Uchamžiky

Lednový sloupek se píše v polovině prosince, a i když mě do toho nikdo nenutí, svádí to k „ohlédnutí za uplynulým rokem“. Jenže než číslo vyjde, všichni už dávno zrekapitulovali. Nebudu ale kapitulovat. Prostě mám své tempo, tak co. Nicméně letos své albové nahradím rozjímáním koncertním.

Ze známých (a poměrně nezajímavých) důvodů zažívá v posledních letech koncertování drastický útlum. Kromě zřejmých nepříznivých dopadů na všechny zúčastněné (respektive spíše nezúčastněné), to má přeci jen sem tam i nějaké klady. Například člověku uteče méně koncertů než dřív. Ale hlavně: Začali jsme si živých akcí mnohem více vážit. Vrchol koncertní sezóny pro nás může být skoro cokoli.

Můj favorit mezi loňskými koncertními zážitky to potvrzuje. Stala se jím březnová přehlídka nominovaných na ceny Apollo v prázdném Roxy. Kromě účinkujících a nezbytného technického personálu tam nikdo jiný nebyl. Každý vystupující zahrál jen dvě písničky. Ale co bylo nejdivnější (i když pochopitelné), vystoupení nebyla vůbec nazvučená! Šlo o televizní přenos, takže zvuk do sálu se neřešil. Jely jen odposlechy. I tak jsem si při druhé písničce uvědomil, že jsem vlastně zase na koncertě a propadl dětinské radosti! Už dlouho pro mě tak málo neznamenalo tak moc. Série kratičkých, nenazvučených minikoncertů, v prázdném sále bez atmosféry! Jediný objektivní klad, bylo složení vystupujících. Jinak to ale byla úplná bída! A já z toho byl tak nadšený!

Když spustilo Povodí Ohře – kapela, o které jsem hodně slyšel, ale dosud ji neslyšel – svůj krásný hlomoz, měl jsem blažený pocit dítěte v cukrárně. Díky vystoupení Dukly jsem si poprvé od roku 1993 koupil kazetu „originálku“. Když s Lenkou Dusilovou zahrály Květy, nebyl jsem schopen věty. Doposud jsem neviděl Amelii Sibu, což jsem onoho večera začal považovat za chybu. A zážitek svého druhu byli i Teepee, kteří měli zpěvy i nástroje do ušních odposlechů, tudíž pro nás v sále zbyly jen mezi stěnami se mlátící bubny. Teepee jsem ale naštěstí znal z desky, tak jsem si ten zážitek domyslel. Snad správně.

Viděl jsem v loňském roce i ucelenější a „pořádnější“ koncerty. Když mám ale vybrat jeden, který mě nejvíce oblažil, byla to asi tato zvláštní, v podstatě nekoncertní televizní přehlídka. To by mě v životě nenapadlo. Vida, stačí chvilka odříkaného krajíce a člověk s vděčností zhltne i suchou kůrku.

Přidat komentář