František Matula: Malíř s rýčem a krumpáčem

Františka Matulu znám mnoho let. Je lékař, houslista, malíř, zahradník a občas si odskočí do sklárny, aby vytvořil sem tam nějakou plastiku. Jeho obrazy jsou kaleidoskopem pozemských i mořských krajin, často si v nich podává ruce abstrakce s fauvistickými rozkvetlými loukami nebo s podzimními lesy a nekonečným obzorem. František vystavuje na skupinových výstavách, v Domě Gustava Mahlera měl společnou výstavu se sklářem Františkem Janákem i několik samostatných výstav. Pravidelně vystavuje v rámci Sdružení malířů Podblanicka na zámku ve Vlašimi.

Když jsme s kamarády přemýšleli, jak zmapovat Frantův styl a jak mu vykolíkovat parcelu v krajině českého malířství, někdo řekl: to je jasný matulismus. Matulismus za ta léta prošel vývojem z jasných ploch do vířivé energie a při pohledu na plátna plná mořského života máte pocit, jako byste byli těsně pod hladinou, na níž září sluneční svit. Právě jste vstoupili do obrazu, kolem vás plavou pravěké ryby a medúzy a voda je teplá, jak si slunce podalo ruku s mořem a všechno je, jak má být.

Kdy a kde ses narodil a kde jsi vyrůstal?

Narodil jsem se 6.12. 1953 v Kyjově. Od dvou do čtrnácti let jsem vyrůstal na severní Moravě v obci Domašov nad Bystřicí, to je bývalé pohraničí. Prožil jsem tam pěkné dětství, i když dnes, s odstupem mnoha let, vidím, že to byl složitý kraj plný přistěhovalců z Balkánu. Měl jsem například spolužáky z celého Balkánu, mezi jinými i z Chorvatska, samý Vranešić a Jurdić. To se málo ví, že po válce do republiky přicházeli lidé i z těchto oblastí, nejen z Rumunska nebo z Volyně. Nedaleko bylo vojenské cvičiště Libavá, jinak bylo všude daleko, do houslí jsem jezdil hodinu vlakem až do Olomouce.

Z Domašova jsme se odstěhovali těsně před ruskou invazí v osmašedesátém do Letonic u Bučovic, a bylo to jen tak tak. Potom přímo do našeho bývalého domu narazil ruský tank a zdevastoval jej.

Tam jsi také studoval?

Chodil jsem do znovuobnoveného gymnázia v Bučovicích a zažil tam krásnou, uvolněnou dobu konce šedesátých let. Prožíval jsem svá formativní léta i po osmašedesátém paradoxně ve škole, která byla plná výtečných kantorů, byli mezi nimi i skvělí jazykáři. Byli totiž vyházeni z jiných škol. Náš ředitel je naopak přijímal a oni přinesli na bučovické gymnázium duch osmašedesátého roku, stali jsme se díky profesorskému sboru elitní školou. Na výlety jsme jezdili do Prahy, abychom se podívali na rozstřílené Národní muzeum, sázeli jsme lípu svobody. Tato doba byla určující pro celý můj život. V roce sedmdesát jsem potom zažil velký šok, kdy všechno, co bylo do té doby dobré, bylo najednou špatné. O to víc jsem se zatvrdil.

Jaká byla studia a praxe po maturitě?

Chtěl jsem jít na medicínu, ale dostat se na školu bylo velmi obtížné, úspěšnost byla někde mezi jedna ku deseti až dvaceti a rodiče mi poradili, abych to zkusil na fakultě v Hradci Králové. Tam to vyšlo, ale nevěděl jsem, že je to částečně vojenská škola a byl jsem bohužel po úspěšně složených přijímačkách zařazen do té vojenské části, ale já na vojně profesně rozhodně zůstat nechtěl. Navíc jsem byl automaticky zařazen do základní vojenské služby, která probíhala zároveň se studiem první dva ročníky. Nelíbilo se mi tam, dělal jsem pořád nějaké průšvihy, až mě ve čtvrtém ročníku vyhodili. Jenže jsem zároveň musel před vojenského prokurátora, který mně a ještě dalším průšvihářům dal podmínku. Potom přišel další malér – netušili jsme, že ten, kdo má podmínku, nesmí studovat na vysoké škole, a můj záměr přejít na civilní medicínu tím dostal za uši.

Abych měl šanci dostudovat, musel jsem se takzvaně napravit v dělnickém prostředí a nastoupil jsem v pražské Tesle Strašnice, v provozu Nákladového nádraží Žižkov. Dělal jsem na telefonech pro Rusáky, psal se rok sedmdesát šest a sedm. Poznal jsem tam Frantu Vaška, s kterým jsme objevovali pražskou hudební scénu a Prahu jako takovou. Po dvou letech jsem získal potvrzení o své nápravě a dostal jsem se do čtvrťáku do Brna, kde jsem medicínu v roce osmdesát dokončil.

Jak vzpomínáš na prostředí v Tesle Strašnice?

Pochopil jsem tam, že takhle strávit celý život je nesmysl, a bral jsem to jako trest. Lidi na dílně byli vcelku v pohodě, ale vedení se na mě dívalo skrz prsty. Ale taky chtěli, abychom se kulturně angažovali. A tak jsem v místním rozhlasu po drátě páchal kulturní činnost. A jak byli blbí, tak jsem tam mohl pouštět třeba Patti Smith. Shodou okolností to bylo elpíčko, které jsem si koupil na černé burze a na zadní straně obalu bylo napsáno Svobodu pro Plastic People.

Celý život jsi obvodním lékařem, nebo jsi zkusil také nemocnici? A rozhodl ses pro dráhu obvodního doktora i proto, že je to časově vstřícnější? Že máš více času na malování?

Praha mi zůstala pod kůží a chtěl jsem být co nejblíž. Začal jsem na interně v Benešově, později ve Vlašimi, kde byla interna později zrušena, a já nakonec zakotvil na obvodě v Dolních Kralovicích. Takže být obvoďákem nebylo vědomé rozhodnutí, byla to souhra okolností psaná osmdesátými roky a tehdejším režimem. Kvůli malování to nebylo. A také jsem se oženil a měl dvě děti.

Kdy ses začal setkávat s výtvarným uměním a kdy to bylo na vědomé bázi? Tedy – kdy jsi začal výtvarné umění nejen registrovat, ale také vyhledávat?

Již zmíněný Franta Vašek byl velkým fandou dadaismu a surrealismu a měl tehdy zakázaného Ludvíka Kunderu. Vydali jsme se za ním do Kunštátu, a když viděl, jaké množství jeho knih máme, poslal nás na hřbitov na Halasův hrob, aby se mohl nejdřív naobědvat. Potom jsme u něho byli až do večera a nějak jsme si padli do oka. Tehdy se živil jako zakázaný autor tak, že psal načerno a jeho práce za něho podepisoval třeba Milan Uhde, jinak by se Kundera k honoráři nedostal. Sice už byl v penzi, ale toto byl jeho jediný reálný zdroj příjmů. On neměl řidičák, a já se stal jeho dvorním šoférem. Navštěvovali jsme spolu mnoho výtvarníků, kteří měli zakázáno vystavovat. Seznámil jsem se tak s Olbramem Zoubkem, Josefem Krejčiříkem, Zdenou Höhmovou, Ludmilou Jandovou, Jaroslavem Klápštěm, Josefem Jírou nebo Vladimírem Komárkem.

Někdy jsme dostali nějakou grafiku nebo jsme si ji koupili, a ty nezarámované byly samozřejmě lacinější. Začal jsem rámovat a brzy mi Kundera, který sám pracoval s tuší na papíře, řekl, že bych měl dělat své věci. Začal jsem s péefky a pod vedením kamaráda a malíře Jana Soukupa jsem začal pracovat s akrylem.

Dá se říci, že Ludvík Kundera přímo inicioval začátky tvé malířské tvorby?

Nejen začátky malířské tvorby, ale zasloužil se i o má první hlubší setkání s literaturou. Když jsme ho s Frantou poznali, psala se sedmdesátá léta, doba velké cenzury. A u Kundery jsme nejen četli Halase, Hrubína nebo Demla, ale také nám vyprávěl o setkáních s těmito lidmi. Když jsem začal malovat, netušil jsem, že bude otevírat o deset let později mou první výstavu. Až po revoluci jsme s Frantou zjistili, že od prvního setkání s Kunderou jsme byli sledování StB.

Prožili jsme spolu i 17. listopad 1989. Vezl jsem Ludvíka na vernisáž Josefa Jíry do Národního muzea, a když jsme vyšli ven, Václavák byl celý osvětlený, ale my nevěděli, co se děje. V restauraci na Pavláku jsme pak domlouvali text do Jírovy monografie a pár metrů od nás začala sametová revoluce, aniž bychom to tehdy tušili. Večer jsme se vrátili přes Kunštát domů a ráno mi matka povídala, že v Praze je revoluce. A já na to: co blbneš, včera jsem tam byl a nic se tam neděje. Když jsem naladil na rádiu Vídeň, dozvěděl jsem se, co se děje. A to jsme původně chtěli jít k Tygrovi, to bychom tu přelomovou událost neminuli.

Vyprávěl jsi o místní amatérské malířce, která tě velmi ovlivnila, o koho se jednalo?

To byla

Františka Matulu znám mnoho let . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář