Thomas Cahill aneb co jsou to evropské hodnoty…

Když se v nedávné době na hranicích Evropy začaly objevovat davy utečenců ze zemí, jejichž státní útvary jsme my, lidé ze Západu,předtím chaoticky, ale účinně destabilizovali válečnými zásahy, začali jsme se pídit po tom, co nás vlastně od nich odděluje. A tak přišly na přetřes „evropské hodnoty“. Sakra, ale co to vlastně je… V létě dovolená u moře, v zimě lyžovačka v Alpách, 24 hodin denně otevřené chrámy spotřeby, rychlé a krásné automobily, laciný benzín, perfektní dálnice, cesta kolem světa… Chvíli trvalo, než se začalo jasnit: no přece řecká demokracie, římské právo, křesťanství… Hruď se nám pne pýchou: jsme výkvět světa! Wir schaffen das. Ano, zvládli jsme dvě světové války, ba i tu studenou jsme vyhráli na celé čáře. A teď světu ukážeme naše horké bušící srdce, otevřenou náruč a transgenderové záchody.

A přitom svět literatury tady měl člověka, který o tom, co jsou evropské hodnoty, napsal šest svazků, bratru 1800 až 2000 stránek textu. První díl přitom vyšel už v roce 1995 a byl to prý v anglofonním světě bestseller. Dokonce i v Česku se ta jeho první kniha objevila o pouhé tři roky později. Když si uvědomíme, že v té době jsme bláhově uvěřili jednomu potrhlému Američanovi (Francisi Fukuyamovi), že jednou provždy skončily dějiny a začíná nádherné bezčasí… Jenže pak přišla v roce 2007 ekonomická krize.

 

Jak to bylo s tím Římem…

A začalo se vzpomínat, jak to vlastně už tehdy dávno bylo se starým Římem. Tehdy mi svitlo: Thomas Cahill a jeho báječná kniha Jak Irové zachránili civilizaci… Tam jsem si o Římu přečetl: „Věčné město bylo plné neschopných mužů, senátorů, magistrátů, hemžících se správců všeho druhu, kteří vykonávali své bezvýznamné povinnosti…“ Připadal jsem si, jako bych se zrovna procházel v Praze ze Sněmovní ulice na Valdštejnské náměstí. Ale Cahill mě ujistil, že to byl jen počátek hrůzy. Základem římského impéria prý byli curiales, „výběrčí daní“.

Ke konci říše to byli většinou malí vlastníci půdy, která je však neuživila, a tak si přivydělávali tím, že vybírali pro stát od svých sousedů daně. Bohužel pro ně z tohoto postavení tehdy nebylo úniku. Občas se sice stalo, že se některému výběrčímu podařilo podplacením dostat se na seznam senátorů: to byla smetánka římské společnosti, která neplatila daně, a tak takoví šťastlivci měli vystaráno. Kdo něco znamenal, prostě žil v Římě a na jeho místo na venkově přišel nějaký germánský náčelník, který nikdy neslyšel slovo „curialis“.

Jak proudily germánské kmeny čím dál blíže k Římu, měnily se statky kmenových náčelníků v malá království a jejich lidé byli povoláváni na místa, která dříve obsazovali svobodní Římané. Nejhůře pak bylo, když se nedařilo ani vybírat daně, ani sehnat muže do armády. Došlo to tak daleko, že byli vyzýváni otroci, aby šli sloužit za plat a osobní svobodu do legií. A sám Cahill konstatuje, že „to jsou všechno témata, která už zná i náš svět…“ Jeho vyprávění pak ústí v konstatování: konec Říma nastal v okamžiku, kdy na místa curiales a vojáků v legiích nastupovali už jen samí Neřímané.

 

Stěžejní body historie

Nejsem příznivcem analogií v dějinách. Historie nemá logiku a každá dějinná událost, byť se podobá jiné, má jen některé znaky shodné či podobné. A právě tento cit pro odlišný historický detail mi Cahilla, amerického historika irského původu, přiblížil na začátku víc než samotná podobnost událostí dnešní doby v Evropě s příběhem zániku předchozí starověké říše. Bavilo mě, že pojal dlouhodobý plán převyprávět evropskou historii jinak, než to dělali jiní dějepisci. On prostě jenom chtěl, aby si čtenáři uvědomili, že historie, kterou se učíme ve škole, je vlastně plná děr.

A tak na jedné straně chceme vnímat evropské dějiny jinak, ale přitom nevíme, že se stala spousta věcí odlišně, anebo o nich ani vzdělaní lidé nic nevědí, ba vůbec netuší, že se udály. Jako čtenář se tedy táži: „Jak vlastně vypadá skutečná historie?!“ Na dnešní době je právě to zajímavé, že teprve až se objevily první davy utečenců na hranicích našeho světa, tak si začínáme uvědomovat, co všechno se z minulosti do našich dějin nevešlo. Zatímco se současní historikové zaměřují na čím dál víc podrobnější dějinné detaily, dnešní lidé stále méně rozumí těm silám, které nás kdysi původně formovaly.

Proto dnes lidé žijí ve zmatku, protože už nerozumí tomu, co se tehdy dávno událo, co je nám už velmi vzdálené, ale co má pořád onu sílu nás dodnes formovat z hlediska hodnot, kterým přese všechno ještě věříme. A stejné je to s pocity, které námi cloumají a my nevíme proč, když se cizí lidé objeví za humny. Právě to přivedlo Cahilla k projektu, který nazval The Hinges of History, „Stěžejní body historie“. Aby toto napětí mírnil, rozhodl se pro velkolepý podnik, v němž se snaží překonat tuto roztříštěnost našich představ o minulosti. Chce, abychom viděli dějiny jako posloupnost sváru idejí, hodnot a pocitů.

 

Jak Irové zachránili civilizaci

Cahill přiznává, že nosil myšlenku na tuto řadu historických knih několik let v hlavě. Ale žádného významného nakladatele to zrovna nenadchlo. Až padl na ženu: Nan Talesová mu ihned podepsala smlouvu na první knihu, jen se jí o tom projektu letmo zmínil. Člověku to nedá, aby se nezeptal, proč autor vydal první svazek, týkající se zrovna Irů. Myslel to vážně? Chtěl ke knihám, které pak následovaly, přitáhnout větší pozornost čtenářstva? Nebo protože je sám původem z Irska? Cahill tomu čelí rčením, že Irové jsou jenom dobrým příkladem, jak tuto sérii nastartovat, protože se objevují v polovině historie naší civilizace.

To má jednu výhodu: autor nám dává možnost podívat se jednak zpět do starověkého světa a jednak vpřed do středověku, který je v mnoha ohledech počátkem našeho moderního světa. Koneckonců irský příběh je celkem jednoduchý a publikum jej do jisté míry vnímá, že se odehrává tam někde na počátku dějin, které se začaly po zániku římské říše. Cahill žertem říká: „Nebesa se našich her neúčastní a lidé andělům nezpívají.“ A zbytek příběhu, jak on sám praví, je jenom historie… irská historie. Neboť kniha pojednává o tom, jak zbožní a vzdálení Irové zachránili vše, co zbylo z římské říše.

Svou „irskou knihou“ chtěl především vzbudit zájem o věci, které jsou mimo irský ostrov neznámé: proto vyprávěl příběh o irských mniších z 5. století, kteří takřka překotně kopírovali téměř vše, co přežilo ze starověku: klasickou poezii, historii, filozofii, ba i paměti různých osobností a veškeré komentáře k tomu všemu, jak to ti lidé tehdy cítili. Rozhodl se pro tuto knihu jako první také proto, že všichni lidé v Evropě si myslí, že o pádu Říma přece něco vědí… Naštěstí pro autora to byl fenomenální úspěch, protože kniha vyšla v roce 1995, kdy ve světě kulminovala éra „keltománie“.

 

Ztracený třináctý kmen?

Autor cudně zamlčuje, že byl schopen interpretovat a prezentovat velké množství dějinných pramenů a složitých myšlenkových postupů přístupným, ba zábavným způsobem. Díky jednoduché, až lyrické próze, navíc plné humoru, čtenáři sledovali starověké postavy, z nichž mnohé v učebnicích dějepisu dodnes chybí, a zároveň dokázal pochopit motivy, jež vedly tyto neznámé osoby k důležitým činům. Musel také odmítat takové nápady jako, že Irové jsou ztraceným kmenem Izraele, a proto mají Irové a Židé tolik společného.

A tak vysvětloval, že Irové nejsou Semiti, ale Kelti, což je geneticky, jazykově i kulturně velmi odlišný kmen. Keltové byli poprvé zmíněni sice už v řecké literatuře klasického období, kdy se většina Evropy teprve etnicky vytvářela. Je ale pravděpodobné, že pocházejí z Kavkazu. Do Irska však první Keltové dorazili asi 350 let před naším letopočtem. Když tam připluli, vytvořili typickou keltskou společnost, jakou známe z archeologických nálezů i od nás. Na ostrově ovšem narazili na původní domorodou populaci, o níž nevíme téměř nic. Tu si podrobili a zřejmě i vzájemnými sňatky poté vzniklo nové společenství.

Přesto mají Židé a Irové jisté společné rysy, které spíše vyplývají z podobné historie: oba národy byly v dějinách často odsouvány na okraj společnosti a různým způsobem démonizovány. V případě Židů evropskými křesťany, v případě Irů jejich anglickými sousedy. Právě lidé žijící na okraji společnosti jsou potom mnohem citlivější na nespravedlnost a absurditu chování většinové společnosti než ti, co se domnívají, že oni ovládají „své území a dějinné události“. Proto mají Židé i Irové podobný, trochu smutný smysl pro humor a dávají prý přednost smilování před násilím.

 

Co s pohany…

Byl to svatý Patrick, irský evangelista a národní patron, který přinesl s sebou do Irska spisy Starého a Nového zákona a učil pak Iry, jak je mají číst a opisovat, aby je byli rovněž schopní pochopit a ocenit a brát je jako texty posvátné. Důležité přitom bylo, že se nesnažil přimět Iry, aby se chovali stejně jako Athéňané nebo Římané, kteří přijali křest před nimi. Tento vnímavý člověk se snažil, aby naplnili křesťanství v irském duchu, neboť byl přesvědčen, že jsou nejen schopni nové náboženství přijmout, ale rovněž ho obohatit ze svých vlastních duchovních zdrojů.

To od něho vyžadovalo jistou diplomacii, aby dobře rozlišoval, co je vhodné a co naopak: nemohl stavět křesťanství na irském obchodu s otroky, na keltských rituálech s lidskými oběťmi či na neustálém odporu vůči cizím vlivům. Ale mohl stavět na irské odvaze a velkorysosti a na irském přesvědčení, že svět je kouzelný a plný božských poselství. Toto štěpování evangelia některými pozitivními prvky staré kultury znamenalo, že irské křesťanství získalo své charakteristické zabarvení, podobně jako to předtím udělali již Řekové v raných novozákonních dobách.

Cahill upozorňoval, že bylo v těch dobách daleko důležitější, jakým způsobem pohanské národy přetvářely evangelia k obrazu svému, než je vnucovat bez pochopení kulturám, na které byla nová víra roubována. A připomíná příběh Colmcilleho (sv. Kolumba), nejodvážnějšího z raných irských křesťanů, který působil v 6. století jako misionář ve Skotsku. Těmto lidem bylo tedy zřejmé, že pohanské pozůstatky ve společnosti, stejně jako v duši jednotlivce, nikdy zcela nezmizí, navíc je nebezpečí, že se někdy mohou na povrch prorvat svou strašnou silou.

 

Dary Židů

Stále se traduje, že u pramenů západní civilizace stáli Řekové. Ale málokdo si uvědomí, že hlavní nit řeckého přínosu vlastně vychází z toho, co tito argonauté, brázdící východní Středozemí, postřehli jako podstatné u Hebrejců a co od nich převzali. Tam je prý třeba začít! Vzkazuje nám Cahill a říká: „Co všichni opakují, je bohužel špatně.“ Prostě proto, že se to na našich školách pořád učí špatně. Až do doby Homéra, který žil před takřka třemi tisíci lety, neměli Řekové nic, co by bylo pro nás zajímavé. Přitom příběh Abraháma, otce židovského národa, je mnohem starší!

Podle Cahilla právě první kniha Mojžíšova nazvaná Genesis obsahuje zárodky všech hodnot, původně židovských, které nakonec převzala i Evropa. Ten příběh žil po mnoho staletí v hebrejské ústní tradici a do psané formy se dostal až za krále Davida, nebo snad ještě později. Ale i kdyby k literárnímu zápisu došlo později, pořád by to bylo dvě staletí před Homérem, což platí také o mnohem složitějším a vlivnějším příběhu o Mojžíšovi. Ostatně podobné to bylo také s řeckou abecedou, pro kterou sloužilo jako vzor hebrejské písmo.

Když si Izraelci po ovládnutí Kanaán, „země zaslíbené“, vytvořili nový morální řád a svůj světový názor, nebyli prý Řekové ještě ani gramotní. A protože Cahill vidí v Židech pravé kmotry západního světa, pojímal i evropské dějiny více z židovské než křesťanské perspektivy. Domníval se, že hlavním posláním jeho práce je pohlížet na historii jako na sérii velkolepých darů, které nám různá lidská společenství zanechala. A tak svůj druhý opus edice o stěžejních bodech evropské historie nazval Dary Židů. Doufal, že úspěch se bude opakovat i v případě druhého dílu historického seriálu.

 

Hluboké moře

Cahillovou tezí bylo: „Měli bychom vědět, odkud jsme přišli a kde jsme právě teď.“ Čili prohlédnout si pořádně ty věci, které mají svou hodnotu, které si chceme pro sebe udržet a měli bychom také vědět proč. Když si ověřil, že čtenářům může důvěřovat, rozhodl se vzít je na „hluboké moře“. Pro něho je toto sousloví kryptogramem pro Starý zákon, kde je vše, co jsme zdědili po starověkých Hebrejcích. A tak je srovnává s jejich sumerskými předchůdci. Ti totiž ještě věřili, že veškerá lidská existence je cyklická a že osud je psán ve hvězdách.

Cahill přiznává, že se rozhodně nechtěl pustit do psaní literárního bedekru „jak číst bibli“. Měl ambicióznější plán, a sice ukázat, že kultura popsaná v židovské Tóře (Mojžíšovy knihy) vykazovala hodnoty, jež jsou Evropě dodnes vlastní, neboť se jimi řídíme v našem každodenním životě. Aby pomohl současným čtenářům pochopit zdroj této zkušenosti, zkoumá soukromý život biblických postav, jakými jsou Abrahám, Mojžíš, král David, popisuje jejich emoce, hledá jejich osobní vztah k jedinému bohu a snaží se tyto legendární postavy proměnit tak, aby se chovali jako skutečné historické postavy.

Ale řekněme to přesněji. To, co Cahill hledal u starých Hebrejců, jsou hodnoty skryté v textech jejich starodávné literatury, z nichž jen některé byly kodifikovány v Tóře. Není však nijaké pochybnosti, že hodnoty dějinného času, individuálních osudů a sociální spravedlnosti jsou v těchto písemnostech tak specifické, protože dávní Izraelité je vynalezli pro všechny praktické účely. V tom spočívá také jejich pravá historická úloha. Právě tyto hodnoty jsou v jejich textech vyjádřeny s takovou intenzitou a ostrostí vnímání, že nemají ve světové literatuře obdoby.

 

Plavby po tmavě vínovém moři

V dnešním západním světě jsou proto všechny tyto myšlenky, hodnoty, pocity a pohledy na svět přijímány s takovou samozřejmostí, že vůbec už nepřemítáme nad tím, kde jsme je nabyli. Samozřejmě, že byl Cahill po takovém vyznání obviněn z „filosemitismu“, což je blasfémie. Prostě si musíme stále opakovat, že i v našem svobodném světě jsou jisté pravdy někdy nebezpečné. A to i v případě, že někomu může připadat interpretace starověkého judaismu coby matice západních hodnot jako hra s ohněm. Bohužel ani dnes není takových lidí málo.

Starověcí Hebrejci, semitský národ, se skládal podle pověsti z dvanácti kmenů, které přivedlo do „zaslíbené země“ dvanáct synů patriarchy Jákoba (který byl také nazýván Izraelem). Deset z těchto kmenů, usazených v severní části Kanaánu, bylo kolem roku 722 před naším letopočtem deportováno do otroctví asyrským králem Sargonem II. A přinejmenším jako zřetelné sociální a kulturní skupiny tam nebyly nikdy znovu identifikovány. Ne každý jedinec však musel být zotročen, takže geneticky mohly tyto „ztracené kmeny“ nadále nějak ovlivňovat izraelský národ.

Někteří deportovaní si pravděpodobně zachovali svou náboženskou identitu, což může být začátek židovské diaspory. Ale během celé historie se od té doby objevují fantastické „nálezy“ těchto kmenů na různých místech naší planety. To je důkaz, že všechny náboženské tradice se rodí a rostou v nějakém kulturním kontextu, jinak by obrazně řečeno „žádná kapka z nebe nespadla“. Judaismus se tedy zrodil v kultuře Mezopotámie a byl ovlivněn jak Egyptem, tak Kanaánem. A Evropané se k němu dostali až prostřednictvím starých Řeků. Díky jejich „plavbě po tmavě vínovém moři“. Inu, argonauti…

 

Vytoužené dávnověké pahorky

Křesťanství už od začátku získalo řeckou tvář. Proto řečtina byla jazykem Nového zákona a s řeckými kulturními postoji se poté identifikoval celý klasický svět. O Ježíšovi bylo však napsáno mnohem více knih, než může jeden člověk přečíst za celý svůj život. Je to proto, že Ježíš zůstává i po dvou tisících let jednou z nejzajímavějších a nejvlivnějších osobností v dějinách západního světa. Ale většina knih o něm byla napsaná relativně nedávno: byly to práce „demaskující nebo akademické“, přiznává Cahill. Ty prvé milují senzacechtivá média, protože Ježíš jako literární postava k tomu svádí.

Akademické knihy zase řeší spíše složité otázky kulturního zázemí a to způsobem, který je často pro běžného čtenáře neproniknutelný. S tímto problémem se samozřejmě setkal i Cahill. Ale když se začetl do řeckého originálu, zjistil, že nejen Ježíš, ale i svatý Pavel, se drží profánního jazyka, jsou hravější ve svých projevech, někdy i vulgárnější než jakýkoliv pozdější překlad. Bohužel překladatelé bible mají fatální tendenci z ní co nejvíce (či pokud možno zcela) vyloučit hovorový jazyk. V koine (starořecký hovorový jazyk) oba tito muži mluví jako běžní lidé, nikoliv jako zbožně vyhlížející postavy.

Cahill je v rozporu s běžnou překladatelskou tradicí oba představuje jako živé, otevřené a bezprostřední postavy, což mnohé čtenáře šokovalo. V knize Vytoužené dávnověké pahorky založil své zkoumání Ježíše na nejlepší škole, kterou našel. Prostě ho popsal jako živou, láskyplnou osobu. Snažil se vyhnout jak falešnému nánosu oficiality, tak hermetickému univerzitnímu diskursu. Nic víc se nedalo dělat. Když knihu dopsal, jako by cítil, že se setkal s jiným Ježíšem, kterého až doposud znal, a že nyní konečně rozumí, co on a jeho následovníci byli zač a jak ovlivnili náš svět.

Když měl Cahill přednášku o této knize v jakémsi středisku židovské komunity, jeden posluchač k tomu suše poznamenal: „Takže jsme dali všem darem náš svět, ale nemyslím si, že jsme zato někdy dostali poděkování.“ Náš historik na to odpovídá, že ještě není pozdě, že se jen musíme dostat znovu dovnitř křesťanství, jako by to bylo poprvé, jako to udělali první křesťané; pak bychom mohli prožít novou transformaci. Ale dnes už to zní trochu jako fantasy

 

Mysteria středověku a počátky moderního světa

Řekové nás naučili uctívat měření a přesnost, byli tím posedlí. Konečně tato posedlost řídí dodnes naši vědu i hyperrealistické umění. Křesťanství nám však dalo něco nového, o čem staří Řekové nemohli ani snít: že můžeme nalézt pravdu v těle. Slovo bylo stvořeno tělem, protože bůh se stal člověkem v osobě Ježíše. To je hnací síla křesťanství, která dává smysl středověku. Proto středověký svět, i když se nám to zdá divné, planul vášní pro lidské zkušenosti, aby našel konečnou pravdu i v hmotném světě. Cahill popisuje křesťany prvního století našeho letopočtu jako pronásledovanou, okrajovou sektu judaismu.

Proto je právě velkou otázkou, jak bylo možné, že se taková bezvýznamná sekta nakonec stala dominantní silou pozdní římské říše. Podle něho jde o fascinující příběh, plný tajemství, kdy se ze starých Římanů, krutých, krvežíznivých chlapů stali Italové, lidi, kteří rádi zpívají, jedí a milují. Cahill zkoumá evropská města, lidi a myšlenky, které dělají středověk tak fascinující. Studuje kult Panny Marie, přemítá, jak moc tento kult povzbudil silné ženské postavy té doby, jakou byly Hildegarda z Bingenu či Eleonora Akvitánská.

Uvažuje, proč se zjevilo něco takového, co nazýváme „dvorskou láskou“ a proč středověcí lidé brali sexuální život za součást romantiky. Jako by to všechno s tím souviselo: vždyť jejich vztah k realitě byl velmi zvláštní. Díky alchymistům lidé věřili, že lze vyrobit zlato z bláta a prachu, ti nevěřící zkoumali, jak se může v určitém okamžiku změnit běžný chléb v eucharistii. A přitom umělci ve středověku už přemýšleli, jak znázornit lidské tělo, pohyb i prostor. Tak se v onom „temném středověku“ ve všem najednou setkávají romantika, mystika a realismus.

 

Stěžejní body historie

Cahill věřil, že jeho knihy jsou populární proto, že zkoumají lidskou zkušenost. Ale on je také objevitelem nových duchovních postupů, aby jejich prostřednictvím odhalil, jak jsme se stali takovými, jakými jsme ještě dnes. Chtěl přimět lidi, aby pochopili vzedmutí Evropy prostřednictvím málo známých příběhů: šlo o jedince, kteří měli stěžejní dopady na historii kontinentu a významně přispěli k rozmanitosti západní kultury a jejímu vývoji. Každá kniha je především určena k tomu, aby ji čtenáři četli s potěšením a našli v ní i nějaké to překvapení.

Žádná z nich se však nedrží nějaké předem připravené osnovy, jež by vycházela z akademických pravidel. Sérii by měl ukončit sedmý svazek, pojednávající o všem, co vzešlo z osvícenství 18. století… Homér vkládá do úst Odyssea: „Jsem součástí všeho, co mě potkalo.“ I my si tedy musíme nad sérií šesti dílů The Hinges of History uvědomit, že jsme nejen staří Hebrejci, starověcí Řekové a prvotní křesťané, ale také dnešní věřící i nevěřící. Nevěříte? Čtěte Cahilla!

 

Thomas Cahill (*1940)

Americký historik a religionista, autor zatím šestidílné historické edice, ve které popisuje formující momenty západní civilizace.

The Hinges of History – „Stěžejní body historie“.

U každého svazku edice je uveden rok anglického vydání; svazky, které vyšly u nás, jsou uvedeny pod českým názvem, následuje rok českého vydání; českou edici vydává nakladatelství Pragma.

1995 Jak Irové zachránili civilizaci: neznámý příběh hrdinské role Irska v období od pádu Říma do vzniku středověké Evropy, 1998

1998 Dary Židů: jak kmen pouštních kočovníků změnil způsob, jakým většina z nás myslí a cítí, 2010

1999 Vytoužené dávnověké pahorky: svět před Ježíšem a po něm, 2013

2003 Plavby po tmavě vínovém moři: historie a význam řecké kultury, 2009

2006 Mysteria středověku a počátky moderního světa: vzestup feminismu, vědy a umění z kultů katolické Evropy,  2008

2013 Heretics and Heroes: How Renaissance Artists and Reformation Priests Created Our World

Přidat komentář

1 komentář u „Thomas Cahill aneb co jsou to evropské hodnoty…

  1. To je skvele napsane, dekuji moc, tezko se dostanu at uz cesky, tak anglicky k celemu dilu Cahilla, a proto velice ocenuji jak jeho dile predkladate a jakou krasnou cestinu uzivate. Vse nej J.Mila Vrabec