Jedna z věcí, které mě baví na sledování muziky, je prakticky neustálé „objevování Ameriky“. Tedy mé soukromé objevy věcí, které jsou samozřejmě dávno objevené, lety prověřené, možná i provařené. Takže jednoho dne roku 2004 jsem takhle „objevil“ Garyho Numana. Jeli jsme s Bárkou na svatební cestu. Co by to ale bylo za svatební cestu, kdyby po cestě nebyly obchody s hudebními nosiči. V ideálním případě Virgin Megastore plus pár menších sympatických obchůdků. Bárka si v těch menších koupila soundtrack Hair a The End od Nico. Já v megastóru The Pleasure Principle a Telekon od Numana. Tato alba se na můj seznam dostala krátce před tím, když jsem v Živlu četl článek o futuristickém rocku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Po návratu domů jsem se si dal premiérový poslech The Pleasure Principle. A hned jsem byl nadšen a fascinován. „Tady ve svém autě / se cítím nejbezpečněji / můžu zamknout všechny dveře / to je jediný způsob jak žít / v autech“. Staré dobré odcizení za přispění technologie. To člověka vždycky zahřeje. Lehce nezúčastněný zpěv, pod kterým ale cítíte probublávat spoustu emocí. A nad ním slyšíte bublat analogové syntezátory. Zbytky punkové energie, ale jakoby přefiltrované přes Kraftwerk. Album působilo vznešeně, ale zároveň trochu komiksově až naivně. Což je v tomto případě plus. Garyho Numana nebrala dobová kritika moc vážně (na rozdíl od něj). Nejspíš až moc z jeho tvorby trčel obdiv k Bowiemu, Enovi, zmíněným Kraftwerk či Bolanovi. U novinářů mu nepomohl ani jeho tehdejší ohromný úspěch. Možná naopak. Postupem času se ale ukázalo, že dokázal ovlivnit spoustu dalších muzikantů, jak těch „veselých“ synthipopových, tak o poznání temnějších, jako třeba Nine Inch Nails. Jeho písničky hráli či nahráli Moloko, Damon Albarn, Little Boots, Beck, Pulp…
Nejlepší byl ale při poslechu alba okamžik, kdy začala písnička ME. Odkud já ji znám? Po chvilce mi to došlo: její klávesový motiv vysamplovali Basement Jaxx do své hitovky Where’s Your Head At! Ten elektronický riff jsem pak opravdu nemohl dlouho dostat z hlavy. Vyloženě mě to rozveselilo. Přestože tam Numan zpívá o posledním robotovi, který jako jediný přežil blíže neurčenou apokalypsu (o lidech se nezmiňuje, ti už jsou zřejmě vyřízení dávno) a ani s ním už to nevypadá nijak valně. Ale já už byl chycený. Just Garried.
