Uchamžiky

I méně nadšený hudební fanoušek a sběratel, než jsem já, si musí občas položit otázku: Existuje vůbec „definitivní“ verze nějakého alba? A s mizerným citem pro dramatickou výstavbu článku řeknu, k čemu v něm dojdu: Asi ne.

Znovuvydávání desek je staré skoro jako samotné vydávání desek. Čile probíhalo i v analogových časech, ale až s příchodem CD se s různými (re)masteringy a special edicemi roztrhl pytel. Je to pochopitelné. Po letech šumu se reprodukční technika (a šoubyznys) musela vypořádat s novým, krystalicky čistým zvukem CD. Převod a zmasterování původně analogové nahrávky je docela věda (které moc nerozumím), a tudíž se nemálo sběratelů a hifistů dohaduje, který je lepší. Fascinuje mě, do jakého detailu dokážou nahrávky pitvat. Často si stěžují, že novější verze jsou zbytečně zvukově „natlačené“, aby hrály stejně nahlas jako současné nahrávky. Což jim ubírá na dynamice. Diskutující na speciálních fórech přikládají fotky zvukových křivek svých cédéček a porovnávají průběhy starších a novějších masteringů. Někdy jsou to vyloženě dramatické průběhy!

Každé nové vydání se snaží přizpůsobit době a způsobu, jakým lidé hudbu momentálně nejvíce „konzumují“ (hi-fi? auto? telefon?). Vzdalujeme se tím původní podobě alba? Nebo se jí naopak (jak často tvrdí přelepky) přibližujeme? Jaké je vlastně to „pra-původní“ album? To, jak hrálo ve studiu? Výsledný master-tape? První LP vydání? Jednoznačná odpověď asi neexistuje. A co když má někdo přístup k původním pásům a rozhodne se desku přemíchat? To už opravdu zavání „přepisováním historie“. Nové mixy ale mohou být i citlivé a ospravedlnitelné.

Například nová vydání desek Beatles. Giles Martin, syn legendárního George, to vysvětluje (i pro mě) celkem pochopitelně: Tenkrát byla stále hlavním „produktem“ mono deska. Nad jejím mixem strávila kapela a producent spoustu času a úsilí. Potom byl, bez zvláštní pozornosti, narychlo proveden i stereo mix. Možná se ještě nevědělo, jestli se tato novinka uchytí (ve stejné době třeba někteří filmaři stále „nevěřili“ na barevný film!). Nicméně takto, s horkou jehlou spíchnutým stereomixem, znala tato alba většina lidí.

Opravdu „definitivní“ verze žádné desky asi neexistuje. Každá nová reedice je zároveň její redefinice. A není to dobře? Kdybychom přistoupili na to, že žádné album není nikdy zcela hotové, že je to neustálý zvukový proces? Sám nevím. Budu nad tím přemýšlet.

 

Přidat komentář