Vztahy mezi Československem a Severní Koreou se po druhé světové válce pod tlakem okolností utvářely velmi rychle. Ve chvíli, kdy se začala obracet situace za korejské války po vylodění sil OSN vedených americkým generálem Douglasem McArthurem v týlu postoupivších severokorejských jednotek, musela Praha vyjádřit podporu lidovědemokratické Severní Koreji. V září 1950 vyslala do Pchjongjangu svého vyslance. V dalších válečných letech následovala hospodářská pomoc zemi, která se čelila za pomoci Čínských lidových dobrovolníků technické převaze Američanů taktikou masového nasazování lidských vln.
V roce 1952 Československo vyslalo do Koreje stejně jako ostatní lidovědemokratické země svou polní nemocnici. Ještě větší roli ale hrála po válce. Spolu s Polskem byla v roce 1952 severokorejsko- čínskou stranou navržena do Dozorčí komise neutrálních států, která měla úkol po podepsání Dohody o příměří dohlížet na její plnění. A po konci bojů – příměří bylo podepsáno 27. července 1953 – se prudce rozvíjela i ekonomická spolupráce, českoslovenští experti pomáhali s obnovou přehrad i strojírenských podniků a polní nemocnice se převtělila v oblastní československou nemocnici v Čchongdžinu.
Rychle se rozvíjející širokou spolupráci komplikovala jazyková bariéra daná zcela odlišnými základy obou jazyků a mizivými vzájemnými vztahy. Korea zůstávala do konce druhé světové války takřka neznámou zemí, protože ztratila svou samostatnost ještě před vznikem Československa. Japonsko ji anektovalo v roce 1910.
Přesto se nemuseli Čechoslováci vyslaní do Koreje spoléhat jen na ruštinu a byli vybaveni základními slovníčky. Zakladateli české koreanistiky Aloisi Pultrovi vyšla už v roce 1949 v Novém Orientu na pokračování učebnice korejštiny, jejíž součástí byly i texty psané korejským písmem. Pultrovi s ní pomáhal jeho učitel Han Hung-su, rodilý Korejec, historik a archeolog, který se jako první věnoval megalitické kultuře na Korejském poloostrově.
Pultr však za ním nikam jezdit nemusel, Han žil od roku 1943 v Praze, bydlel ve Werichově vile. Jeho osud je jasným dokladem toho, jaký mělo dopad na životy lidí divné století, jak ho nazval Jaromír Nohavica.
Han Hung-su se narodil ještě před anexí Koreje 29. září 1909 v Songdo (dnešní Kesong), kde vychodil i střední školu. Historii vystudoval na tokijské Univerzitě Sophia. Protože se v té době začal zajímat o menhiry, pravidelně se vracel do Koreje, kde prováděl terénní výzkumy. První studii o nich publikoval v roce 1935 a záhy se zařadil mezi přední korejské historiky.
Po absolvování školy se Han rozhodl pokračovat ve studiu v Rakousku na Vídeňské univerzitě, kde se v roce 1936 zapsal na přednášky historie, prehistorie a etnografie. Školu však nedokončil, po anšlusu Rakouska museli židovští profesoři odjet do Švýcarska, kam za nimi zamířil i Han. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1940. Jeho disertačnípráce byla věnována korejské megalitické kultuře.
Návrat do rodné Koreje naplánovaný na rok 1941 musel na poslední chvíli zrušit. Cesta přes Sovětský svaz už nebyla možná, protože Třetí říše zaútočila na Sovětský svaz. Hanovi nezbylo než zůstat v Evropě okupované nacisty. Žádné problémy tam neměl, byl držitelem japonského pasu, dokladu země, která patřila mezi spojence Hitlera.
Na čas se vrátil do Vídně, kde pracoval ve Státním etnologickém muzeu, katalogizoval tam knihy v korejštině, japonštině a čínštině. Nakonec ale zakotvil v roce 1943 v Praze, která byla v době války nejklidnější, i když si vazby na Vídeň zachoval. V Praze už v roce 1942 pomáhal uspořádat japonskou výstavu. Nějakou dobu pracoval v Náprstkově muzeu, kde katalogizoval japonskou sbírku a připravil japonskou výstavu. Ve Werichově vile bydlel s Hubertou Algermissen, která se stala jeho partnerkou.
Po konci války se ale postavení obou notně zkomplikovalo, japonský pas přestal být výhodou. Hanovi ale pomohly vazby na levicové intelektuály, k nimž měl názorově blízko, a hlavně osud Koreje podobný osudu Československa. Jeho rodná země byla také osvobozena na konci druhé světové války, jen její utrpení bylo mnohem delší.
Hůře na tom byla jeho partnerka Huberta Algermissen, která sice měla české rodiče, ale vzala si Němce a získala německé občanství. Han si ji vzít nemohl, protože měl manželku v Koreji, tak se s ní oženil Hanův přítel Kim Kjong-han, jehož příjmení Huberta přijala, aby jí ještě snížilo hrozbu odsunu.
V Praze Han nemohl rozvíjet svou vědeckou činnost ani odborně růst. Žádný expert na Koreu tam nebyl. Han se proto po konci války zaměřil na popularizaci své země a její kultury a také začal učit korejštinu na škole orientálních jazyků při Orientálním ústavu.
Pracoval až hekticky. Pomáhal Pultrovi nejen připravit učebnici korejštiny, ale také román Kim Nam-čchona Proud. V němčině vyšlo Dvanáct měsíčních příběhů a další lidová vyprávění z Koreje a hlavně stěžejní dílo Korea včera a dnes. Podílel se na adaptaci korejských textů pro rozhlas, které připravoval s Hubertou Kimovou a Věrou Pavlíkovou.
Han však především toužil po návratu do vlasti, která se po 35 letech dočkala svobody. Chtěl do severní Koreje, protože byla jeho levicovému ledví bližší. Dlouho ale trvalo, než se tam dostal. Přispěl k tomu až pražský Světový festival demokratické mládeže, kde byla i severokorejská delegace. V roce 1948 se Hanovi sen splnil.
Záhy po příjezdu dostal místo na Kim Ir-senově univerzitě, ale už v listopadu byl postaven do čela Výboru pro zachování kulturního dědictví, což mu umožnilo vrátit se k historii a archeologii. Účastnil se vykopávek hrobů z období Kogurjo v oblasti Anak. Publikoval čtyři odborné statě, ale současně ještě stačil přeložit Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, která vyšla v roce 1949.
Slibnou kariéru ale přervala korejská válka, která vypukla 25. června. Severokorejci za tři dny obsadili Soul. Han se tam okamžitě vydal a jmenoval nového ředitele jihokorejského Národního muzea.
Po zářijovém vylodění v Inčchonu a následném postupu sil OSN na sever se Han musel vrátit do KLDR a na podzim 1950 byl spolu s dalšími významnými korejskými představiteli evakuován do Pekingu, z něhož se nejpozději na jaře 1951 vrátil do Pchjongjangu, který mezitím osvobodila Korejská lidová armáda za pomoci početných Čínských lidových dobrovolníků. V dubnu 1951 se Han z Koreje naposled ozval, žádal Kimovou o zaslání svých rukopisů, což ale za války nebylo možné. Polední zpráva o Hanovi je z března 1952, kdy provázel delegaci levicových právníků, kteří měli prověřit podezření, že síly OSN vedené Američany použily v Koreji bakteriologické zbraně.
Severokorejský vůdce Kim Ir-sen vyzval v listopadu 1951 k boji proti kosmopolitismu a starým intelektuálům. Právě k těm Han patřil, studoval v Evropě a měl styky s Korejci žijícími v exilu včetně amerického. Navíc byl v roce 1941 po útoku nacistů na SSSR v Berlíně a o rok později připravoval v protektorátní Praze japonskou výstavu. Obé se dalo snadno a bez nadsázky označit za kolaboraci.
Kdy a za jakých okolností Han zemřel, se neví, severokorejské archivy jsou nepřístupné. I v Praze si jeho žáci a spolupracovníci uvědomili, že se stal nežádoucí osobou, a tak třeba Pultr v druhém vydání učebnice korejštiny už Hanovi neděkoval.
Osud Han Hung-suna přibližuje až rozsáhlá kniha Miriam Löwensteinové a Jaroslava Olšy, jr Han Hung-su s podtitulem Otec české koreanistiky (448 stran, Praha, Nová vlna 2014). Nepřibližuje však jen dramatický osud tohoto Korejce a jeho význam při vzniku československé koreanistiky. Obsahuje také všechny dostupné texty, která Han Hung-su napsal. Jejich záběr je velmi široký. Objevují se mezi nimi popularizační novinové články o Koreji, přibližující vzdálenou zemi, její lid i tradice, ale také statě oslavující nový severokorejský režim a jejího vůdce Kim Ir-sena. Nechybí mezi nimi ani převyprávěné a mnohdy evropskému myšlení značněpřiblížené pohádky a báje, nebo osnovy rozhlasových her s korejskou tématikou. Hlavně jsou ale v knize dvě stěžejní díla.
Korea včera a dnes a Kulturní atlas Asie. Korea včera a dnes je vůbec prvním textem přibližujícím dějiny Koreje, které napsal Korejec a vyšly v euroamerické kulturní oblasti. Postihuje dějiny Koreje od prvotního osídlení až do vyhlášení samostatnosti obou Korejí. I dnes má svůj význam, i když je především dobovým dokumentem, jak se levicově orientovaný Korejec díval na historii své země v polovině 20. století. Dějiny starověku a středověku jsou popsány velmi podrobně. Přestože Han k nim přistupoval z pohledu dialektického materialismu a tedy z pohledu tříd, věnuje se skoro každému panovníkovi, i když s hodnocením jejich vlády není možné vždy souhlasit. Ještě více je patrný jeho světonázor v pohledu na náboženství, o němž tvrdí, že je korejskému lidu cizí.
Zvláštní je, že nijak neobdivuje říši Korjo, ke které se hlásí Severní Korea a relativně vysoké hodnocení říše Silla z období tří království, k jejímuž odkazu se hlásí dnešní Korejská republika. I to ukazuje, že nebyl pod vlivem severokorejské ideologie.
Tendenčnější je jeho pohled na moderní korejskou historii od dob postupného pronikání západních mocností do oblasti Dálného východu. Projevuje se tam jeho nacionalismus a levicové názory i obdiv ke Kim Ir-senovi, jehož kult pomáhá budovat. Ryze propagandisticky pak působí část věnovaná dění v Koreji po osvobození, kdy jednoznačně adoruje vývoj na severu. Popis událostí na jihu, který působí díky silným epitetům vysloveně propagandisticky, však není až tak nadsazen, jak ukazují nedávné studie jednoho z největších expertů Bruce Cummingse. Pominout je nutné dodatek v druhém vydání, postihující dobu od března 1948 do ledna 1951, kdy už na poloostrově zuřila bratrovražedná válka. Tam je příliš vtržen do víru událostí na jedné straně a vyznění textu se nese ryze v duchu dobové propagandy. Je ale nutné podotknout, že dodatek byl sestaven především z novinových zpráv.
Mimořádně cenným textem je Kulturní atlas Asie, text, který se samozřejmě z dnešního hlediska zastaralý, ale ve své době byl moderní a mohl by sloužit jako kvalitní učebnice. Postihuje vývoj v celé oblasti, nezaměřuje se jen na jednu zemi a jednu kulturu, ale snaží se sledovat celé etnické a jazykové skupiny, vývoj neolitických kultur a postupné osidlování oblasti i raná stěhování národů. Věnuje se i otázce vztahu mezi Dálným východem a Evropou, od směny zboží až po příchod prvních cestovatelů. Nechybí ani kapitola věnovaná náboženství.
Zaměřoval se však i na moderní dobu, kdy se snaží vyvrátit japonskou propagandu, že císařství potřebuje expandovat, protože nemá dost prostoru vzhledem k hustotě populace. Odhaluje tak skutečné cíle císařské expanze – jímž byly suroviny. Atlas také ukazuje i vlny vystěhovalectví a přesídlování a přináší i přehled počtu škol v Koreji, Číně a Japonsku i počet žáků v nich. Samozřejmě jde o data předválečná, jiná v té době ani nebylo možné získat, i tak ale jde o velký počin. Atlas napsaný stejně jako Korea včera a dnes v němčině, editovaný Hubertou Kimovou, však nikdy nevyšel a neprovázejí ho potřebné obrázky.
Ta naštěstí nemohla poslat za války Hanovy texty do Koreje a tak zůstaly v Praze. Nakonec archiv Kimová poskytla autorce, což umožnilo aspoň částečně ukázat význam Han Hung-sua.
Foto archiv
