOT V DOBĚ LEDOVÉ

Stejně jako máme z kosterních pozůstatků hrubou představu, jak tito lidé vypadali, podobně mohou archeologové usuzovat z vykopávek na jejich životní styl. Byli to lovci, zaměření na lov velké zvěře, možná byli mrchožrouti a určitě byli i sběrači. Dovedli využívat oheň, o čemž svědčí silné vrstvy popela na jejich sídlištích a příležitostná ohniště uvnitř jeskyní, i když se nikdy nenašla ohniště stavěná z kamenů. V jeskyních se také našlo velké množství vyhozených kamenných artefaktů a úlomky zvířecích kostí, svědčící o intenzivní produkci. Jeskyně mohly poskytovat vhodný úkryt zejména během ledových zim; nemáme bohužel žádné důkazy o tom, že by tito lidé uměli stavět nějaká obydlí. Ale skutečnost, že mnohé pozůstatky jejich života pocházejí z jeskyní, je způsoben spíše tím, že ve volné přírodě se toho obvykle mnoho nezachová díky působení přírodních procesů. Domníváme se, že žili v malých, intimních skupinách, podobně jako jejich nejbližší biologičtí předchůdci. Na rozdíl od moderních lidí, nemáme žádné známky nějaké sociální diferenciace, ekonomické specializace nebo nějaké výměny statků či darů. Žili zřejmě uzavřeni ve své komunitě a zřídkakdy přicházeli do kontaktu s cizinci. Pravděpodobně měli znalosti o běhu života, vyznali se v sociálních vztazích a všichni členové skupiny se zapojovali do každodenních aktivit. Podle tohoto obrazu jejich společnosti nepřekvapí, že z hlediska kamenné technologie každá generace neandrtálců přesně kopírovala výrobní techniky té předchozí. Byli schopní vyrábět z kamene nejen pěstní klíny, ale také čepele o požadované ostrosti a velikosti. Nedělalo jim potíže vyrobit ostré hroty oštěpů s dlouhými a tenkými čepelemi. Z kosterních pozůstatků je zřejmé, že jejich život vyžadoval značnou sílu a odolnost, že byli často ranění či nemocní. Víme, že pohřbívali své mrtvé, nebo alespoň některé, protože jejich odumřelá těla byla chráněna před šelmami.
Pokud jde o jejich duševní svět, jsme přesvědčení, že uměli mezi sebou navzájem velmi dobře komunikovat. Výměna informací byla nezbytná nejen pro lov, ale také při výrobě nástrojů. Nejde jen o předávání zkušeností z generace na generaci, ale svědčí to také o vztazích mezi ženami a muži. Schopnost vyrábět nástroje a fyzický zjev mohly hrát úlohu při výběru samců pro páření. Samice mohly požadovat samce, kteří byli schopní opatřit nejen zdroje nutné pro přežití, ale stejně tak své geny. Potřebovaly samce, kteří by zajistili potravu pro sebe i své potomky, dále úkryt, oblečení, oheň a nezbytné nástroje. Potřebovaly samce, kterým mohly věřit. To vše je možné vyčíst nikoliv z etnografi ckých pozorování, ale z archeologických nálezů, jakými jsou jemné kamenné nástroje vhodné právě pro zpracování masa. Od toho nebylo daleko k tomu, aby muži zaujali ženy při zpěvu a tanci. Hudební schopnosti mohly napomoci při pohlavním výběru. Zpěv a tanec mohly být prostředky pro upevnění života v páru.

MLUVILI, NEBO NEMLUVILI?

Jestliže zpívali a tančili, mohli také mluvit. A tak následuje logický dotaz: uměli anebo neuměli tito lidé mluvit? Mnozí se domnívají, že veliký mozek neandrtálců svědčí o schopnosti mluvit artikulovanou řečí. To není tak nerozumné, jak by se mohlo zdát, protože jejich předchůdci s menšími mozky uměli již spoustu věcí včetně výroby kamenných nástrojů. Moderní lidé mají mozek o velikosti 1200 až 1700 cm2, tedy průměrně 1350 cm2; ale neandrtálský mozek byl v průměru větší: muži 1600 cm2 a ženy 1300 cm2. Toto měření má ale význam jen tehdy, porovnáme-li velikost mozku s velikostí těla podle pravidla: čím větší mozek, tím větší tělo. Neandrtálci měli větší tělo, tudíž také větší mozek. Lze tedy konstatovat, že velikost jejich mozku odpovídala schopnosti složité komunikace, což byl bezesporu výsledek tlaku způsobeného přírodním výběrem.
Neandrtálci měli mozek větší než moderní lidé, ale přesto se chovali jinak. Co tedy dělali s tímto mozkem? Zatím to podle Mithena můžeme shrnout do předběžné odpovědi: oni využívali zcela určitě svůj mozek pro sofi stikovaný systém komunikace, který byl holistický, mimetický, hudební. Původ této komunikační schopnosti byl společný pro řeč stejně jako pro hudbu. Jejich pokus o schopnost komunikovat musel být úspěšný, vždyť přežili čtvrt milionu let v dramatické době plné podnebních změn v ledové Evropě a dosáhli bezprecedentní kulturní úrovně. Byli zpívajícími lidmi, ačkoliv jejich písně postrádaly slova, ale dokázaly vyjadřovat jejich emoce. Byli schopní dělat rozumová rozhodnutí a dopracovali se k široké sociální spolupráci.
V roce 1983 byl odkryt jeden neandrtálský hrob v jeskyni Kabara (Izrael): šlo o kostru muže starou asi 63 tisíc let, která měla kompletní žebra, páteř a pánev. Dokonce měla zachovánu jazylku, což je kost připevněná ke chrupavce v hrtanu a jsou na ní upnuty svaly pro pohyb jazyka, což je první nezbytná podmínka pro ovládání řeči. Tato jazylka je identická s kůstkou, jíž mají i moderní lidé, což je důležité zjištění: neandrtálci mohli mít vokální schopnosti! Ostatně nervové dráhy v jejich mozku to potvrzují. Nicméně zřejmě nebyli schopní takové tonality jako moderní lidé, ale z anatomického hlediska se mohli navzájem dorozumívat pomocí artikulované řeči, neboť mohli ovládat nejen jazykové svaly, ale také koordinaci dechu, jež je druhou nutnou podmínkou řeči.
Takže první Mithenův závěr zní: pro rozvoj artikulovaného jazyka mluví velký mozek, vokální trakt, sluchová dostatečnost a motorická kontrola jazyka a dechu. Anatomický rozvoj a kulturní úroveň to předpokládají. Nesmíme zapomínat, že tito původní Evropané žili 200 tisíc let v dobách velkých klimatických změn, byli schopní vysoké kooperace při lovu a sběru, což znamenalo rovněž, že udržovali a pečovali o sociální vztahy. Bylo by tedy podivné, kdyby při této technické a sociální komplexnosti nepoužívali jazyk. Ale je to skutečně tak?

ABSENCE SYMBOLICKÝCH VÝTVORŮ

Americký antropolog Geertz (viz UNI 2/2001) před třiceti lety řekl, že my lidé jsme tvorové chycení do pavučiny symbolů, kterou jsme si sami utkali. A právě jazyk je se symbolickými výtvory podivuhodně spojen. Takže musí platit: jestliže neandrtálci používali slova – jednotlivé výrazy se symbolickými významy – pak museli být schopní přiřazovat symbolické významy i objektům.
Symbolické výtvory jsou tvarované nebo dekorované předměty, jejichž význam je ve vztahu k jejich formě zcela náhodný. Obvykle si pod nimi představujeme umělecké výtvory. Moderní lidé přikládají význam i zcela nemodifikovaným předmětům, nebo přírodním prvkům v krajině. Objekty se symbolickým významem představují neocenitelnou pomoc pro sociální interakci. Bohužel nejsme si jistí, zda neandrtálci dělali totéž. Možná, že měli schopnost vytvářet symbolické objekty, ale ty se nikdy nenašly. A to je na pováženou, protože žili ve velice podnětném prostředí, ve kterém stále zápasili o přežití. Absence symbolických výtvorů musí přitom znamenat neschopnost symbolického myšlení. A bez něho není artikulovaný jazyk. Sice se několik předmětů našlo, ale nebylo prokázáno, že šlo o úmyslné znázornění. Což na četná a velmi dobře zachovalá naleziště s tisíci předměty a kostmi, včetně dobře zachovalých pohřbů je velmi málo.
Tato absence jakýchkoliv objektů, které by byly opracovány proto, aby nesly určitý význam, je zarážející. Proto je podnětná ještě jedna otázka a sice zda si malovali tělo tak, jak to dělají mnohé přírodní národy. Na několika neandrtálských sídlištích byl nalezen buret aneb oxid manganičitý, který se škrábal s pomocí kamenného nářadí. Jestliže se buret smíchá s vodou, nebo s krví či ovocnou šťávou může posloužit k malovaní černou barvou, jak ji známe z jeskynního umění starého v Evropě 40 tisíc let. Protože neznáme žádné malby s tímto pigmentem, jediné vysvětlení může být, že si jím neandrtálci malovali tělo. Můžeme se domýšlet, že vzhledem k jejich rozšíření v Evropě měli bílou pokožku. Proto mohl pigment sloužit spíše k maskování při lovu, než k vytváření nějakých symbolických maleb na těle; a nebo také z důvodů pohlavní přitažlivosti. Ale na druhé straně chybí okrový pigment, který byl pro moderní lidi důležitý jako přírodní barevný prostředek dorozumění. Ostatně vášeň Indiánů pro toto barvení těla jim vynesla přízvisko „ruďoši“, přestože jejich těla byla od přírody bílá.

OHROMNÁ KULTURNÍ STABILITA

Spojení mezi symbolickými výtvory a jazykem je zřejmé a nijak sporné. Co na neandertálské kultuře také překvapí, je ale její neuvěřitelná stabilita. Přesto, že obývali velký prostor od Atlantiku až po Přední východ, všude byly nalezeny stejné výtvory. Neexistovala žádná kulturní rozmanitost, nebo jen náznak změny v jejich chování. Jestliže docházelo k nějakým posunům v technologii výroby pěstních klínů, nebo kamenných úštěpků, pak to bylo kvůli nutnosti používat jiné suroviny, jež vyžadovaly odlišné zpracování.
Jediná významná změna v jejich kultuře se odehrála před 30 až 35 tisíci lety. Na několika nalezištích ve Francii se objevily kostěné korálky a přívěsky ze zubů, jež svědčí o nových formách chování, které připouštějí symbolické myšlení. Zdá se, že došlo ke kombinaci tradiční výroby kamenných nástrojů s technikami, jež náležely již moderním lidem v Evropě té doby. Mnozí archeologové se domnívají, že neandrtálci znali nově příchozí a začali kopírovat jejich vzory, aniž by chápali jejich symbolické významy. Těžko uvěřit tvrzení, že by tyto vynálezy mohly vzniknout současně před příchodem moderních lidí do Evropy. Spíš lze věřit tomu, že neandrtálci napodobovali symbolické předměty, ale nedocházel jim jejich účel.
Za celých 250 tisíc let se v jejich případě neobjevil žádný náznak změny. Přitom jazyk je právě nástrojem změny: díky němu dochází k výměně myšlenek. Ale nějaký jazyk neandrtálci museli mít. Vždyť máme důkazy, že žili v malých, sociálně důvěrných skupinách, které se podílely na znalostech a zkušenostech jejich sociálního světa a lokálního prostředí. Nepřítomnost symbolických výtvorů a neuvěřitelná kulturní stabilita tak prozrazují, že jejich jazyk nebyl ten, který používají moderní lidé vzešlí z Afriky. Takže se můžeme domnívat, že jejich forma komunikace byla spíše holistická než kompoziční. Jejich jazyk tedy měl svá omezení a byl-li skutečně holistický, pak se vyznačoval spíše zvláštní intonací, rytmem, intenzitou, melodičností a doprovodnými gesty než způsobem artikulované řeči, jíž ovládají lidé.
Podle mikroskopického výzkumu zubů se usuzuje, že neandrtálské děti rostly rychleji než děti lidí. Takže se musely rychleji naučit komunikačním dovednostem, což předpokládalo naučit se množství holistických frází, gest a pohybů těla a naučit se rozumět nuancím emočních výrazů. Tato komunikace mezi dospělými a dětmi začala pravděpodobně už v útlém dětství. Neandrtálci měli určitě větší počet holistických výrazů než jejich předchůdci, s větší sémantickou složitostí pro různé specifické situace. Takže mohli být schopní i jednoduchého vyprávění a jejich emoční projevy mohly vést spíše k hudební produkci než k artikulovanému jazyku.

HUDBOU PROTI STRESU

Z kosterních pozůstatků archeologové usuzují, že jejich život byl zřejmě dosti obtížný. Vždyť stačila vyšší úmrtnost nebo nižší plodnost a neandrtálská komunita mohla lehce přestat existovat. Jejich život byl těžký, často krátký a běžně doprovázený bolestí, jak alespoň ukazují kosterní nálezy. Sužovaly je nemoci lebky, sanice, páteře, kyčlí a nohou, běžná byla zlomená žebra, ztráta zubů a zánět tkání. Ale přitom mnohé kostry nesou známky léčení. Přesto jejich věk dožití byl asi jenom 35 let.
Mithen se domnívá, že prostředkem snížení stresu byla jakási „hudební terapie“, která měla léčebné účinky a usnadňovala motorickou koordinaci. Můžeme si být jisti, že skupiny neandrtálců přesto, že musely usilovat především o přežití v ledové době, našly ještě čas a energii starat se o nemocné a raněné. V těchto přírodních podmínkách byla otázka rozhodování otázkou života a smrti; a jejich život vyžadoval neustálé rozhodování: kam, s kým a co lovit, jaké nástroje vyrobit, s kým mít potomky, o koho se postarat. Zajistit potravu a ochranu potomkům byl jednoduchý, ale důležitý výběr, i když možná otázka paternity byla nejasná; ale výběr, jaké příbuzné opatrovat, když je čekala smrt, nebo byli zranění, musel být pro ně zřejmým sociálním apelem. Je pravděpodobné, že při vysoké dětské mortalitě bylo jediným způsobem vyjádření žalu řeč těla, gest a tanečních pohybů. Jen tak mohli komunikovat se svými mrtvými dětmi.
Prázdné jeskyně obývané zřídka neandrtálci byly možná místy, kde se konaly jejich slavnosti plné zpěvu a tance, kde ale stěny zcela postrádají jakoukoliv výzdobu. V těchto prostorách osvětlených pouze ohni se musely zpěvy a dusot nohou skvěle rozléhat, což dramatizovalo představení. V takových případech nerozhodovaly pouze informace a jejich zpracování, ale v první řadě emoce. A ty se daly zobrazit pouze výrazy, jichž byli tito lidé schopní: tělem a gesty. Spolupráce znamenala sdílení informací a zdrojů, společný lov, dělbu každého statku. To bylo pro ně důležitější než pro jejich biologické předchůdce. Způsob individuální identity vycházel z toho, že každý jednotlivec byl důležitý. Proto byla také hudba tak důležitá: pro schopnost sociální soudržnosti a vzájemné podpory. Společný zpěv a tanec byl pronikavý prostředek komunikace pro lidi, kteří neměli artikulovaný jazyk a neznali symboly.

JAK TEDY PŘEMÝŠLELI?

Přes relativní izolovanost jednotlivých skupin muselo docházet k jejich vzájemným kontaktům a výměně členů, což mohlo přispívat k zachování genetické a pravděpodobně i demografické životaschopnosti. Ale kdybychom každou skupinu považovaly za schopnou dospět ke svému vlastnímu jazyku, jako je tomu kupříkladu u domorodých Australanů, pak by komunikace musela být nesrozumitelná pro členy jiné skupiny, přestože by měly mnoho společných rysů. Budeme-li se na ně dívat z tohoto úhlu, získáváme srozumitelnější pohled na jejich životní styl.
Jejich „specifi cká oborová inteligence“ spočívala v takřka moderním myšlení a ve schopnosti si pamatovat znalosti týkající se jejich životního prostředí. Byli natolik inteligentní, že byli schopní vyrábět kamenné nástroje, lovit zvěř a přežít 200 tisíc let. Ale byli zároveň primitivní, protože ovládali stále stejnou technologii, neznali symbolické myšlení a chyběl jim artikulovaný jazyk, který pracuje s fonetickými znaky.
Ačkoliv museli mít široké a podrobné znalosti o chování zvířat, nedokázali vyrábět zbraně specializované na jednotlivé druhy, protože neuměli spojit různé znalosti do jediného myšlenkového rámce. To vysvětluje jejich velké mozky: měli nervové spoje jako my co do počtu a složitosti, jež jim umožňovaly vyrábět nástroje, žít svůj sociální život a spoléhat se na vzájemnou součinnost s přírodou. Ale chybělo jim propojení mezi různými moduly myšlení, jež psychologové spojují s pracovní pamětí. Jejich schopnost udržovat různorodost informací byla menší než u moderních lidí. Mít či nemít tuto propojenou pracovní paměť je klíčem k získání kognitivních schopností, jako je myslet v metaforách, což usnadnilo moderním lidem vznik umění a náboženských představ.

KDYŽ SE V EVROPĚ OBJEVIL MODERNÍ ČLOVĚK

Myšlení afrického druhu Homo sapiens muselo tedy být dosti odlišné od jeho evropských příbuzných: mimo jednotlivé myšlenkové moduly, jakými jsou schopnost sociálního chování, empatie vůči zvířatům a rostlinám a technická inteligence nutná pro výrobu kamenné industrie, měl člověk ještě další vlastnost, kterou byla kognitivní přizpůsobivost. Tento termín znamená schopnost sjednotit tyto moduly myšlení v jeden celek. Důležitou částí jazyka se stala syntaxe: to ona dokáže přecházet z jednoho modulu myšlení do druhého. A právě tohle neandrtálci neuměli. Kognitivní přizpůsobivost byla výsledkem artikulovaného jazyka: mluvené slovo i symbolické výtvory sloužily k přechodům mezi jednotlivými moduly myšlení. Lingvistické zpodobení v lidské mysli nabylo „logické formy“. Tato forma je jakýsi interface mezi jazykem a poznáním; některá lingvistická zpodobení odráží tuto logickou formu, jiná pracují s imaginativními obrazy v naší mysli.
Schopnost mluvit je biologická vlastnost našeho druhu zakotvená v našem genomu, jak se vyvinul někdy před 170 tisíci let. Moderní lidé se vydali před 50 tisíci lety z Afriky na cestu do světa: tehdy již uměli malovat barvami, modelovat hmotu, pohřbívat své mrtvé, vyrábět nástroje z kamene a kosti. Víme, že když přišli do Evropy, dovedli vyrábět i hudební nástroje. O předchozím vývoji v Africe můžeme pouze spekulovat. Jisté je pouze to, že před 80 až 72 tisíci lety se tam objevila mikrolitická technika výroby kamenných nástrojů a kostěné výrobky neznámé v neandrtálské kultuře.
Tyto události způsobily vymření a zmizení neandrtálců nikoliv proto, že by je moderní lidé lovili, jak se někdy spekuluje, ale proto, že původní Evropané nebyli schopní se přizpůsobit změně prostředí, ze kterého nově příchozí Afričané jako sběrači a lovci dokázali získat více zdrojů pro život. Důvodem vyšších schopností lidí byl artikulovaný jazyk, který umožňoval nejen lepší komunikaci, ale hlavně nové myšlení díky kognitivnímu dopadu jazyka. Člověk si vytvořil dva komunikační prostředky: jazyk a hudbu; jazyk mu sloužil pro přenos informací a hudba pro vyjádření emocí. Sklon lidí navázat spojení prostřednictvím hudby tkví v existenci nadpřirozeného světa a je jedno, jestli to dělá šaman s použitím bubnu, nebo Bach svými skladbami. Ale nejen to: moderní člověk dokázal v písni spojit jazyk a hudbu v jeden celek.
Podle archeologických nálezů muselo dojít ke změnám v chování lidí a k užití jazyka někdy před 100 tisíci lety. Vzhledem k nedostatku nálezů v Africe v porovnání s Evropou, odkud známe několik set sídlišť neandrtálců, musíme být opatrní v našich soudech ohledně toho, co se vlastně událo s moderními lidmi v černém světadílu. Ale v každém případě máme klíčové důkazy z Evropy před 40 tisíci lety, kdy moderní lidé nahradili neandrtálce. Tehdy se objevili náhle příznaky moderního, lingvisticky zaměřeného chování: vizuální symboly, kostěné hudební nástroje, tělesné ozdoby, ritualizované pohřby, dálková výměna. Exkurze s Mithenem do vzdáleného světa prvních Evropanů nám pomohla udělat si jasno, jak jsme vlastně dospěli ke zrodu jazyka a hudby. V každém případě nám k tomu napomohla přírodou daná genetická výbava, ale další vývoj už byl aktem kultury. A právě v tom jsme předčili neandrtálce. Ti žili neuvěřitelných čtvrt milionu let. Dožijeme se také tak dlouhého žití?

Steven Mithen (*1960) Profesor archeologie na univerzitě v Readingu, kde se věnuje problematice čeledi Hominidae, dále vývoji lidského myšlení, jazyka a hudby a také otázkám vztahu člověka a vodních zdrojů.

Hlavní práce:
1990 Thoughtful Foragers: A Study of Prehistoric Decision Making
1996 The Prehistory of the Mind: A Search for the Origins of Art, Science and Religion
2003 After the Ice: A Global Human History, 20 000-5000 BC, č. Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20 000 do r. 5000 př. Kr., BB/art, 2006
2005 The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body

Přidat komentář