Uchamžiky

V poslední době se nejen v hudbě hodně přetřásá otázka genderové vyváženosti. Ne, že bych na toto téma mohl říci něco příliš podnětného. Coby kluk jsem genderově nevyvážený člověk, tudíž nemohu otázku příliš objektivně posoudit. Mohl bych ji maximálně objektivizovat, ale tím bych to moc nezlepšil. Ze své podstaty jsou mi nesympatické kvóty jakéhokoli druhu, protože mám pocit, že většinou nadělají více škody než užitku, byť jsou dobře míněné. Na druhou stranu, pokud má někdo být v nějaké činnosti (třeba hudbě) znevýhodňován na základě jakýchkoli kritérií (třeba genderu), která nijak nesouvisí s touto činností (tedy hudbou), považuji to za nesmysl a jsem zásadně proti! Ovšem v takové obecné rovině se shodneme asi všichni. Jak to realizovat v praxi je už složitější. Naštěstí po mně nikdo žádné řešení nevyžaduje, takže můžu zůstat v „obecňáku“.

Každopádně jedna z mých nejoblíbenějších desek loňského roku byla Miss Universe, kterou natočila Nilüfer Yanya. Bohužel jsem se ještě nenaučil správně číst její jméno, tak ho čtu jen potichu. Desku si ale pouštím nahlas. Zvláště úvodní In Your Head je zatraceně dobrá vypalovačka! Vyloženě se mnou šije. Zbytek alba, prošpikovaného konceptem jakési fiktivní ozdravné kliniky, pluje spíše v klidnějších, i když nijak unylých vodách. Pro mě jeden z objevů konce uplynulé dekády.

A kdybych měl vypíchnout ještě nějaké album, které v rámci dohánění loňských restů rád poslouchám, bylo by to Remind Me Tomorrow od Sharon Van Etten. Tam mé nadšení začíná už s obalem, na kterém je nepřikrášlený pohled do dětského pokojíčku. (Nic co bych neznal, ale vždycky mě potěší, když vidím, že je to stejné i v lepších rodinách… Když si obrázek pozorně prohlédnete, je možné v tom harampádí najít i dvě hrající si děti. Podle všeho spokojené.) Její indie rock má v sobě zajímavé spodní proudy, které člověka chytí a už nepustí. Mě se obzvlášť drží Comeback KidSeventeen.

Toto jsou ale jen dvě, trochu i náhodně vybrané, špičky ledovce skvělých alb zajímavých ženských hudebnic, která se ke mně v poslední době dostala. Možná je to jen náhoda. Možná teď mají ženy v muzice navrch. Možná je to už důsledek nějaké „pozitivní diskriminace“ a hudební odvětví teď ženské osobnosti víc „tlačí“. Nevím. Ale i kdyby to, že se dostanu k takové skvělé hudbě, bylo výsledkem pozitivní diskriminace, tak je to vlastně pozitivní!

 

Přidat komentář