František Kupka 1871–1957/Praha, Valdštejnská jízdárna

Na první pohled to vypadá jako událost roku, možná desetiletí: František Kupka (1871–1957) vystavuje v Praze. Po premiéře v Paříži, kde eponymní přehlídku vidělo přes dvě stě třicet tisíc lidí. Před reprízou v Helsinkách, kam se výstava přesune příští rok. Na tři sta prací, samozřejmě včetně těch nejzásadnějších, které dávno patří do kánonu moderního výtvarného umění, jako třeba Amorfa (1912) nebo Kosmické jaro (1914). Nejsou to ale Kupkovy „sebrané spisy“, spíš „pokus o ucelenou retrospektivu“, jak se vyslovila hlavní kurátorka. Leccos tu totiž někomu může chybět, hlavně některé rané věci, třeba dobře známé „erotické scény“ (1905), které zobrazují náruživě kohabitující dvojici v kulisách letní, rozkvetlé přírody.

 

Čtyři u jednoho stolu

Výstavu (spolu)připravila Národní galerie v Praze. Těžko jmenovat hodnotnější počin této instituce za poslední čtvrtstoletí. Kupka byl sice v oficiálním česk(oslovensk)ém kontextu od osmačtyřicátého do devětaosmdesátého roku persona non grata, ale i tak bylo pro tento výstavní projekt kde brát a kde navazovat, zejména díky aktivitám Medy Mládkové a Ludmily Vachtové. Navzdory trapné kauze z roku 2003, kdy tehdejší ředitel NG Milan Knížák odmítl výše jmenovanou Amorfu zapůjčit do Francie na velkou přehlídku vývojových proměn abstraktního malířství; prý by ji tam nezvládli náležitě opečovat. Současnou výstavu hostí Valdštejnská jízdárna, což je trochu problém. Je tu málo místa, takže sebedůmyslnější architektonické řešení nepochodí úplně. Velkoformátové oleje ani komornější techniky, zejména knižní ilustrace, tu nemají šanci se nadechnout, vyzářit potřebnou energii do prostoru. Kupka totiž mluví často jinak zblízka, jinak z odstupu. A nejen ten vrcholný abstraktní, třeba i jeho symbolistní malby typu Cesta ticha (1903).

Kupka v Praze – to je první pokus zdejšího výstavního provozu o putovní akci evropského formátu. Kvůli retrospektivám tohoto typu se vyjíždí z Čech do těch šťastnějších sousedních i vzdálenějších zemí, jako Rakousko, Německo, Francie, Španělsko. Jenže první pokus může být zároveň pokusem posledním: druhou osobností, významově i popularitou srovnatelnou s Kupkou, dějiny českého výtvarného umění nedisponují, snad s výjimkou Alfonse Muchy; Toyen, Jindřich Štyrský nebo Josef Šíma jsou přece jen o pár stupňů níž. Kupka byl prostě ve správný čas na správném místě, u jednoho stolu s Pietem Mondrianem, Kazimirem Malevičem a Vasilijem Kandinským. Každý z nich přistoupil k bezpředmětné malbě z jiné pozice, každý se v tom doširoka otevřeném novém prostoru pohyboval po své výrazové cestě. Jmenovatele ovšem našli společného (snad s výjimkou Mondrianova matematicky propočteného minimalismu): abstrakce je záležitost ryze duchovní, filozofická. Malevič o tom pojednal v rámci suprematismu, Kandinskij v titulu O duchovnosti v umění (1912) a Kupka ve studii Tvoření v umění výtvarném (1923).

 

Být při tom

Pražská výstava nicméně není přes výše řečené žádným velkým objevem, spíš záslužnou prací, potřebnou péčí o výjimečného umělce. Je zhruba z poloviny přehlídkou relativně nedávno viděného, nabízí díla, která byla v Čechách uvedena v minulých dekádách v rámci nejrůznějších tematických výstav, v různých souvislostech. Hlavně pokud jde o favorizovanou abstrakci; ať tu navozující dojem buněčné struktury nebo erupce vesmírných energií, ať tu vnějškově příbuznou s tak odlišnými styly, jako gotika, futurismus nebo zmíněný suprematismus. Kupka-abstrakcionista dal ostatně sám k svému dílu návod, soubor šestadvaceti dřevorytů Čtyři příběhy bílé a černé (1926). Jde o důkladně propracovanou vzorkovnici, sbírku motivických předobrazů, které se v různých variantách, a samozřejmě v barvě, objevují v Kupkově díle od desátých do padesátých let.

Za zmínku pak stojí i další jednotlivosti, například Kupkova práce na poli novinové a časopisecké karikatury, jeho četné ilustrace pro knihu, jeho svébytné příspěvky k symbolismu, jeho obraz Klávesy piana z roku 1909. Ten je možná z celé pražské výstavy nejdůležitější. Malíř se tu prvně odpoutává od předmětnosti: Ze spodní části obrazu vyletují jako v impresích Ravela či Debussyho osvobozené titulní klávesy, které loďka s výletníky přepravuje symbolicky na druhý, lehce vertikálně abstrahovaný břeh, kde se koná slavnost – slavnost otvírání nového světa. Je zážitek být při tom.

 

 

 

Přidat komentář