Toto číslo má jistý vztah k festivalu „Bohnice 91“, kterého se zúčastníte. Znal jsi při domlouvání s pořadatelem dramaturgii?

Když hrajete na větší akci, zajímá tě, kdo tam hraje? Vybíráš si publikum?
S.D.: My už jsme hodně dlouho nehráli na velké akci, takže nějaké vybírání nepřichází v úvahu. A já jsem taky nikdy nevybíral. Když už si nás někdo zval, nestalo se, že by tam bylo úplně jiné publikum a úplně jiné kapely, které se nám nelíbí. Takže jsem nad tím ani nepřemýšlel.

Máš představu o svém posluchači?
S.D.: O tom jsem přemýšlel. To naše publikum je hrozně slušné. Nikdy nešlo o určitou věkovou kategorii, vždy to byl průřez, 15 i 40ti letí a teď po té dvouleté pauze je to totéž. Samozřejmě teď o něco více záleží na tom, ve kterém klubu hrajeme. Ale v průměru je to stejné a jsou to nesmírně   slušný lidi.

Máš raději velké festivaly nebo kluby?
S.D.: Nedá se říct, že něco mám raději. Zažili jsme několikrát fantastickou atmosféru na velkých festivalech. Moc rádi jsme jezdili do Dolní Lhoty a do Chvaletic. Zrovna tak má neopakovatelnou atmosféru vydařený koncert na Chmelnici.

Ovlivňuje váš projev atmosféra publika hodně?
S.D.: Samozřejmě. My nemáme nadrilovanoumuziku, kterou bychom donekonečna omílali. Vždy je tam prostorpro sólo nebo volnější projev a tensamozřejmě souvisí s atmosférou. A taje jiná na velké akci, kde je spousta lidía velký shon, a jiná v klubu, kdehrajeme třeba častěji a už je to spíšdomovská scéna.

Po té dlouhé přestávce jsem vás viděla na Újezdě. Seděla jsem hned pod pódiem a byla to paráda. Měla jsem ale intenzivní pocit, že všichni muzikanti visí očima na tobě, kdy bude která změna nebo stopka. Je to záměr?
S.D.: Jak co. Skutečně jsme repertoár zkoušeli ve velkém spěchu. Dnes – po měsíci už je to podstatně lepší. Ale jsou pasáže ve kterých jsme domluveni na tom, že proto, aby mohli hrát různé variace a nemuseli sledovat tu svou plochu a proto, abychom mohli reagovat na atmosféru a čas, který na hraní máme, to oddiriguji. Ale tento prvek byl i ve staré kapele. Byla to součást pódiové show, odvádějící pozornost publika na nějaký bod. Všichni samozřejmě vědí, co mají hrát, ale některé pasáže mají variabilní délku.

Nechuť ke škatulkám je všeobecně známa, přesto se ptám, můžeš nějak charakterizovat to, co hrajete?
S.D.: Je to hudba, která vyjadřuje určitý postoj, není žánrově vyhraněná v tom smyslu, že by šlo o rock and roli, nebo novoromantismus, punk nebo cokoliv. Používáme všechno možné. Ale tím, jak hrajeme dlouho a prvky se v aranžích opakují, vyvinul se určitý tvar, který je respektován i teď v nové sestavě. Zařazení pod jeden pojem je strašně omezující a nedokázal bych to. Ale naprosto přesně cítím rozdíl mezi skupinami, které se zařadit dají. Hrají určitým vymezeným stylem, mají svou filozofii. Já, kdybych měl vyjádřit to, co děláme my, pak pod hlavičkou určitého postoje, nebo filozofie. Myslím si, že děláme muziku s východiskem. Nepopisujeme nějaké blití, ani neobdivujeme lemtání piva, ani drogování, ani úniky do patologických stavů jako kapely, které teď nahrávají a jsou propagované. Jsem pro úplně normální východiska a k tomu používám prvky rock and rollu, minimalu, melodické písničky apod.

Vůbec si nevzpomínám na nějaký vjem z textů, ani jsem neměla potřebu je vnímat. I tak je z muziky rozumět tomu co popisuješ i bez verbálního vyjádření.
S.D.: Ty texty samy o sobě ten příběh mají. Proto celek působí jako emoce, kterou přijímáš v globálu. Nemusí se podpírat jedno druhým, texty jsou součástí. Ale kdybychom některé vypreparovali, mohou být velice dobrou poezií.

Ty jsi malíř, dají se srovnat pocity z realizace výtvarné a hudební?
S.D.: Samozřejmě je si to velice blízké. A nejsem v kapele sám. Je tu ještě Aleš Ogoun a dřív tam byli i další. Aleš se významnou měrou podílí na repertoáru. Přináší to, co je teď v kapele nového. A přitom ve výtvarném vyjádření jsme protipóly. To pro hudbu není problémem oba si uvědomujeme rozdíly a naprosto jiný úhel nazírání. V hudbě jsme se dohodli na určité ideologii, já akceptuji Alešův přínos, on moje východiska a sešli jsme se na tvaru, který se nám oběma zdá přijatelný a dobrý. I když každému z jiného pohledu.

Mám radost, že situace na poli hudebním se začíná uzdravovat. Že podmínkou „úspěšnosti“ již není být jen v opozici, honem něco říci, ale především pobavit, předvést kvalitu. Mě se moc líbilo, že jsi v jednom rozhovoru řekl, že teď už chceš sebe a lidi bavit.
S.D.: Řekl bych, že ani dřív jsme nehráli kvůli ideologické opozici. Snad jsme dělali muziku o něco živelněji, atakovali jsme lidi, ale energií, působením na více smyslů najednou – hudba, scéna, pohyb. Na koncertě se něco dělo. Skončili jsme mimo jiné také kvůli tomu, že o tom, co lidi chtějí slyšet, rozhoduje příliš mnoho prostředníků. V rádiu si třeba tenkrát vybrali „Palmovku“ a tu hráli celé dva roky. Proč ne, ale my měli spoustu dalších mnohem charakterističtějších věcí. Zkrátka manipulace a to mělo vliv na kapelu, začali se mi měnit muzikanti, tak se to stoplo. Teď není třeba o těchto věcech diskutovat. Pokud chci lidi pobavit a jsem přesvědčen, že přináším nový projekt a to jsem, pak zkrátka mohu hrát.
Bohužel se vyrojili fiškusové, kteří chtějí nahrabat a cpou do lidí, kteří jsou prázdní, neumějí si vybírat, protože se v prázdnotě narodili, fašismus, satanismus, chlastání piva a všechny možné excesy. Jede to ve všech hitparádách a je to hrozný nesmysl. Zastaví to celou generaci ve vnímání hudby, kultury a bude trvat velice dlouho, než se z toho vybabrá.

Máš vážně strach, že celá generace takhle zbahní?
S.D.: Co zbahní, ona taková je. Vidímto nejen v muzice, i v tom oboru,kterému se věnuji. Lidí, kteří chápourozdíly je strašně málo. Vidím to i nasvé dceři, které je 15. Neboposlouchám to nezávislé rádio a je tostrašidelné. Tak úzký výběr zájmů, jeto špatně udělané, mluví otřesnoučeštinou. A do toho volají maminkyšestiletým chlapečkům o Orlík a onijim pustí, jak do sebe lejou desítku.

Myslíš, že je to naše specialita?
S.D.: Ano. Jestliže na Západě existují satanské kluby, nebo black metalové kapely, pak fungují na okraji zájmu. Mají své publikum, které k tomu sociálně tíhne. Tam trh funguje a mimo toho jsou tam organizace a nadace, které podporují i jiné velice široké oblasti, prosperuje tedy obojí. Tady jsou ale média orientovaná výhradně na tzv. komerční úspěšnost. A já nevidím alternativní vrstvu, která by

stála jako oponent všem těm kreténům, Krabatorům, Kryptorům, Reaktorům a další naprosto populistické vlně, jako jsou Stalinovy oběti a další nesmysly využívající jakoby totalismu a balamutící lidi.

Po tom, co jsi mi řekl, mě zajímá, která česká kapela se ti líbí a splňuje tvé představy o muzice a projevu?
S.D.: Superkapela jsou například tepličtí „Už jsme doma“. Vykřesali z punku něco zcela jedinečného. Mají minimální prostor v médiích, minimální propagaci desky a další věc, když už nabídku k natočení dostanou, jsou prostředky minimální, nikoho z režisérů to nezajímá. Nikdo si nedá práci udělat dramaturgii desky, aby se nekopíroval koncert, protože deska je svébytný tvar. Ve výsledku je pak všechno kompromis. Z dalších kapel třeba Vltava, jejíž tvorbu beru ve stejné linii jako E.F.Buriana, Ježka, Šlitra – prostá klasická písnička, akorát že tahle je v rockové řeči. Pak třeba Mňága a Žďorp, chvíli se mi líbili Bez ladu a skladu. V té hrozné muldě v rádiu beru jako milost, když pustí Filipa Topola.

Vidíš z toho nějaké východisko?
S.D.: Samozřejmě tady byla řada výborných a šikovných lidí, kteří se to naučili dělat, ale bylo jich málo. Dnes jdou za obživou. Z řady z nich se stali publicisti apod, a na jejich místa nastoupili lidi, kteří to ještě neumějí, nebo podvodníci. Dobří dramaturgové neuplatnili ambice a nenahnali se do prestižních míst v rozhlase. A tak v rádiu, kde se to dá nejvíce ovlivnit, zůstalo vakuum.

Děkuji za rozhovor.

Foto Jan Šilar