Výstava Tělo v těle o proměnách těla, jeho schopnostech a nekonečných možnostech

Ve čtvrtek 4. dubna uvede Galerie Atrium další ze série výstavních projektů s názvem Tělo v těle. Autorem výstavy je Ondřej Horák (Fuczik), za výstavní instalací stojí Jan Tomšů (#omlouvamesepardon), autorkou doprovodných programů je Tereza Beranová (Máš umělecké střevo?). Své práce představí dvojice Ondřej Brody & Kristofer Paetau, Thea JaCobra, František Fekete, Eva Jiřička, Tomáš Džadoň a Mark Ther. Audiovizuální instalace představuje lidské tělo v nejrůznějších podobách a zdůrazňuje téma odlišnosti jako nositele pozitivních impulzů a změn ve společnosti, je oslavou nekonečných možností a mystéria lidského těla.

Záměrem výstavy Tělo v těle je upozornit na naše tělo, na to, jak se během života proměňuje, jak ho ne-vnímáme, jak si osvojuje nové návyky, jak o něm přemýšlíme nebo jak dokážeme překonávat nejrůznější vrozená či časem získaná omezení.

Návštěvník se v prostoru galerie ocitá v jakési buňce, v nepojmenovaném a neurčitém prostoru, který navozuje pocit hluboké intimity. Instalaci doplňují díla, která otevírají jednotlivá témata spojená se zvoleným námětem.

Umělkyně Eva Jiřička pro tento konkrétní prostor připravila zvukovou instalaci, kde si návštěvníci mohou vyslechnout osobní výpovědi lidí, jak vnímají své tělo, jeho přednosti či nedostatky.

Podklady jsem získala v rozhovorech, ve kterých jsem se zaměřila na to, jak rozumíme zvukům, které naše tělo vydává a jak to ovlivňuje vnímání a prožívání vlastního těla v různých fázích života,“ říká k projektu umělkyně.

Pocit tělesného znevýhodnění se ve výstavě promítá v díle Františka Fekete. Videa, ve kterých se zdravý člověk snaží dosáhnout vytyčeného cíle za ztížených fyzických podmínek, nutí pozorovatele přemýšlet nad komplexností problematiky každodenního fungování osob s nejrůznějším postižením.

Dvě fotografie Tomáše Džadoně, na kterých je zachycený autor se svými rodiči, otevírá téma věku, stárnutí těla a mezigeneračního vztahu.

Výstava nabízí i další témata tělesnosti. V pohybové performance EXPOSURE od nebinární Thea JaCobra, může diváctvo nahlédnout na komunitu, jako na lidské tělo v dialogu samo Atrium Žižkov Čajkovského 12/12a, 130 00 Praha 3 info@atriumzizkov.cz +420 778 722 693 ID datové schránky 434t7cx Atrium Žižkov provozuje Kultura Praha 3., p.o.

2/2

se sebou. Zároveň performance podprahově otevírá téma fluidity a ne-hierarchie ve společenských vztazích, a s ní i debatu o kolektivním nevědomí tady a teď. Naopak v performanci SENSE JaCobra rozpracovává nová paradigmata, která v blízké budoucnost budou nutná k překonání klimatické, ekonomické a mentálně-spirituální krize.

Téma genderových pozic se objevuje i ve videu Marka Thera, kde na rozhovoru popové star Madonny a operní pěvkyně Marie Callas může návštěvník sledovat přebírání identity a otevírání tématu umělce a svobody realizace.

Další videoinstalací je starší práce dvojice Ondřej Brody a Chris Paetau. Jejich tři videa poukazují na otázku historického diskurzu vnímání tělesnosti a vnímání vzhledu jako normy. I tato díla, stejně jako celá výstava, se snaží poukázat na fakt, že běžný či výjimečný život můžeme prožít v jakémkoliv těle.

Cílem výstavy je otevírat debatu o vnímání těla v našem životě a v naší společnosti. Podobně jako ve všech předchozích výstavách v Atriu je naší hlavní snahou vyvolat otázky a následný dialog,“ říká kurátor výstavy Fuczik.

Vzdělávání a kreativní učení vnímáme jako naše významné poslání, edukační programy, které připravujeme pro školní skupiny i v rámci této výstavy, se tak opět snaží jejich účastníkům představit poutavou a interaktivní formou, jak je možné přemýšlet o objektech současného umění a inspirovat se jimi. Záměrem je, aby se pro ně návštěva galerie stala pozitivním zážitkem, který může formovat jejich vztah k výtvarnému umění v budoucím životě. Rádi bychom se nejen skrze edukační programy podíleli na výchově nové generace sebevědomého, vnímavého a otevřeného galerijního publika,“ dodává Marie Kašparová, ředitelka Kultura Praha 3, která Atrium Žižkov provozuje.

Výstava bude v Galerii Atrium Žižkov (Čajkovského 12/12a, Praha 3) otevřena až do 6. října 2024 vždy od středy do neděle mezi 14. a 19. hodinou. Vernisáž proběhne 4. dubna 2024 od 18 h. Výstava je bezbariérová, vstup zdarma.

Více na www.atriumzizkov.cz.

Walter Trout (US), Support: Steven´s

Walter Trout, výjimečný kytarista a hudebník, několikanásobný držitel Blues Music Awards a British Blues Awards, který byl například časopisem Planet Rock vyhlášen pátým nejlepším bluesovým kytaristou všech dob, zahraje 23. dubna v pražském prostoru Archa+.

 

Spoluhráč největších jmen jako John Lee Hooker, Big Mama Thornton, John Mayall & the Bluesbreakers nebo Canned Heat zde představí své nejnovější album nazvané Broken, které vyšlo letos 1. března. Jako předkapela zahrají čeští Steven´s. Koncert pořádá agentura Liver Music v rámci celoroční série Prague International Bluenight. Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Walter Trout se v roce 1985 stal členem kapely Bluesbreakers Johna Mayalla, v roce 1989 se vydal na solovou dráhu. Předcházely tomu ale chaotické a sebedestruktivní roky, kdy hrál s bluesovými pionýry jako John Lee Hooker nebo Big Mama Thornton. V roce 2015 dokázal za podpory svých fanoušků zvítězit nad závažným onemocněním. I jeho návrat byl impozantní. Hned rok poté, co mu byla úspěšně transplantována játra, získal dvě hudební ceny. Byl oceněn Blues Music Award za skladbu Gonna Live Again a za album Battle Scars jako Rock Blues album roku.

 

Walter Trout (US)

Support: Steven´s

  1. 4. 2024, 20:00

Archa+

Prague International Bluenight no.:162

 

MEZIGENERAČNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL VOCAL – NOC ZPĚVAČEK JIŽ PODRUHÉ V PRAZE

Po obrovské vlně zájmu z minulého roku se i letos v Praze uskuteční hudební festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK navazující na bohatou tradici projektu Vokalíza Jany Koubkové.

Večer plný emocí a talentu, kde se představí šest zajímavých českých a slovenských interpretek, bude zahájen 20.4.2024 v pražském klubu Jazz Dock.

 

Hudební festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK založila etablovaná pražská zpěvačka Petra Ernyeiová v roce 2023 s myšlenkou každoročně během jednoho koncertního večera představit posluchačům šest ženských hudebních osobností české a mezinárodní scény. Během druhého ročníku v klubu Jazz Dock zazpívají Yvonne Sanchez, Marta Marinová, Veronika Vítová, Jana Orlická, Gabriela Vermelho a letošní objev Pavla Baráková.

Jeden večer, šest nezaměnitelných ženských hlasů

“Žánrově pestrý a ojedinělý koncert je oslavou a propagací ženského zpěvu mezi širokou veřejností. Chceme českému publiku představit výjimečné vokalistky a objevit pro posluchače nové talenty,” vysvětluje Petra Ernyeiová. Koncert slibuje unikátní zážitek pro všechny milovníky živých vystoupení. Dramaturgie tříhodinového večera prezentuje interpretky tak, jak je jejich posluchači možná neznají, s písněmi ve speciálně upravených aranžích připravených právě pro tento večer. Doprovod zpěvačkám zajistí čtveřice zkušených instrumentalistů – Ondřej Kabrna, Adam Tvrdý, Rasťo Uhrík a Dano Šoltis. Součástí festivalu je i odpolední pěvecký workshop pro veřejnost vedený zkušenými hlasovými

lektorkami Petrou Ernyeiovou a Mirkou Novak.Těšit se tak můžete i na vystoupení účastníků pěveckého workshopu, kteří v průběhu večera představí své dovednosti na scéně,uvádí  Petra Ernyeiová.

 

Oslava ženského zpěvu

VOCAL – NOC ZPĚVAČEK přímo navazuje na tradici projektu Vokalíza, který probíhal každoročně v Praze v letech 1981 – 2000. Duší tohoto pravidelného setkávání jazzových, bluesových a rockových hudebníků byla legenda české jazzové scény Jana Koubková, která je dnes čestnou patronkou festivalu. “Nabitý program bude ochutnávkou nejen hudby různých žánrů, ale i talentu, zkušeností, autorské hudby a osobité intepretace, která nechá nahlédnut do širokého spektra ženského hudebního světa,” říká o festivalu Petra Ernyeiová, která bude posluchače celým večerem provázet.

 

Více informací o festivalu najdete na facebookové stránce “Hudební festival Noc Zpěvaček

Předprodej vstupenek na koncert i workshop je spuštěn na webu Jazz Docku (https://bit.ly/3TugmCW)

 

Mezigenerační festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK uvádí špičkové vokalistky české a mezinárodní hudební scény, které v průběhu jednoho večera zaujmou osobitou interpretaci autorských písní i světových evergreenů. Žánrově pestrý a ojedinělý koncert je oslavou a propagací ženského zpěvu mezi širokou veřejností. Českému publiku se představí výjimečné vokalistky, zkušené interpretky i nově objevené talenty. Festival každoročně začíná na jaře v Praze, na podzim se pak přesouvá do dalších krajů. Zakladatelkou festivalu je zpěvačka a lektorka Petra Ernyeiová, která se na české hudební scéně pohybuje již 30 let. Roli patronky koncertu přijala legendární jazzová zpěvačka Jana Koubková, zakladatelka Vokalízy, na kterou festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK navazuje.

 

 

Uvnitř banánu: Pavel Klusák, Jan Mikulášek, Dora Štědroňová, Martin Kyšperský

Knížka povídek Pavla Klusáka Uvnitř banánu o muzikantech-outsiderech, existujících i „vymyšlených“, inspirovala tvůrčí tandem Divadla Na zábradlí, režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyni Doru Štědroňovou, k vytvoření téměř halucinogenní inscenace, hudebně pak ke zrodu jevištního díla přispěl Martin Kyšperský, vůdčí osobnost brněnských Květů. Jednotlivé příběhy plus minus sympatických mimoňů jsou tu sklenuty v jen lehce ironický, především však snový celek, v němž se hlavní hrdina inscenace, bipolární poruchou trpící Daniel (David Petrželka), poprvé s ostatními kolegy – v plánu inscenace jen napůl reálnými – setkává na konkurzu, kde alternativnost, ba vychýlenost od běžných očekávání je považována za zásadní přednost. Hlas hodnotitelky („mimo obraz“ Johana Matoušková) všem neustále zdůrazňuje, „ať vybereme kohokoliv z vás, vy všichni jste naprosto výjimeční“! Zprvu jen šestice účastníků vykazuje široký rozptyl stylů, ať už ve vokální prezentaci, jako je bizarně intonující a „metalově“ postrojená figura v podání Michala Bednáře či čestně s looperem zápasící introvertka, ztvárněná Annou Kameníkovou. Rozdílnost stylů se objevuje i v rafinovaném kostýmování, dvorní výtvarník scény Marek Cpin opět nezklamal. V jakoby konfekčním obleku a s výrazně vlasatou parukou se nad ostatními ofrňuje Tiny Tim (Vojtěch Vondráček), výkony konkurentů nepovažuje za hudbu, postrádá v nich melodii, imitátor Elvise Presleyho (Jiří Vyorálek) dorazí pro změnu na konkurz opožděně a je překvapen, že o napodobeninu ikony nikdo v tomto soupeření nestojí. Také se pak objevují v ostrém zelenkavém odění dvě sestry ze skupiny Shaggs (Kateřina Císařová a hbitě převlečená Anna Kameníková), které ovšem tvrdí, že nemohou vystoupit, protože třetí sestra, sedávající za bicími, nepřišla. S přepjatým temperamentem ovšem dávají k lepšímu, že otec je prý stále nutí cvičit a živí v sobě naději, že dcerky budou jednou slavnější než Beatles. Děvčata nám ovšem již v plné sestavě svoji bizarní, poněkud uječenou písničku nabídnou ve finále po děkovačce jako přídavek. Hudebně ze všech nejzajímavěji působí právě Daniel (ještě student DAMU Petrželka se jeví jako výrazný talent), songy, které během večera interpretuje, jsou podivně podmanivé, navíc témbr herce trochu připomíná právě Kyšperského vokál. Daniel na začátku konkurzu žehral na to, že si vylosoval šestku, číslo ďáblovo, je však instruován, že od toho si lze snadno pomoci. Stačí jen symbol otočit a je tu devítka, dle numerologie znak duchovnosti či číslovka božská. Mladík se po skončení konkurzu, v němž byl úspěšný, ocitá v nemocničním  (či snad hotelovém?) zařízení, na minijevišti Zábradlí se objeví chodba s vchodem do pokoje číslo šest (které se již avizovanou aktivitou občas změní v devítku). Ze stran přicházejí a zase mizí kovboj v podání Michala Bednáře, ošetřovatelka či uklízečka nebo možná pokojská Johany Matouškové, pěvec přeoperovaný v ženu (Vojtěch Vondráček) a také Vyorálkův Elvis Neelvis, který se v kratičkých výstupech prezentuje jako unavená hvězda toužící po tom, aby mu všichni dali pokoj. Chodbami podivného domu bloudí ovšem i Danielova matka (Dita Kaplanová), která ho s obavami hledá, neboť zná jeho zdravotní handicap. Po onom surreálně laděném  bloudění, setkávání i míjení se, které mají občas charakter tripu při intoxikaci, matka syna konečně nalézá, odcházejí domů, jeviště se zatmívá a při zemi se rozsvěcuje několik malých objektů, takto během inscenace přibyvších scénografických doplňků, totiž „muchomůrky bílé“. Danielovo tričko ostatně zdobil po celou dobu motiv houbiček.

V kontextu Mikuláškových inscenací Na zábradlí patří novinka k toku projektů „nepravidelné dramaturgie“, zpracovávající ve tvarech, které by se daly charakterizovat jako pásma či koláže, různá témata, či vycházející z povídkových souborů. I když dávám přednost režisérovým opusům opírajícím se o kompaktnější celky (Mýcení podle Thomase Bernharda, Vzkříšení inspirované vrcholným Tolstého románem), nemohu jeho poslednímu jevištnímu dílu upřít prokazatelné kvality: snovou naléhavost a při veškeré bizarnosti zobrazovaných postav přesnost v jejich herecké charakterizaci. Standardní kvality produkcí zdejší scény osvěžil tentokrát i vklad komponisty Kyšperského.

Zabijáci rozkvetlého měsíce: režie: Martin Scorsese

Příběh i hlavní zápletka bezmála třiapůlhodinového filmu nejsou kupodivu až tak složité. Voják Ernest Burkhardt (Leonardo DiCaprio) se dva roky po konci první světové války vrací do Fairfaxu v Oklahomě. Ujme se ho strýc William King Hale (Robert De Niro), který mu hned dává důležité rady ohledně místních indiánů kmene Osage, v té době majitelů veškeré půdy s ropou. Ti jsou teď největšími boháči široko daleko, ba tehdy dokonce nejbohatším etnikem na zeměkouli. Nechávají si stavět opulentní domy, najímají služebnictvo, nakupují drahá auta i s řidiči, osobní letadla, indiánské ženy si nechávají do ponožek vplétat diamanty, tam, kde není ropný vrt, z prérie udělají přepychová golfová hřiště atp. Ve scéně, kdy na jejich pozemku vytryskne první obří gejzír hnědolepkavé hmoty a indiáni se v něm euforicky ráchají, ne nepodobni bělošským zlatokopům nad objevem valounu zlata, je zjevné, že v tu chvíli zapomněli na své předky, na Wakan Tanku, na Matku Zemi, a v hrůzném oblouznění se začnou chovat jako ta nejhnusnější vrchnost, kterou dosud opovrhovali. Což nelibě nese velká část bělošských usedlíků. Ernest potká indiánskou dívku Mollie (Lily Gladstone), zamilují se do sebe, a brzy je svatba. Pomalu začne vyplouvat, že kdosi skrytě praktikuje sňatkovou politiku, díky níž se majetek Osedžů dostává pod kontrolu místních bělochů. Je tedy Ernestova láska k Mollie opravdová? Následná série podivných úmrtí (nejen) Osedžů, a z toho plynoucí změna uvnitř příběhu vrství zápletku, když se do toho vloží agent FBI, který sice do očí bijící skutky vypátrá a předloží soudu s tím, že by se za množstvím záhadných úmrtí mohla skrývat organizovaná trestná činnost, ale… Dejte si tenhle film jako obřad v temnotě kina nebo si připravte celovečerní domácí promítání v klidu pro zažití a zatrávení mohutného návalu tohoto filmařského skvostu s nádherným score, žel v jeho životě posledním, jednoho z nejskvělejších muzikantů/rockerů s indiánskou krví, Robbieho Robertsona. Soundtrack funguje brilantně i bez obrazu jako regulérní album.

Zabijáci rozkvetlého měsíce obsahují spoustu vhledů/pitev do ponurých míst severoamerické historie: nespravedlnost, manipulace s vlivy a způsob, jakým bílý muž dominuje v dobrém i zlém, to především. Každá postava má svůj osud, který musí naplnit, aniž by se bála ukázat své nejhorší vlastnosti. Jako vlčí smečky se navzájem konfrontují/rvou o kořist, která přetéká prolitou krví a strachem, všichni zastávají premisu, že zlo není nic jiného než zhmotnění nejhorších etických vlastností a bolesti, zde filmovým jazykem převedené do způsobu vyjádření toho, co chtějí, co potřebují a dříve nebo později si to vezmou. Historické drama zkoumá kolektivní strach. To je gró Scorseseho filmu. Pokud však autor knihy David Grann (u nás jako Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI, 2019) chtěl prozkoumat racionální konflikty a kolonialismus z historické perspektivy, Scorsese se chytře rozhodl vytvořit temný epos o povaze zla. Nadčasový či mimočasový, nepříjemně syrový a surový v takřka všech úrovních, ale dobře vyprávěný příběh o cíleném vyhlazení kmene Osage kvůli ropě je ze všech Scorseseho filmů nejnemilosrdnější. Zejména postava Ernesta je truchlivým zamyšlením nad nuancemi morálky, hledáním pozdního vykoupení, a nakonec i pádem do tenat zločinu a pekla. „Všichni jsme předurčeni dotknout se dna našich nejhrubších a nejbolestivějších tužeb,“ říká hříšník Scorsese. I ti, kteří věří, že konají a přinášejí dobro. Režisér vytváří napjatou atmosféru, která se bez odhadnutelného schématu vyhýbá jednoduchému vysvětlování. Vrstvy informací se překrývají, a zatímco děj obklopuje a reflektuje ústřední záhadu, zárověň vytváří znepokojivé dohady o tom, co se děje mimo obraz (kameru). Je tento boj indiánských vlastníků bohaté části země bojem za svou bytostnou záchranu? Nebo i bojem se státem, zde zosobněným agentem FBI s ironicky prvoplánovým jménem White (Jesse Plemons), který se snaží zjistit, proč jsou vražděni? Řešení se až analyticky dotýká hmatatelné reality. Lokální padre W. K. Hale, který patří k nejváženějším mužům v kraji, se postupně ze žoviálního chlápka cíleně nahazujícího bonmoty přerodí v hlavního hybatele drastické zápletky. Je nejdrsnější demontrací moci, již se zvrácenou přirozeností promění ze zlověstného vnucování po naplnění. V De Nirově postavě jako by nebylo příliš rozdílu od dominance režiséra. Kamera často dlouze shovívavě pozoruje a zdá se, že Scorsese-umělec se raduje ze své existence: tvůrce obdivuje své stvoření, a zachází dokonce tak daleko, že mu dodává jistou a znepokojivou důstojnost. Ne nepodobně, jako se Haleovi vlastně snadnou hrou slov daří synovce Ernesta přesvědčit k podání jedu jeho milované ženě. Finále filmu se shoduje s historickou událostí, na níž je založen. Neexistují žádné dobré zprávy ani definitivní uzavření podivných vražd indiánů uprostřed ropné horečky v Oklahomě. Jedenaosmdesátiletý Scorsese tímto spektáklem vyslal zprávu: „Jsme jako vlci na lovu!“ Tato metafora otevírá i zavírá film. Hrůzně perverzní zlo je součástí lidské bytosti a čeká jen na šanci, než se projeví. Film stahuje do víru emocí a nekonečné amorality. Vnitřní neklid postupně roste a nabírá na na síle. Tolik zla, tolik kriminality, tolik cynismu, tolik hanby, tolik rasismu, tolik pokrytectví maskovaného za lásku. V závěrečném posvátném obřadu Vlčího tance se za Robertsonovy hudby z nadhledu v jednom záběru protvoří kruh do pradávného elementu všech indiánů, pak dál a výš do kruhu vesmírné dálavy.

„READ“: Elmgreen & Dragset

Knihovny plné knih jsou svatyně vědění směřující k zániku. Výstava „READ“ dvojice Elmgreen & Dragset proto vzdává knihám hold vytvořením fiktivní knihovny jako živého organismu; jinak řečeno jako jakési exotické botanické zahrady slov a umění v podobě umělecké instalace.

Dvě podlaží Kunsthalle Praha jsou naplněná knihami (v mnoha jazycích), které si můžete vytáhnout z regálu a ve volném čase pročíst. V rámci celé výstavy můžete vidět také publikace o umění, koláže slov, vizuální poezii, literární archivy, sochy, instalace a (ve vybraných dnech) i performance, které vytvářejí interaktivní zážitek jakéhosi společenství milovníků knih, mezi nimiž jsou podle všeho rozptýleni nebo přinejmenším vítáni rošťáci a mladiství delikventi.     

Součástí výstavy jsou díla šedesáti umělců, většinou vybraná ze sbírky Kunsthalle a propojená s místně specifickými sochami a necudnou instalací na záchodcích od dvojice Elmgreen & Dragset, berlínských umělců původem z Dánska a Norska. Ti jsou ve spolupráci s Christelle Havranek a Barborou Ropkovou zároveň kurátory a choreografy.

K nejvýznamnějším mezinárodním umělcům na výstavě se řadí Marcel Broodthaers, Giorgio de Chirico, Isa Genzken, Nam June Paik, Sophie Calle a Kurt Schwitters. Mezi slavnými Čechy tu najdeme Jindřicha Štyrského, Jiřího Koláře, Bělu Kolářovou a Milana Knížáka spolu s českými literárními autory samizdatových děl, Seifertem, Hejdou, Jirousovou, Patočkou, Grušou, Chalupeckým, Vladislavem, Šiktancem, Hiršalem a Grögerovou a dalšími – ti všichni k takovému počinu (nebo dobrodružství) nevyhnutelně patří.   

V čítárně či studovně probíhá performance Pražské deníky. Mladí muži sedí u stolu, píšou si osobní deníky a návštěvníci se jim mohou dívat přes rameno a číst si jejich nejskrytější myšlenky. Když jsem byl na výstavě já, jeden slovenský mladík si do deníku zapsal: „Nevím, co ještě říct (nebo napsat). Tohle dneska vážně nechci dělat.“ Přečetl jsem si to, když odešel na záchod.

S odkazem na neustálé snahy o cenzuru určitých knih a autorů naší doby, a to dokonce i v demokratických společnostech, je tu stěna s padesáti knihami, které byly zakázané ve školních knihovnách státu Florida v USA. Jsou mezi nimi tituly jako Flamer, Crank, Red Hood, Being JazzLawn Boy. V další části je „Knihovna nevypůjčených knih“ (přehlížených knih z českých knihoven, které se vyznačují tím, že si je nikdy nevypůjčil ani jediný čtenář). Najdeme tu většinou sbírky poezie, například Herbáře lásky nebo Rič rač rumbikum bum blues.

Koncepci této rozvratné expozice inspiroval jedinečný obraz Les jouets defendus/Zakázané hračky (1916) od de Chirica, vystavený v samostatné místnosti s výhledem do prostoru. Nic netušící návštěvníky zároveň na jednom místě láká jakýsi šibal na ovoce poznání. A to na jinak velmi podrobné a poučné mapě instalovaného labyrintu není.

Fotograf Festival: hypertension23

Být neustále k dispozici, pod nátlakem videí, která se neustále obnovují v našich smartphonech. Naléhavé pocity, nedokončené myšlenky, proud informací, palec svištící po displeji. Pamatujete si, kdy jste byli poprvé online?

Na postupnou transformaci lidského těla v tekutou digitální hmotu reagoval třináctý ročník Fotograf Festivalu. Ten nabídl komplexní vhled do současné novomediální tvorby, odborné diskuze, performance a setkání mimo běžné výstavní prostory. Doprovodný program tak již tradičně dalece přesáhl médium fotografie. Letos se pod názvem hypertension23 zaměřil na vliv digitálních technologií na naše prožívání a vnímání.

Hlavní část festivalu tvořila stejnojmenná výstava ve Veletržním paláci. Ta reflektovala tlak, který na nás vyvíjejí technologie neustále prahnoucí po naší pozornosti, a především pak po okamžité reakci. Festival tak volně navázal na téma Virtuální tělo společnosti, které minulý rok otevřel festival multimédií a performance Re-Connect Art. Monika Čejková, kurátorka letošního ročníku Fotograf Festivalu, zvolila pro vlastní koncept termín označující vysoký krevní tlak. Není divu, nápor, pod kterým se na sociálních sítích denně nacházíme, se zvyšuje stejně rychle, jako průměrný čas, který trávíme u displejů.

Jak sama kurátorka říká, výstava byla urputná. Divákovi předkládala ke zhlédnutí videa, která svou celkovou délkou překračovala čtyři hodiny. Jednu z mála jejích analogových částí tvořil prolog od průkopnice novomediálního umění Lynn Hershman Leeson. Tradiční muzejní instalace artefaktů ze života Roberty Breitmore by v jiném kontextu mohla působit jednoduše a stroze. Ve výstavním prostoru plném projektorů a obrazovek se však jednoduše stala unikátním zážitkem. Avšak i postava Roberty, kterou umělkyně ze svého těla po pěti letech vyhnala exorcistním rituálem, si našla svou cestu do kyberprostoru. Například ve hře Second Life, virtuálním světě spuštěném před dvaceti lety, žije dodnes. Letos by měl vyjít Second Life na mobilní telefony, a tak Robertu jistě již brzy čeká mnoho dalších inkarnací.

S fikcí a identitou si ve filmu A Dream of Wholeness in Parts zahrávají i Sin Wai Kin. Film nominovaný na Turnerovu cenu v roce 2022 je komplexní a dechberoucí podívanou, jejíž jednotlivé obrazy by snadno mohly tvořit samostatnou výstavu. Tento filmařský počin má přes dvacet minut a je skoro nutné jej zhlédnout několikrát. Škoda, že se nacházel za polovinou výstavy, kdy už bylo návštěvnictvo vizuálně saturované.

Výstavu, stejně jako další mnohá díla, šlo plně docenit snad jen při opakované návštěvě. Třeba jedinečný sci-fi dokument Stephanie Comilang reflektující realitu tisíců Filipínek žijících v Hong Kongu, jehož instalace vonící lepenkou skvěle doplňovala příběh o ženách trávících jediný volný den v příbytcích z kartonu v centru města. Modrým tunelem, brilantní instalací videa Martinse Kohouta, nacházející se na samém konci expozice, bylo pak možné projít jen s vidinou nedalekého východu.

Původní záměr kurátorky byl, aby se lidé do galerie měli možnost vracet, to však Veletržní palác samozřejmě neumožnil. Od neustálého tlaku na pozornost a vizuálního přesycení si tak návštěvnictvo neodpočinulo ani na výstavě, jež tento fenomén reflektovala. Otázkou zůstává, zda vůbec náš post-internetový mozek dokáže pozornost udržet déle než pár desítek sekund.

Výstava sice skončila, ale pokud se chcete podívat do Veletržního paláce, doporučuji si zapsat termín 21. března, kdy bude v 19 hodin oficiálně zahájena jarní umělecká sezóna. V rámci akce bude volný vstup do všech sbírkových expozic a budou zahájeny hned dvě nové výstavy.

Domeček pro panenky: Vojtěch Jirásko, Ivan Wernisch

Než se Vojtěch Jirásko (*1976) začal zabývat měditepectvím, absolvoval Akademii výtvarných umění v grafickém ateliéru jurodivého Vladimíra Kokolii. Ke kovu se dostal prostřednictvím česko-australské výtvarnice Evy Kollerové. Na svém kontě má řadu realizací, například svítidla v restauraci Vikárka na Pražském hradě, a samostatných výstav. Prozatím poslední se uskutečnila v roce 2015 ve Valdštejnské lodžii v Jičíně.

Ivan Wernisch (*1942) je autorem textu písně Šel pro krev, kterou měli ve svém repertoáru a) Olympic, b) Taneční orchestr Československé televize, c) Plastic People of the Universe. Správnou odpověď zaškrtněte. Kromě toho napsal přes čtyřicet básnických sbírek. Zajímavé je, že se nikdy neodklonil od poezie a nepokusil se napsat delší prózu nebo dokonce román. Dlouhá léta byl autorem úzce spjatým s nakladatelstvím Petrov, respektive Druhé město, jenomže, jak praví přísloví, nic netrvá věčně, ani láska Martina Reinera k jeho kmenovým autorům, viz kauza Michal Viewegh. Od roku 2020 spolupracuje Ivan Wernisch ponejvíce s nakladatelstvím Malvern, v němž vydal sbírky Don Čičo má v klopě orchidej (2020), Ztroskotanec na břehu atlantském (2021), Zeleně bliká Hilversum (2022), Lunojasno, když kolovrátky (2022).

Ivan Wernisch se nikdy nezdráhal předělat svoji už v minulosti vydanou báseň a znova ji zařadit do nové sbírky, protože tvrdí, a má recht, že v jiném sousedství zase jiných básní získává báseň jiný, nový smysl. Čtveřice jeho posledních sbírek může v někom vzbudit dojem, že se starý pardál opakuje a vykrádá sám sebe. Ó kdežpak. Jde o svrchovanou koncepční záležitost.

Domeček pro panenky je z jiného kadlubu. Nápad propojit Ivana Wernische s Vojtěchem Jiráskem jako rovnocenné partnery vzešel od majitele nakladatelství Malvern Jakuba Hlaváčka. Oficiální anotace tvrdí, že jde o fantaskní a obrazotvornou grafickou knihu-komiks. Textu v ní není mnoho a není to ani potřeba. Nevyřčené dopoví obrázky. Černá, bílá a odstíny šedi jim dodávají místy až hororový nádech.

V domečku pro panenky je zrcadlo, v něm pán, který si obléká kabát, bere z věšáku klobouk, zlehka se ukloní a odchází. V zrcadle se objevila baba s koštětem. V koutě u vychladlých kamen se probouzí Žz, duch přeludného lesku. To už je večer? Žiletkář za vraty pustého průjezdu se chvěje hrůzou. Ó svatá Nemravo, potěcho starců, dej nám zapomenout na naše hříchy. Zlá očka, zlá, se polykavě rozhlížejí.

Rty po víně: Markéta Bartíková

Naslouchání

Josef Paseka

Stará škola 2022

Když dva dělají totéž, je to vždycky totéž – anebo není? Notabene když jde o rodiče a děti. Když píše verše dcera spisovatelky a syn spisovatele, musejí šlapat nutně v jejich stopě, anebo si zvládnou prorazit cestu po svém? Dva příklady z poslední doby mohou posloužit jako pars pro toto: Markéta Bartíková a Josef Paseka. Ta první, ročník 1974, je autorkou sbírky Rty po víně (vydala Togga), ten druhý, narozený 2001, pak titulu Naslouchání (vydala Stará škola).

Paseka, ročník 2001, je sice pseudonym, ale v knížce je rozhozených dost indicií na to, aby čtenář zjistil, jak se věci mají. Že nejde o nějaké váchalovské vyznání, ale o syna slavného otce, předloňského laureáta prestižní Ceny Jaroslava Seiferta, esejisty a básníka, který věnoval ve svém psaní pozornost nejprve městu, ideálně tomu středoevropskému na přelomu 19. a 20. století, načež se s novým tisíciletím přeformátoval na esejistu-krajináře, básníka vyznávajícího typické kvality zmizelého venkova, jako rytmus, řád a tradice plus bůh co věčný úběžník.

Paseka, absolvent trubky na hudebním gymnáziu a momentálně student češtiny a němčiny na Univerzitě Karlově, napsal básně pro svoji prvotinu ve dvaceti letech. A je to od prvního verše překvapivě zralý, silný hlas. Ten titul míří přesně: Josef Paseka naslouchá. Hlavně krajině. A samozřejmě nejen uchem, taky okem. A přestože mnohé ty obrazy mají kořen v temnotách expresionismu, v hloubce stínu, chladu lesa i samotě sněhu, probleskuje jimi občas světlo, bod naděje a smyslu. Paul Celan jako autor motta by mohl zmást: takhle šifrovaně Paseka nepíše, je čitelný – a čtivý. To je mu blíž obecně spíš Reynek, a v konkrétních motivech pak třeba i Morgenstern anebo Nezval: „Pak v promrzlém autobuse / kde to profukuje pode dveřmi / hřeje nás vzpomínka / na paprsky slunce v ledových větvích / nehybných stromů / a v ruce jízdenka / na cestu domů.“

A Markéta Bartíková, dcera Hedy Bartíkové? Bartíková starší je autorka minimálně dvojkolejná: píše populár, všemožné rozhovory a „paměti“ celebrit a pseudocelebrit, od Párala přes Fouska ke Krampolovi – a pak taky povídky detektivního a hororového střihu. Vždycky typické, skoro prototypické béčko, nadšenecká, fanouškovská vyznání žánru. Ale pozor: pokaždé zábavně, s humorem. Ostatně co jiného dělá ten nejlepší horor než hrůza se srandou po kupě?

Markéta Bartíková je ale v novince Rty po víně jiná. Píše dost emotivně, otevřeně, o lásce, kterou její lyrický subjekt zakouší na duchu a na těle. Ovšem se zvláštním napětím: z jedné strany chuť a očekávání, z druhé pak trochu nechuť a divná snaha co nejrychleji za tou vybranou chvílí zabouchnout dveře. Takže samota vítaná i odmítaná, obávaná, i tiše vzývaná. Ten autorčin senzualismus je v náznacích dědictvím zdejší avantgardy, tedy hlavně té populárnější, nezvalovské – a pak někdy, v těch slabších chvílích, taky příspěvkem k tradici dívčího deníčku, červené knihovny. Těžko najít hlubší propast mezi verši „Tančíme v lese / Na konci léta / Nazí“ – a „Moje děti / když jsem onemocněla / rakovinou / Moje děti / až vyrostou“. Támhle kýč a tady – život.

Takže odpověď na úvodní otázku, zdali je rodina školou, jestli jsou rodiče-spisovatelé chtě nechtě učiteli svých dětí-spisovatelů, nemůže být jiná než – ano i ne. Jak kdo chce, jak se komu líbí. Anebo taky kdo s koho. Každopádně mají ty knížky, ať ta Pasekova, ať ta Bartíkové mladší, dvojí šanci: čtenář je může číst jako text pro sebe, anebo jako text v souvislostech. Stojí to za zkoušku.

Tady nikdo není, jen já: Miloš Doležal

Básník, spisovatel, novinář a dokumentarista Miloš Doležal se rád soustřeďuje na příběhy spjaté s konkrétním místem. V případě této knihy jde o Vysočinu a „přilehlé kraje“, jeho vlastní autorské teritorium. A jedná se o „židovské příběhy“.

Hned v tom prvním se nevěnoval nikomu jinému než strýci Franze Kafky Siegfriedu Löwymu, „venkovskému lékaři“ z jedné z Kafkových povídek. Doležal prokazuje precizní dokumentaristickou práci – čtenář se dozví o číslech popisných, datech narození, domovské příslušnosti postav příběhu… kniha má ostatně objevnou sekci fotografií. Za tím vším je zjevně obsáhlé bádání v archivech a čas strávený přímo na místě. Kniha také přináší seznam zdrojů. Text přitom překračuje hranice regionálního bádání tam, kde se Doležal projevuje jako autor. Třeba když úsměvně komentuje stylizovanou fotografii, na níž Kafkův strýc sedí na zaparkovaném motocyklu a půvabné dívky kolem předvádějí, že jezdce na stroji táhnou či tlačí. Löwy byl totiž průkopníkem motocyklismu a snímek se po zásluze dostal i na obálku knihy.

Velmi působivá je také metafora ze závěru löwyovského textu. Kafkův strýc spáchal lékařskou sebevraždu morfiem poté, co počátkem čtyřicátých let dostal předvolání do transportu. To už pobýval v pražském domě Kafkových. A Doležal provazuje jeden detail z vynášení jeho mrtvého těla s detailem z povídky Venkovský lékař. Jde v o shodu, která může sloužit jako potvrzení Kafkova věšteckého realismu.

Siegfried Löwy byl oblíbeným a vyhledávaným třešťským lékařem, a zároveň to byl Žid. Doležal se v jeho příběhu i v dalších textech soustřeďuje na symbiotické soužití s nežidovským okolím. Zdá se, že šlo o poláčkovskou idylu, na Kafkova strýce zdánlivě nedolehla hilsneriáda, možná k tomu scházejí prameny. A drásavé finále Löwyho života podává Doležal naléhavě i pietně. Löwy koneckonců umírá v anonymní Praze, takže otázka, co na jeho rasové pronásledování říká generace jeho vděčných pacientů, je samozřejmě akademická.

Na střetávání židovského a nežidovského Doležal naráží logicky i v dalších textech. V opět objevném textu o osudech spisovatele Johannese Urzidila a jeho ženy Gertrudy je pasáž o hilsneriádě, která přímo zasáhla Golčův Jeníkov, odkud Getruda pocházela. Jednou z nedobrovolných postav hilsneriády byl tamní rituální řezník Moritz Kurzweil, jenž prý měl odesílat z pošty usušenou krev (zavražděné křesťanské dívky z Polné). Více než dvě desítky svědků potvrdily, že neopustil Jeníkov, přesto „křivé obvinění vyvolalo v městysi velké nepokoje … Moritz Kurzweil byl nucen Jeníkov opustit“. Poryvy antisemitismu jsou podány neutrálně, protože Doležal se soustředí spíše na šťastné průniky židovské a nežidovské historie. U manželského páru Urzidilových, kde on byl věřící katolík se židovskými kořeny, ona Židovka, tak cituje Urzidila, že „mé křesťanství získalo s přibývající znalostí židovství základ a upevňovalo se, židovství mé ženy nabylo dokonalosti“.

Ony průniky obou světů jistě dokládá i detail v textu o Otovi Pavlovi, který po propuštění z dlouhodobého pobytu v léčebně pokleká u řeky, líbá její vodu a křižuje se. Tento symbolický prvek, jenž se dá vykládat jako prolnutí křesťanství a židovství, ovšem kontrastuje s konkrétní událostí při propuknutí Pavlovy duševní choroby. Stalo se to na zimní olympiádě v Innsbrucku, kde doprovázel jako sportovní redaktor české sportovce. Doležal krátce zmiňuje „temný incident“, který byl ve skutečnosti antisemitským výpadem vůči Pavlovi v té nejlepší lidové tradici (jak popsal polský novinář Aleksander Kaczorowski). Možná by vzhledem ke kontextu bylo záhodno popsat, o co šlo, pokud Doležalův text zachází jinak do takových detailů, jako je jméno truhláře, který stavěl Pavlovým chatu.

Miloš Doležal dává přednost pozitivnímu pohledu na věc. A tak když se Siegfried Löwy na svém motocyklu málem přizabije, protože narazí na kládu položenou přes silnici, „dnes již nezjistíme, zda tam na něj byla kláda záměrně nastražena či si jí lékař jednoduše nevšiml“. A Löwy se jako lékař setkal se spisovatelem Jakubem Demlem, což Doležalovi umožňuje spekulovat, jestli se bavili o textech Löwyho synovce Kafky. Pomíjí přitom Demlův antisemitismus a možnost, že by celá rozprava mohla vzít poněkud nepříjemný obrat.

Je ale samozřejmě volbou autora, jak se na příhody a situace, o nichž nikdy nevíme vše, dívat. Tedy jestli hledět na příběh českých Židů jako na plodné soužití s nežidovským okolím, nebo jako na problematickou společnou existenci, ze které při dramatických zlomech vykoukne nepříjemný rub. V každém případě jsou Doležalovy texty informačně bohaté, v nejlepším slova smyslu osobní, s překvapivými detaily, sklenuté. Jejich obsah je vlastně v protikladu s názvem knihy – ilustrují, že jednotlivé židovské osudy byly vždy vpleteny do přediva celého, i nežidovského společenství.