Ach ta proklamovaná okrajovost!

Národní galerie v Praze připravila ve Veletržním paláci mezinárodní přehlídku současného výtvarného umění, trvající do 14. září. Prezidentem letošního trienále, které navazuje n a předchozí dvě pražské bienále konané v letech 2003 a 2005, se stal opět generální ředitel hostící instituce Milan Knížák. Podtitul výstavy Re-reading the Future (Opětovné čtení budoucnosti – oficiální překlad bohužel schází; možná záměrně z důvodu větší internacionálnosti) se po obsahové stránce v mnohém neliší od motta předchozího ročníku: 9_ach_ta_1Druhý pohled. Deklarovanou snahu zaměřit se na umělecké tendence zůstávající stranou hlavního proudu současného vizuálního umění můžeme proto chápat jako nezdolné recyklování výstavních konceptů minulých ročníků.
Jádro expozice tvoří celkem osmnáct národnostně podbarvených částí, přičemž Česká republika je mezi nimi zastoupena třemi autonomními kurátorskými projekty. Milan Knížák, který vedle všech svých povinností stihl navíc být kurátorem jedné z těchto sekcí, poskytl vedle zajímavého jihoafrického umění již tradičně prostor svým bývalým studentům z intermediálního ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění. Tomáš Vlček, ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, nabídl vcelku poutavý a hlavně poměrně vyvážený výběr z českého výtvarného umění, který historička umění Lenka Sedláčková obohatila o soubor fotografií pocházející od mladých českých tvůrců, již jemným lyrizujícím jazykem reflektují přírodní fenomény.
Součástí trienále jsou také dva zcela nové projekty: první, který představuje dějiny a současnost kinetického umění, vychází už podle svého názvu Pohyb jako poselství z mcluhanovského pojetí média jako zprávy – poselství. Kinetické umění – vzniklé jak v Itálii, kde se již historicky těší velké oblibě, tak ve zbytku světa, bylo ale v Čechách během poslední doby už několikrát vystaveno (např. na Politiho pražském bienále v roce 2005 nebo v Mánesu v roce 2006). Jako méně otřelý se proto jeví druhý doprovodný projekt nazvaný Mobility, jenž tvoří putující a satelitní výstavy v partnerských galeriích v zahraničí.
Vraťme se však k základní koncepci výstavy, která se pokouší údajně docílit takzvaného nového pohledu a navrhnout, jak by dějiny vizuální kultury mohly v budoucnosti vypadat. Tuto nikterak převratně originální myšlenku měla dále doprovázet snaha prezentovat tvorbu umělců, vymykajících se hlavním výtvarným proudům, jejichž počiny nejsou hlavním předmětem zájmu trhu s uměním. Hlasité volání po absenci velkých uměleckých jmen, jež nevystavují v předních světových galeriích, se však ukázalo jako poněkud liché.
9_ach_ta_2V každé jednotlivé národní sekci nalezneme alespoň jednoho světově známého umělce, který je dnes zažitou součástí uměleckého mainstreamu a v žádném případě tak nekonvenuje s propagovanou výstavní koncepcí okrajovosti či dokonce až jakési pomíjivosti.
Podíváme-li se proto zblízka na sekci věnovanou izraelskému umění (ať uděláme alespoň na chvíli radost všem kritikům europocentrismu), zjistíme, že se zde objevuje dokonce několik předních izraelských uměleckých es, jež jsou dobře známa i v zahraničí.
Jako prvního uveďme Benni Efrata narozeného v roce 1937 v libanonském Bejrútu, který dnes žije a pracuje v Tel Avivu. Od roku 1970 datuje svá díla o padesát let dopředu a tak také na trienále představil konceptuálně pojatý projekt Prvotní vůně léta, jenž nese datum vzniku 2053. Z výšky nafocená stáda zeber přenesl na vnitřní, zářivě červeně natřené zdi uzavřené místnosti, v níž se do všech stran měla linout vůně čerstvě posečené trávy, která však v Praze z neznámého důvodu chybí a výsledný dojem z díla tak výrazně oslabuje.
Druhým adeptem může být Avraham Eilat, jenž se narodil v roce 1939 v Tel Avivu a dnes tvoří v Haifě. Jeho velkoformátová inkoustová malba na papíře nazvaná Strach z toho, na co je najednou příliš pozdě (2003) předchází vstupu do prostoru připomínajícího staroegyptskou mastabu, který je zaplaven ozvučenou videoinstalací Psychofyzický čas (2006). Rozpohybované postavy lovců, sběračů, zemědělců, ale také dělníků a sportovců se v jednotlivých pásech neustále proměňují a odkazují tak na jednotlivé fáze vývoje lidstva.
Posledním izraelským umělcem, který nepochybně překračuje hranice svého regionu, je telavivský fotograf Adi Nes narozený v roce 1966 v Kirjat Gat. V expozici bohužel nejsou vystaveny autorovy originální velkoformátové fotografie – soubor jeho prací je pouze promítán na plátno, čímž je ve výsledku návštěvník v mnohém ochuzen. Inscenovaný fotografický cyklus s názvem Biblické příběhy (2005) představuje známé biblické postavy jako jsou Abrahám a Izák, Kain a Ábel nebo Rút a Noemi, jak živoří na okraji současné izraelské společnosti. Dřívější hrdinové se ve fotografově nové interpretaci stávají často sociálními vyvrheli, bojujícími se svými vnitřními slabostmi.
Kurátorka izraelské expozice Danna Taggar poskytla ve své sekci prostor také mladým izraelským výtvarníkům, kteří už vystavují v cizině. Ofri Cnaani nabídla videoart Patos (2007), jenž na postavě ženy přibližuje příběh mytického Herakla ocitnuvšího se v současném New Yorku. Feministicky zaměřené dílo Původ světa (2004) připravila Dana Gilerman upravením Courbetovy slavné malby obnaženého ženského přirození, jež nechala krvácet na bílé prostěradlo. Angažovaně kritický hlas vnesla do výstavy instalace umělce českého původu Jana Tichého, jenž se narodil v Praze v roce 1974, později emigroval do Izraele, kde vystudoval Akademii výtvarných umění Bezalel. Jeho konceptuální projekt s názvem Dimona (2007) tvoří zmenšený papírový model stejnojmenné jaderné elektrárny na jihu Izraele, jež kvůli svému tajnému výzkumnému programu vzbuzuje značné obavy u místní i mezinárodní veřejnosti. Model elektrárny autor také neopomněl překreslit do velké dvojrozměrné vystřihovánky, která potěší všechny malé i velké milovníky slepovánek, protože si ji mohou volně odnést a postavit si doma svoji vlastní Dimonu.
Přehlídka izraelského umění, jež je navíc doplněna o několik zahraničních autorů, se zdá být kvalitativně poměrně vyrovnaná. Převážně pomocí nových médií se soustředí na témata, jako jsou minulost, mýtus a tradice, doplněné místy o nostalgickou tužbu po lepších časech.
Jak bylo vidno, nikdo z izraelských výtvarníků vystavujících na pražském trienále nepatří k uměleckým outsiderům. Všichni se účastnili minimálně několika skupinových výstav, uspořádali samostatné výstavy a za svou tvorbu obdrželi uznání a někteří dokonce i národní umělecké ceny. Jejich tvorba tedy v žádném případě nenáleží ke skromným či okrajovým výtvarným projevům, po nichž organizátoři mezinárodní přehlídky tak volali.

JE TO VŠECHNO REALITA NEBO FIKCE?

9_ach_ta_3Autorská dvojice Isabela Grosseová a Jesper Alvaer připravili pro Mezinárodní trienále současného umění probíhající až do 14. září ve Veletržním paláci v Praze výstavní projekt s názvem REPREZENTACE NÁRODA / KOMPENZAČNÍ PORTRÉTY.

Šedesátistránková černobílá publikace novinového formátu je vedle dočasné instalace v Národní galerii jediným hmatatelným výsledkem zmíněného projektu. Během několika prvních týdnů se však zasloužila o hlubší zájem jak ze strany výtvarníků a historiků umění – málokdo včetně mne ji skutečně celou přečetl – tak u náhodně procházejících návštěvníků, již ji pojali jako atraktivní suvenýr z Prahy.
Reprezentace národa se snaží působit dojmem sborníku textů zahrnujícího rozhovory a výpovědi ředitelů galerií a muzeí umění sdružených v odborné asociaci Rada galerií ČR. Každý oddíl proto v publikaci začíná názvem umělecké instituce, následuje uvedení zřizovatele a jméno jejího současného ředitele. O něco větší prostor je pak věnován historii vzniku konkrétní instituce a popisu jejího sbírkového fondu. Vše nakonec vrcholí v takzvaném prohlášení, které například u Galerie hlavního města Prahy začíná slovy: „…Sociologická realita institucionalizace byla pravděpodobně od poloviny 19. století ve Francii stavem, ze kterého se především zrodila modernistická avantgarda.“
Překonáte-li počáteční nechuť k četbě Reprezentace národa, pramenící v prvé řadě z nadužívání heslovitě vyprázdněných výrazů jako je kupříkladu postesencialismus a neoliberalismus a následně se shovívavě povznesete nad neprofesionálním překladem do češtiny (celá publikace byla původně připravena v angličtině), napadne vás nutně otázka: je to všechno realita nebo fikce?
Nezpochybnitelným faktem však zůstává, že Isabela Grosseová a Jesper Alvaer, tvůrci projektu, které jsem přizvala k následujícímu rozhovoru, jsou skuteční. Isabela se narodila v roce 1976 v Praze, vystudovala zdejší Akademii výtvarných umění, na níž se seznámila s Jesperem, který se narodil v Kodani v roce 1973 a dnes žije a pracuje vedle Prahy také v Oslu.

Můžete na začátek představit některé své společné projekty?
Spolupracujeme přibližně čtyři roky a máme za sebou už několik společných akcí. Jedna z vůbec prvních proběhla v rámci druhého ročníku Pražského bienále, jež se konalo v bývalé tovární hale v Karlíně v roce 2005. Jednalo se o soubor komentovaných prohlídek s promítáním videí, které natočili námi oslovení umělci z Hanoje. V průběhu trvání bienále jsme návštěvníkům navíc každou sobotu nabízeli zdarma exkurzi do vietnamského velkoobchodu v Praze-Libuši, spojenou s obědem v jedné z padesáti místních vietnamských restaurací.
Další společnou prací byl projekt s názvem Transkultura připravený v roce 2006 pro Moravskou galerii v Brně. Během cesty po státech hraničících přímo či nepřímo s Evropskou unií jsme vybrali celkem pět lidí, kterým ředitel uvedené instituce na naše doporučení zaslal oficiální pozvání strávit šest týdnů v Brně. Z pěti pozvaných hostů ze severní Afriky nepřijel nakonec jen jeden úředník z Káhiry, protože mu místní konzulát zamítl žádost o vízum.

Co vás přivedlo k zatím poslednímu projektu nazvanému Reprezentace národa?
Jako první jsme přemýšleli, co v dnešní době obnáší připravit nový projekt pro Národní galerii v Praze a co vyžaduje práce s kurátory a dalšími odbornými pracovníky ve Veletržním paláci. Prostřednictvím těchto úvah jsme dospěli k rozhodnutí zaměřit se na celkový aspekt činnosti veřejných uměleckých institucí v České republice. Nastudovali jsme si proto nejprve základní informace o Radě galerií ČR, jejíž činnost se stala výchozím rámcem naší práce. Postupně jsme si začali sjednávat schůzky s řediteli českých a moravských galerií, které Rada sdružuje, a nahrávali jsme s nimi rozhovory. Celkem jsme navštívili bezmála třicet uměleckých institucí. Během etapy shromažďování materiálu jsme se snažili najít způsob, jak naši zkušenost převést do formátu výstavy a zároveň vědomě reagovat na koncept chystaného Mezinárodního trienále současného umění ve Veletržním paláci.

Můžete přiblížit svoji práci po obsahové stránce?
Po zjištění, že situace na národní úrovni je příliš složitá, než abychom ji mohli zevrubně popsat, a také kvůli nezájmu některých galerijních institucí, jsme se rozhodli pro teoretickou rovinu, na níž jsme zdůraznili vybrané aspekty galerijní činnosti. Naše publikace je tedy sborníkem textů, současných i starších, jež by mohly zajímat všechny pracovníky kulturních institucí. Uvedené texty jsou samozřejmě přínosné i pro umělce samotné, protože v těchto institucích vystavují či s nimi jinak spolupracují. Náhodnému návštěvníkovi se však může zdát náš projekt poněkud nesrozumitelný. Vycházíme z předpokladu, že některé zásadní otázky současného umění divák zná a je mu celkově blízké kritické myšlení.

Podle jakého klíče jste přiřazovali texty otištěné v tzv. prohlášeních k jednotlivým galeriím či muzeím umění? Korespondují tyto texty například tematicky s tím, co vám vypověděli oslovení přestavitelé uměleckých institucí?
Pokoušeli jsme se vždy najít takový text, který by co nejlépe odpovídal povaze a formě rozhovoru, který jsme vedli v dané instituci. Často však bylo nutné zásadně upravit teoretický text a nově ho zasadit do českého prostředí. Upravovali jsme proto jednotlivé národní reálie a hledali vždy obecně platná hlediska, která jsou snadněji přenositelná a všeobecně srozumitelná.

Jak si vysvětlujete, že plno textů, které jste v Reprezentaci národa použili, je levicově orientovaných?
Zdá se, že tyto levicově orientované texty přinášejí zajímavý pohled a nečekané podněty k mnoha tématům, jimiž jsme se zabývali. V prvním textu naší publikace, nazvaném Progresivní rada galerií ČR, je několik postojů tradiční levicové kritiky vysvětleno. Radikálně působící texty jsme záměrně postavili do kontrastu se skutečnými postoji ředitelů jednotlivých uměleckých institucí, protože s levicově orientovanou kritikou jsme se u nich nesetkali.

Někteří návštěvníci Trienále měli z vaší Reprezentace národa dojem mystifikace. Nabízí se proto otázka, zda má tato vaše práce blíž k mystifikaci nebo vážnému počinu?
Naším záměrem nebylo vytvořit žádnou mystifikaci, snažili jsme se naopak o maximální transparentnost projektu. Na závěr sešitu jsou sice v sekci poděkování uvedeni všichni oslovení ředitelé a kurátoři, dokonce v přesném pořadí, jak se objevují v naší publikaci, pozorný čtenář tam ale nalezne také jména skutečných autorů textů. Chtěli jsme, aby publikace vypadala co nejvěrohodněji a čtenář pokud možno uvěřil, že se jedná o skutečné výpovědi ředitelů. Z tohoto důvodu jsme také použili loga některých fiktivních sponzorů a patronů. Během čtení musí ale každého soudného člověka napadnout, že něco není v pořádku a jednotlivá prohlášení jsou příliš progresivní, než aby mohla být skutečná.

Ve vašem textu není místy jasné, kdo je autorem určité myšlenky či dokonce původcem celého prohlášení. Jak proto pohlížíte na fenomén autorství?
Ředitelům galerií a muzeí jsme před odevzdáním našeho textu do tisku neumožnili autorizovat texty nebo se k nim jinak vyjádřit. Výslednou práci proto prezentujeme ve formě výběru a následné instalace, jejíž součástí je takzvaná černá zeď, na kterou mohou všichni zúčastnění uveřejnit své úvahy. Co se týče konceptu autorství, je nám blízká myšlenka takzvaných creative commons, tedy tvůrčího společenství. Inspirativní se nám zdá také esej Rolanda Barthese z roku 1967 nazvaná Smrt autora, ve které přirovnává text díla k textilu, který je tvořen vlákny citací vycházejících ne z jedné individuální zkušenosti, nýbrž z nejrůznějších center. Oslovuje nás dále koncept apropriace (přivlastnění) v umění, jenž předpokládá, že ve vztahu k zdrojovému materiálu je autor už překonanou záležitostí. Umění apropriace koncept autorství podle nás nepopírá, naopak ho zásadně posiluje.

Až v samotném závěru publikace je uvedeno, že jste autory takzvaných kompenzačních portrétů. Jedná se o odkaz na kompenzační portréty surrealistů?
Marcel Duchamp připravoval v roce 1942 katalog pro skupinovou výstavu surrealistů v New Yorku. Spolu s André Bretonem přišli na nápad požádat vystavující umělce, aby si každý navrhl svůj vlastní kompenzační portrét, jenž měl být portrétem někoho jiného a zároveň reprezentací autora samého. Název výstavy First Papers of Surrealism měl být vtipnou aluzí na imigrační formuláře, které surrealisté museli po příchodu do USA vyplňovat. Z tohoto důvodu mají také jednotlivé kompenzační portréty surrealistů formu podobnou oficiálním policejním fotografiím. Blonďatý elegán Max Ernst se na nich proměnil ve starého vousatého dědu, René Magritte se stal badatelem v helmě, hlava Giorgia de Chirica získala podobu klasické busty a Marcel Duchamp se přetvořil ve starou pohublou ženu. V našem případě ale nefungují fotografie jako kompenzační portréty ředitelů, nýbrž jejich prohlášení.

Je možné vaše dílo chápat jako jistý druh ready-madu?
To, co jsme udělali z naší publikace Reprezentace národa, je v podstatě ready-made. Použili jsme už existující teoretické texty, pomocí nichž jsme vytvořili portréty lokálních uměleckých institucí, které jsme tak pasovali do rolí neortodoxních myslitelů s vlastními názory, překvapivými vizemi a bystrým intelektuálně kritickým přístupem. Nedostatek intelektuální iniciativy ze strany institucí jsme kompenzovali námi vytvořenými portréty.

Máme váš projekt chápat jako jakousi formu manifestu, který si mimo jiné vytýčil za úkol zviditelnit pozice institucí, které sbírají a prezentují umění v ČR?
Projekt byl směřován tak, aby přinesl konstruktivní příspěvek všem zúčastněným stranám. Chtěli jsme otevřít polemickou diskusi a rozšířit povědomí o teoretických textech věnujících se institucionální kritice. Sami jsme se během fáze výzkumu hodně naučili, museli jsme začít přemýšlet v pro nás do té doby neznámých teoretických rovinách. Jako manifest jsme však text Reprezentace národa nezamýšleli, spíš nás po jeho zveřejnění zajímaly reakce samotných ředitelů a jeho další život.

Ve své expozici ve Veletržním paláci pouštíte návštěvníkům do sluchátek Edinburghský manifest bělehradského konceptuálního umělce Raši Todosijeviće z roku 1975, který má paralelní název Kdo na umění parazituje a kdo poctivě vydělává. Autor zde vyjmenovává všechny parazity umění včetně jeho samého. Máte někdy také stejný pocit, že parazitujete na umění?
Je zajímavé, jak se za těch několik desítek let proměnila interpretace Todosijevićova díla, jeho nové konotace podrobně popisuje Stephan Vuković v naší publikaci. Co se týče ekonomického parazitování na umění – to je původní rovina, v jaké uvažoval Todosijević –, tak se situace dnes poměrně změnila. Sama Národní galerie trpí nedostatkem finančních prostředků, v případě našeho projektu jsme proto museli většinu nákladů na jeho přípravu, jako byl tisk a honoráře překladatelům, zaplatit ze svého. Nakonec jsme dostali proplacenou pouze asi desetinu všech nákladů. Tak jaké parazitování?

Můžete popsat, s jakými reakcemi, případně stížnostmi jste se po vystavení svého díla setkali? Stěžovala si například Rada galerií ČR, kterou jste hned v úvodu prvního textu přejmenovali na Progresivní radu galerií ČR?
První reakcí byl dopis Jiřího Davida, který kritizoval, že vůbec s Národní galerií spolupracujeme. Ať už je naše práce jakkoli kritická, tak pro něj není relevantní. Další příspěvek přišel od ředitele Galerie výtvarného umění v Chebu, v němž popisuje, jak mu v telefonátu kolegyně gratulovala k poměrně radikálnímu vyjádření a přirovnávala ho k Egonu Bondymu. Zároveň píše, že si ale nepamatuje, že by něco takového vůbec kdy řekl a navíc se pokládá za konzervativně smýšlejícího člověka. Jinak pozitivních ohlasů se nám dostalo také od některých teoretiků umění. Stížnost ze strany Rady galerií ČR jsme žádnou nezaznamenali.

Přidat komentář