Buďto kopie, nebo mytologie

Václav Hájek (1974) je sice především kunsthistorik a teoretik umění, v současné době učící na FHS UK a katedře filmové vědy FF UK, ale setkat se s ním čas od času můžete i na výstavách coby s aktivním umělcem. Naposledy v pražské kavárně Obratník, kde vystavoval společně s Milanem Starým, o němž byla řeč v minulém čísle. Když má silnou chvilku, dokázal by přesvědčit i Boženinu babičku, že život stojí víceméně za hovno, čili jediné, co se dá dělat, je jít na kafe. Víc vědět vlastně nepotřebujete. Otázka totiž zní: jak se vlastně maluje teoretikovi?

alberich

„Paradoxně mnohem méně teoreticky, než profesionálům. Profesionálové vlastně mnohdy vytvářejí teoretické umění, konceptuální záležitosti; takový umělec pak paradoxně není praktik, ale teoretik. Já nad tím naopak nemám moc času přemýšlet, protože to vyžadují přednášky a psaní textů. Bez minimálního zamyšlení nad tím, co bude člověk malovat, to samozřejmě nejde. To bys pak mohl malovat berušky nebo lahve, a to už v podstatě nelze, i když by to samozřejmě bylo příjemný, dělat to jako před sto lety, kdy člověk stokrát namaloval svou manželku, anebo si pořídil děti, aby je mohl malovat. (smích) Ještě za kubismu to byl legitimní způsob vybírání motivů, kdežto dnes je třeba navázat na tradici velkých témat, téměř na způsob historické malby, která byla v podstatě konceptuální a v rámci které se hodně přemýšlelo, jak se to bude malovat a jak se to bude komponovat.

kriminálka

Pro mě to samozřejmě musí být i zábava, jinak by to nemělo smysl dělat; proto mi přijde zbytečný dělat něco konceptuálního, což je jinak základní požadavek, kterej v současný době je, protože na tom nic zábavnýho není. A právě v malbě nejde jen o výsledek, ale i o samotný proces malby. Jasně, že nechci udělat úplnou banalitu, která se nedá vystavit, třeba banány na stole, což by mohlo bejt ještě dobrý. (smích) Mě nejvíc baví napodobovat figury, protože dělat krajinu, nevím, může to bejt dobrý, ale když si vezmu do kraje skicák, tak je to v podstatě turistika nebo cvičení. A abstrakce, tu můžeš udělat takovou nebo makovou, ale vždycky to bude abstrakce, chybí tam ta výzva, že se snažíš, aby to vypadalo jako ‚něco‘. Navíc abstrakce už v současnosti není hledáním neznámého, ale opakováním téhož.“

hubding
hubding

Václavovy obrazy jsou v něčem v dobrém slova smyslu monumentální. Jednak tématem, viz kupříkladu cyklus volně pojmenovaný Prsten Nibelungů, přičemž řeč přišla i na záměr výtvarně zpracovat náboženské motivy, jednak tvrdým rukopisem, v němž zůstává cosi z těžké, fyzické a svým způsobem vzpurné malby. Výtvarné Memnónovy kolosy, skrze něž přestal foukat vítr, dalo by se říct. Kdesi na pomezí rozpadu figurálního obrazu na šlachovité tahy a tuhou odolností, s níž si zachovávají podobu. Vedle toho však koketoval i s formou komiksu anebo maloval (pokud své přátele nevodil coby modely po zmoklém lese) dle televize.
„V televizi jsou hrozně zajímavý obrázky, v lese to zas až tak zajímavý není. (smích) V televizi je to nekomponovaný, jsou to výřezy času, náhodný kompozice, které nemusíš ovlivňovat. Já bych si sice chtěl zakomponovat ze živých figur, ale to moc nejde, protože kdo ti dneska bude někde pózovat? Můžeš sice využívat rodinu, ale stejně, jak udělat kompozici z deseti lidí, aniž by se opakovali? Kdežto v televizi máš všechno, dostatek lidí, figur, barev, prostředí, světelných efektů. Je to laciná možnost, jak se dostat k zajímavým kompozicím, na jejichž sestavení by normálně nebyl čas. Malování podle mediálních obrazů je vlastně snadná náhražka klasické, staré malby, kterou si malíři vymysleli, zkomponovali, kde byly živý figury a trojrozměrný předměty. Využívání mediálního obrazu je vlastně možnost, jak se vůbec dostat k zajímavým předlohám a modelům, na což jinak nejsou podmínky. I když malba má smysl právě ve chvíli, kdy postupuje podle živých předloh, kdy dochází k převádění z trojrozměrnosti do plochy.

To, co dělám, je tím pádem cosi mezi cvičením techniky a zážitkem, relaxací. Pokud bych měl dělat malbu, která by byla skutečně smysluplná, tak by musela být alespoň o převádění plasticity do plochy, o autorském komponování, využívání předloh atd. Ale na to podmínky nejsou, čili pak je ta malba vlastně strašně plochá, protože je to plocha převáděná na plochu. Vlastně jediný, co na tom člověka musí bavit, je to matlání se v barvách. Je to vlastně kopie a abstrakce – v tom smyslu, že neznázorňuješ tři rozměry, ale jen dva, i když to na první pohled vypadá tak, že se to něčemu podobá.

cesta

Což je problém veškerý současný malby, protože málokdo to dělá jinak. I když si to sám nakomponuje, tak to pak nafotí a dělá podle fotky. Pak je to ale jen plocha na druhou. Malíři si to užívaj, že se patlaj v barvách, ale divák si to užít nemůže. Malba není dobrá, a v současný době vlastně ani bejt nemůže. Byla dobrá před padesáti lety, kdy ještě bylo tak obtížný využívat nový média, že bylo jednodušší dělat to z dnešního hlediska složitou cestou. Takže obrazy ze čtyřicátých a padesátých let jsou ještě dobrý, ale jakmile se začaly přemalovávat mediální obrazy, tak to tu malbu zplošťuje natolik, že v ní vlastně nic není. Původním smyslem malby byl bezprostřední vztah k realitě v oblasti hmoty a těla, protože se to dělalo tělem a jakousi hmotou, ale to tam dneska prostě není.
Ale co mne baví nejvíc, a co má zřejmě smysl, je malování mýtů. Malovat tradiční mytologii a občas ji proměnit tím, že tam dáš něco současnýho. Mytologie je širokým pojmem, třeba holandské krajinky jsou vlastně také jakousi mytologií daného místa. Dělat kopie je každopádně na nic, zvlášť když se k tomu využívá modelu další kopie. Pak už jsou jen mytologie, nic jiného prostě není. Buď děláš kopie, nebo mytologie.“ (smích) Což je pravda.

Přidat komentář