Uchamžiky

Uvědomuji si, že mé sloupky nejsou jen o hudbě. Často také o tom, jakým způsobem hudbu poslouchám, vnímám, obaluji a zařazuji. A nejen to; mé monology občas začínají nabývat znepokojivě terapeutických rozměrů. Vím, že má nutkavá potřeba „dělat si pořádek“ může občas působit lehce zatěžkaně. Ovšem zatímco u psychologa se člověk svěřuje s něčím, co ho trápí, aby se toho zbavil, já se svěřuji s něčím, co mi dělá radost a rozhodně se toho zbavovat nechci. Takže: Popisování.

Začalo to už s kazetama. Nespokojil jsem se s obyčejnou popiskou propiskou. Vetší borci sázeli na propisoty, ale já neměl ani ty. Já používal psací stroj. Zavedl jsem přesný, neměnný postup, vytvořil jakési „kopyto“ a podle něj obaly vystřihoval ze čtvrtek. I „originálky“ jsem si trochu přizpůsoboval. Ne, že bych jim předělával design, ale alespoň jsem jim na stroji udělal nový hřbet, aby „zařezávaly“ s ostatníma.

V době nástupu CD jsem dokonce chvíli uvažoval, že bych mohl na stroji popisovat i je. Ještě že jsem se do toho nepustil! Na tom bych strávil roky práce se zoufale monotónním výsledkem. Tak si alespoň průběžně předělávám digipaková vydání do krabičkových (více viz UNI 6/20).

Po walkmanech a discmanech ovšem přišly iPody. Napřed jsem se bál, že MP3ky moc popisovat nepůjde. Ale i tady můj katalogizující přístup našel uplatnění: Kultivace. Po stažení cédéčka do iTunes program sice sám načte názvy písniček a alb, ale těch chyb co tam bývá! Je třeba vše opravit a doplnit (stěžejní bývá správné označení bonusů; zda se jedná o B-stranu singlu, demo, nevydaný track a tak). Dodat správnou variantu ikonky obalu. Spěchám pomalu.

A teď najednou stream… Tady mi už trochu došel steam. Jak si dělat pořádek v souborech, které visí kdesi ve vzduchu? Nějaký cloud, i když asi loud. Už download pro mě byl dost abstraktní, ale postahovanou sbírku jsem mohl alespoň nějak opečovávat. Operátorovi streamovacího programu ale písničky nepřerovnám. Ty sice visí někde ve vzduchu, ale zároveň napevno.

Se streamem je pro mě těžší se sžít. A nejen proto, že nechci dělat tečku za lety s booklety. Jeho bezbřehost mě fascinuje a děsí zároveň. Ono i před poličkou s pár nosiči člověk někdy chvilku přemýšlí, než vybere tu pravou desku. Zde opařen množstvím upadám do pasivity – a program mi nabídne nahrávku na základě mé nedávné aktivity.

Přidat komentář