Adept umění – Vendula Chalánková

Vendula Chalánková patří k nejzajímavějším autorkám současné scény – kreslí komiksy, ilustruje, šije drobné objekty (reliéfky, pohádky a minihračky), vytváří instalace; pod značkou Zvrhlý vkus prodává předměty denní potřeby, brože, nášivky a náušnice (i když ty s ibalginem jí zakázali prodávat).

 

Všechna slova, která se snaží popisovat tvorbu Venduly Chalánkové, jsou poněkud nedostatečná, nicméně: autorka vychází z okolního dění, s cynismem a humorem reaguje na každodenní rituály a ustálená klišé, pracuje s trapností, banalitou a stereotypy – v komiksových stripech a instalacích jsou tak trapné situace ještě trapnější, banální výjevy ještě banálnější a stereotypní situace ještě nudnější. Vendula Chalánková má rozpoznatelný, zdánlivě naivní, velmi stylizovaný, zářivě barevný výtvarný projev, který je milý (téměř roztomilý) na první pohled, ovšem na ten druhý (význam rozpoznávající) dokáže radikálně šokovat. Vendula Chalánková bude svoje dílo vystavovat v Boskovicích v rámci tamního festivalu, pořádaného Unijazzem.

 

V jednom z článků o vaší práci jste byla označena jako kontroverzní výtvarnice. Co si pod tím představit?
Sama bych se tak asi neoznačila.

A kdybyste měla charakterizovat sebe sama? Klidně i více slovy?
Adept umění.

V druhém odstavci téhož článku pak následovalo spojení introvertní výtvarnice. Je na překážku být v současné době na výtvarné scéně introvertní? Prosadí se jenom ti, co zvládnou komunikaci, sebeprezentaci, ti co se ukazují a navštěvují všechny vernisáže a večírky?
Introvertní se cítím spíš. Většina mé práce vzniká v osamocení. Ti, co navštěvují vernisáže a večírky, se nejspíš prosadí na vernisážích a večírcích. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s malířem Jakubem Špaňhelem, a ten například nemá ani facebook. Je to pro mě ukázka umělce, který na sebeprezentaci nedbá a prosadil se svou prací možná o to víc.

Na druhou stranu je ve vás kus performerky. Váš způsob povídání o vlastním životě a díle se v něčem blíží stand up show, kdy velmi specifickým způsobem sdělujete podstatné věci. Vnímáte to tak nebo je to spíš mimovolný způsob projevu?
Blízkost stand up show si uvědomuji, neboť mě k tomuto vystupování již nějaký čas přemlouvá kamarádka Adélka Elbel. Je to asi tím, jak dělám komiksové stripy, že mi jde pointa. Vystupování před lidma jsem se musela naučit, moje úplně první klauzury na Fakultě výtvarných umění, které obnášely obhajobu mojí práce, dopadly debaklem. Byla to moje první zkušenost s mluvením o své práci před lidma a neřekla jsem vůbec nic. K dalším klauzurám jsem si napsala text, který jsem přečetla a tímto způsobem vystupuju doteď.

A ještě třetí dotaz na terminologii – provozujete značku ZVRHLÝ VKUS. Proč zvrhlý?
Protože značka VKUS již byla zabraná.

Rozumím. Stejně. Proč zvrhlý? Jako byste chtěla vědomě vyvolat negativní konotace. Nebo je tento pojem potřeba vnímat jako určitou subversivní strategii, tedy něco, co je přítomné v současném umění?
On to sousloví používal můj bývalý přítel, když komentoval, co mám na sobě. Často jsem tak slyšela: Máš zvrhlý vkus. Tedy to slovo zvrhlý přišlo taky ze života.

Kreslíte komiksy, vytváříte knížky pro děti – mimochodem, znáte cílové publikum svých knížek?
Znám některé děti, které mají moje knížky. Neuvažuju o nich jako o cílovém publiku.

Jaké dětské knížky jste měla vy?
Měla jsem hodně knížek po sestře. Z úplně nejranějšího dětství mám vzpomínku, že mi maminka četla knížky Gabra a MálinkaSkaut Jiřík.

Budu pokračovat ve výčtu: vytváříte hračky, realizujete instalace, které nějakým způsobem odráží každodenní svět, podobně jako kdysi popartisté podtrhujete předměty a situace, kterými jsme všichni obklopeni a které možná už ani nevnímáme – elektrospotřebiče, kanceláře, šanony, úřední obálky. Co je tím inspiračním momentem?
Inspirační moment jsou věci, co mě obklopují nebo na které narážím. Elektrospotřebiče jsem v době jejich vytváření doma neměla, chodila jsem je měřit do elektra, šanony jsem nasbírala v bývalé Zbrojovce, kde mám ateliér, a úřední obálky všech možných barev přišly poštou mému příteli.

A jak to je – když je uchopíte, přivlastníte, přetvoříte – čím se jejich obrazy či objekty pak pro vás stanou?
Jsou to zejména náměty a témata, která mi přijdou pro dnešní dobu typická. A v mém zpracování se stávají obrazem. Tedy pro mě něčím trvalejším a hlubším.

V jednom rozhovoru jste řekla, že se kolem vašich hudebních vystoupení s kapelou Muženy kumuluje trapnost. Při pohledu na vaše portfolio se dá říct, že s trapností pracujete vědomě.
Asi ano.

Proč?
Protože texty kapely Muženy byly trapné, stejně tak jako texty mých komiksů a někdy i náměty k obrazům.

Asi nejsilněji ve vaší tvorbě vnímám linku absurdního humoru. V něčem jako by vaše práce navazovaly na tradici Josefa Švejka, který s naprostou otevřeností a upřímností, pod rouškou primitivismu či blbosti, obracel nesmyslnost systému proti němu samotnému. Nebo je tento příměr naprosto mimo?
Není mimo. Jsem za něj ráda. Nedávno se mi stalo, že o mně jeden novinář napsal, že s ofinou připomínám Rudolfa Hrušínského v roli Švejka. Nad tím jsem se zamyslela a řekla to mojí kamarádce kadeřnici, aby s tím něco udělala a ona mi na to řekla – ale kdo by neměl rád Švejka?

To byste se divila, jsou i tací. Nicméně, vaše věci vypadají, že přicházejí mimovolně, ne jako vědomé gesto proti světu (stejně tak se stále literární teoretici dohadují, jestli Švejk věděl, co dělá, nebo ne, respektive jak to vlastně Hašek se Švejkem myslel). Jak se díváte na, slovy Jindřicha Chalupeckého, Svět, ve kterém žijeme? Anebo, jinak, myslíte, že ho svými díly zlepšujete? Dá se uměním zlepšit svět?
Doufám, že se na svět, ve kterém žiju, dívám kriticky. Úlohu umělce spatřuji v tom, žít v přítomnosti a kriticky ji reflektovat. A jak píše Kurt Vonnegut v jedné své povídce: „Naším cílem je učinit svět krásnějším, než byl, když jsme na něj přišli. Jde to. Vy to dokážete.“

Pro vznik vašich věcí je očividně důležitý váš osobní život, respektive situace, které zažíváte. Vyhledáváte je nějak aktivně nebo to jde jen tak?
Vše plyne, jak má. Některé situace zachycuji v tvorbě, některé zrají a zachycuji je až s odstupem, některé nezpracovávám vůbec.

Co máte teď rozpracované?
V současné době probíhá pět výstav současně, některé jsou samostatné, některé skupinové. Konkrétně pak KomiX v Goethe-Institutu v Praze, Leoš a jeho drazí v Památníku Leoše Janáčka v Brně, Haló, tady je Brůno v Galerii Jáma 10 v Ostravě, Kdo se rád dívá v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně a Návrat do lesů, vod a strání v Kafaře v Brně. Zároveň pracuji na třetím dílu animovaného filmu o životě Leoše Janáčka.

Jste autorka scénáře, nebo spolupracujete s komunitou brněnských „Janáčkologů“?
První díl již je k vidění na stránkách leosjanacek.eu, druhý je před spuštěním.  Spolupráce vypadá tak, že já přesně dle zadání vystříhám postavičky a rekvizity a pan Jan Smrčka a Oksana Rogožina je animují; první díl Jak se Leoš Janáček narodil a studoval vytvořili animátoři Tomoko Lisá a David Lisý. Pracuje se ploškovou animací, což znamená, že opravdu hýbou jednotlivýma papírkama. Zároveň na filmu spolupracujeme i s manželi Zahrádkovými, kteří vybírají pozadí, hudbu a mnoho dalšího.

Zmiňovala jsem performativní prvek vaší tvorby – a to nejen ve smyslu vystoupení před veřejností. Patří tam i pro mne jeden z nejlepších momentů současné krajinomalby pracující v plenéru, kdy jste se vydala do malebné jihomoravské krajiny malovat dle skutečnosti fotovoltaické panely. Málokterá práce v sobě spojuje tak radikální, konceptuální gesto, výtvarný artefakt a reakci veřejnosti. Existují i další podobné projekty či díla?
Plenér byl v tomto ojedinělý. Tím fyzickým nasazením v krajině a výslednou geometrickou abstrakcí.

Fyzickým nasazením? Je malování v plenéru fyzická záležitost? Představuju si ty generace umělců od impresionistů nesoucích malířské štafle a spousty barev a ředidel… Nebo ještě jiné?
Je to stále fyzická záležitost. Například o díle Aloise Kalvody jsem četla: „Miluje nade vše práci v plenéru a dlouhé, namáhavé pěší pochody za motivy. Vášnivě pohrdá uměním vznikajícím v pohodlí ateliéru.“ Z vlastní zkušenosti můžu souhlasit s dlouhým pěším pochodem za motivem, dále pak nemáte po ruce tekoucí vodu, občas fouká, někdy hodně prší. Z práce v krajině jsem sepsala Zápisky z plenéru, kde různé peripetie popisuji.

V Boskovicích budeme vystavovat vaše komiksy, což jsou krátké stripy většinou o třech polích. Je to jakási filozofie současné mladé ženy v kostce. Zdánlivě to jsou zábavné momenty, ovšem druhý a třetí pohled je často vážnější až mrazivější, divák si uvědomuje, jak je v něčem současná doba nelítostná. Máte obrovský cit pro psychologický detail a pro schopnost ve zkratce postihnout mezilidské vztahy. Jak se to tak stalo?
Stalo se to nejspíš tím, že si k životu vybírám nelítostné partnery. Pak se divím a zachycuji soužití v komiksu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ze Zápisků v plenéru Venduly Chalánkové, 2016

 

[…]

První den malování v plenéru. Je krásně. Celý den na místě míchám modrý odstín.
Plátno nechávám v krajině.
Druhý den se na místo vracím a zjišťuji, že obraz posral pták.

[…]

Vyrážím na místo později. Pole je zorané a po celé délce je rozprostřený hnůj, který ještě předevčírem byl na poli jako hromada. Začíná tak prudký liják, že mi nezbývá než se uchýlit pod plátno jako pod stříšku. Barva stéká. Obraz se podmáčením zkroutí. Na nebi se objeví obrovská duha přes celý horizont. Volám: „Pane Bože! To je krása!“ Vydávám se zpět přes les a zabloudím. Prodírám se i s oběma obrazy dobrou půlhodinu lesem, až vyjdu na stejném místě, odkud jsem vyšla. Nechávám obrazy ležet a jdu přes rozmáčené pole s hnojem. Moje růžové tenisky jsou tak obaleny směsí hlíny a hnoje, že se obávám, že mě řidič nevezme do autobusu.

[…]

Mám bílé čelo a vlasy, protože mi vítr opakovaně shodil obraz na hlavu.

[…]

Když se mě někdo ptá, co maluju, odpovídám s oblibou, že hyperrealismus. Mám pro to již tři názorné důkazy. Když jsem vystavila obraz Plazma TV, pravila na vernisáži kamarádka Kača Olivová: „Tak snad to aspoň na vernisáži zapnou!“ Jako druhé ujištění mého hyperrealismu přišlo zařazení obrazů Domácí kino na výstavu Fascinace skutečností – Hyperrealismus v české malbě v Muzeu umění v Olomouci. Zde ovšem zažiji i pocit hyperrealisty outsidera, když mi přivezou katalog k výstavě se slovy: „Nejseš tam.“ A nyní v plenéru za mnou přišel pán z údržby solárního pole, že už mu volali, že viděli na kameře, že jim někdo panely krade a odnáší.

Pán z údržby solárních polí se mě ptá, jestli jsem malířka a jaké mám umělecké jméno. Odpovídám mu, že Chalánková po tatovi.

Dovídám se, že výroba jednoho solárního panelu sežere víc energie, než je panel za svoji životnost schopen vyrobit, ale prý již se to výrazně zlepšilo.

 

Přidat komentář