Uchamžiky

„Rozmáhá se nám tu takový nešvar.“ Jde o neblahý jev v oblasti hudebních dokumentů. I když vzniká spousta výborných (nemohu samozřejmě nezmínit The Sparks Brothers režírovaný skvělým Edgarem Wrightem), začínají se čím dál tím víc objevovat i dokumenty na první pohled bombastické, ale při bližším ohledání celkem chabé. Jejich hlavní problém je dost zásadní: nezazní v nich téměř žádná hudba dokumentovaného umělce! To, co na první pohled vypadá jako úplný nesmysl (a podle mě to nesmysl opravdu je), se překvapivě uchytilo a zdá se, že si to diváky najde. Byť se možná potom cítí mírně podvedeni.

Vznikají asi tak, že se filmová produkce dostane k pár dosud nepoužitým záběrům, rozhovorům a jiným materiálům. Práva na původní hudbu jsou ale drahá, tak ji tam prostě nedají. Spokojí se třeba s covery nebo úplně jinou hudbou, nebezpečně připomínající hudební banku. Což je banka, kterou asi jen tak někdo nepřepadne.

Poprvé jsem se s takovým dílem setkal, když jsme nedávno s Bárkou zjistili, že se na jedné streamovací službě objevil dokument o Lennonovi a Yoko. Bylo to ale trpké zklamání. Téměř žádná Lennonova (ani Onina) hudba, pár zajímavých neznámých záběrů, ale poskládané skoro až náhodně. Žádný vypravěčský oblouk nebo jak se tomu říká.

Nejsou ale všechny takové! Na stejné streamovačce jsme si pustili Marianne & Leonard: Words of Love a to je úplně jiná káva. Film, jehož osou je vztah „básníka a jeho múzy“ mimoděk odvypráví i příběh Cohenovy hudební, básnické a spisovatelské kariéry. Nikdy ale nepřetrhne červenou nit ústředního vztahu; ačkoli spolu Leonard a Marrianne žili relativně krátce, nikdy se zcela neodcizili a pořád zůstávali v kontaktu. To platilo až do úplného konce, kdy odchody obou protagonistů z tohoto světa na onen dělily pouhé tři měsíce. Byl to film, ze kterého mrazilo. A u nás doma rozjel slušnou cohenománii – vytahali jsme z polic jeho alba (včetně vinylu Songs From A Room, kde je zezadu ze strany vyfocená Marianne) a na přeskáčku si je pouštěli. Já se pak pustil i do četby životopisu Iʼm Your Man, který mi přistál pod vánočním stromkem.

Někdo by možná řekl, že spíše absence originální hudby by mohla vést k jejímu pozdějšímu dohledání. U nás to tedy bylo přesně naopak. Každopádně dělat „bezhudební dokument“ je asi jako dělat dokument o výtvarníkovi a neukázat v něm ani jeden jeho obraz. Jen pár vzdáleně podobných a zdaleka ne tak dobrých. Prostě nesmysl.

Přidat komentář