Jeden ze svých Uchamžiků jsem chtěl určitě zasvětit Metal Machine Music. Ne, že by to byla moje nejoblíběnější deska Lou Reeda, ale nějakým způsobem mi dělá radost, že existuje. Takže jsem o ní chtěl napsat, něco v tom smyslu, že je to asi nejpunkovější deska, jakou kdy kdo vydal.Všichni čekali, co v roce 1975, po superúspěšném Sally Can’t Dance, Reed vydá. A on se zavřel do svého newyorského bytu a týden tam jenom vazbil. Žádné bicí, basy, klávesy, zpěvy, struktury, natož písně. Všechny ty hluky a shluky pak posbíral a naplnil jimi dva vydatné/ vydané vinyly. Nevím o jiném případě, kdy by si umělec na svém komerčním vrcholu a u velkého labelu, troufnul vydat podobný počin. Když si například Prince najednou přestal říkat Prince a začal se sveřepě označovat pouze takovým tím zakrouceným symbolem, také to bylo docela sympaticky trucovité, ale přeci jen, ve srovnání s MMM… A pak jsem chtěl udělat paralelu s Enovým Music For Airports, které vyšlo o tři roky později. Ne, že by bylo podobné, spíš jsou to protiklady. Kde Reed drásá, tam Eno hladí. Kde je Reed atonální, tam Eno ladí. Ale obě desky jsou základní kameny (ambientu, respektive industriálu). Obě mají společné i to, že na nich nejde ani tak o hudbu jako takovou, ale spíš o prostředí. Buď mají být nějakého součástí (letiště) nebo pocit jiného navozují (hodně hlučnou tovární linku). Na závěr jsem chtěl dodat, že obě alba sestávají ze čtyř plus minus čtvrthodinových skladeb. Zkrátka takhle nějak jsem si to sumíroval, pouštěl si MMM (což dělám opravdu výjimečně, ale co bych pro UNI neudělal!) a procházel internet. A najednou koukám, že podobné úvahy už mělo více lidí. A nejen to! Někdo nezůstal u pouhých úvah, ale rovnou vytvořil mash-up album Metal Machine Music For Airports! (Autor tedy píše, že tomu nemáme říkat mash-up, ale snad se to nedozví.) Spojením slavného „příjemného“ a „nepříjemného“ alba sice nějaká extra nová kvalita nevznikla, ale teorie „co by kdyby“ jsou vždycky zábavné. Zvlášť když se uvedou v praxi. Každopádně jedno je jisté: Metal Machine Music ani po čtyřiceti letech nepřestává poňoukat, provokovat, dráždit. A to už je nějaká zpětná vazba! I když na něm neuslyšíme žádný „rock’n’roll“, svým postojem je to možná nejvíc rock’n’rollové album na světě. I když je o něm vždycky příjemnější mluvit a psát než ho vyloženě poslouchat.
