Akty ženy v množném čísle

Šest let po pražské premiéře probíhá v Jindřichově Hradci derniéra výstavy Akt v české fotografii 1960–2000, kterou připravil kurátor a historik fotografie Vladimír Birgus a která nabízí víc než sto snímků cca čtyř desítek autorů.
9_06_Akty_zeny1Nahé tělo je v sálech Národního muzea fotografie vystaveno jednak různým způsobům záznamu, jednak rozdílným autorským akcentům, resp. manipulacím před kamerou: od experimentálních technik, jakými jsou proláž nebo koláž (Václav Chochola + Jiří Kolář, Michal Macek), dvojexpozice (Ladislav Postupa) nebo kombinace gestické malby s médiem fotografie (Pavel Jasanský) výstava přechází ke klasicky pořizovaným, byť snad bez výjimky aranžovaným záznamům. Expozice má zřetelné těžiště: snímkům dominuje mladé ženské tělo, konkrétně jeho torzo situované v exteriérech, stejně tak základní barevnou kombinací je škála na ose černá-bílá; vícebarevnost, interiér a mužský akt přicházejí ke slovu vzácně, a ne bez rozpaků. Ve srovnání třeba s pohledy, které k mužskému tělu skrz fotoaparát vysílal mezi světovými válkami Rudolf Schneider-Rohan, vyvolávají fotografie Gabiny Fárové, Jiřího Davida, Ireny Armutidisové, ale i Václava Jiráska nebo Clifforda Seidlinga v divákovi směs pocitů, v níž převažuje dojem trapnosti, artificiálnosti a kýčovitosti. Jako by nahé mužské tělo nebylo pro umělecké uchopení ani z poloviny takovou výzvou jako tělo ženy: jako by jeho estetický potenciál, schopný vykouzlit na snímku autonomní objekt, krajinu nebo metafyzickou hádanku, zůstával zakletý hlouběji, ba uzavřený pro víc než jeden plán. Ačkoliv ani v případě snímků ženského těla autoři zastoupení na výstavě nepřekračují rámec lyrizujících či přímo lyrických adorací fyziognomie svého modelu a před vizualizací obsesí čitelných z Teigových či Štyrského fotomontáží (a mimo rámec české fotografie nejjasněji v Bellmerových sadomasochisticky deformovaných ,loutkách‘) se stahují k výrazové krotkosti, ne-li rovnou konformitě, jednotlivé snímky přitahují divákovo oko variantami, jimiž model v hledáčku prochází. Vidíme tu: lavírovaný portrét nahé dívky tančící na sněhu mezi stromy v lese (Ján Šmok), podobně rozmytý snímek ,unavené modelky‘ od Antonína Gribovského, dále zářivě bílé tělo v šedočerné, nepřátelské průmyslové zóně (Petr Sikula), miniaturní ženu plující v širém lánu obilí (Miroslav Myška) nebo torzo proměněné v imaginární krajinu (Miloslav Stibor, František Janiš, Michaela Brachtlová), ale i úchvatně precizní a zároveň citově poněkud rezervované výtvarné objekty Tona Stana, dynamické kompozice Vasila Stanka, případně k ironii posunuté záznamy tělesných fragmentů podepsaných trojicí Pecina–Stano–Prekop. Jak vidno, kurátor Birgus do české fotografie samosebou vtáhl i slovenské fotografy, tak zvanou ,novou vlnu‘, dnes cca pětačtyřicátníky, kteří v první polovině osmdesátých let československou fotografii okysličili erotizovanou hravostí, komikou a důrazem na důmyslná aranžmá. A stejně tak do retrospektivy zařadil i několik svých vlastních snímků: důrazných konfrontací černého a bílého těla, z nichž na diváka víc než samotná tělesnost padá všechna tíha barvy.
Z řady vystavujících pro nás asi nejvíc vyčnívají androgynní a dekadentní sexualitou nabité portréty Ivana Pinkavy, ale také tlumeně barevné objekty, které na pomezí černě, červeně a běloby, případně stříbra vykouzlil Pavel Mára, eventuelně snímky Pavla Baňky, které prací s geometrickými prvky (linie a půlkruh) odkazují k Drtikolovým kompozicím z dvacátých let. K avantgardní tradici mají blízko také fotografie Vladislava Židlického, který jediný ze zastoupených pracuje s figurinou, eventuelně imaginativní srostlice Zdeňka Virta a surrealisticky ,destruované tělo‘ v podání Viléma Reichmanna. Nejblíž kýči jsou bohužel ti nejznámější: Taras Kuščinskij a jeho patetickou něhou prosáklá dívčí těla jednou schoulená ve vysoké trávě, jindy objímající rozpraskaný strom, a samozřejmě pozdní Jan Saudek.
Expozice Akt v české fotografii 1960–2000 je cenným důkazem, že snímky nahého lidského těla lze osobitě pořizovat i při vědomí výšky, do níž nastavil laťku František Drtikol, případně zmínění Teige a Štyrský – byť se tu na některé tvůrce neprávem zapomíná (mj. Josef Prošek) a navzdory skutečnosti, že osobní psychické konstelace se do nynějších děl otiskují podstatně mělčeji než v čase meziválečné avantgardy.

Akt v české fotografii 1960–2000. Kurátor Vladimír Birgus. Národní muzeum fotografie, Kostelní 20, Jindřichův Hradec. Výstava trvá do 3. září 2006, vstupné 60 Kč.

Přidat komentář