František Štorm: Nechávám to volně plynout

Známého umělce renesančního typu Františka Štorma, jenž je činný např. jako tvůrce písma, malíř, ilustrátor, hudebník, textař a zpěvák byvší blackmetalové legendy Master´s Hammer či nově jako spisovatel, jsme se u příležitosti jeho 55. narozenin zeptali na jeho současné aktivity, kterých jako obvykle není vůbec málo.

Vloni na konci května si pod hlavičkou Airbrusher vydal druhé sólové album Dirndl To Go, po čtrnáctileté pauze. Co tě k tomu přimělo? Chtěl ses odlišit od své kapely Master´s Hammer, která předloni po světovém turné ukončila svou činnost?

Album obsahuje písně poskládané za poslední tři roky, dvě jsou inspirované ještě tím zmíněným turné, jedna patří k loňské výstavě Sen ve snu, zbytek materiálu je víceméně nový. Kromě masteringu jsem dělal všechno sám, ale ne proto, abych si dokázal, jak jsem šikovnej, ale abych měl vše pod kontrolou i za cenu vlastní nedokonalosti, což jsem u kapely neměl. Práce v kapele je totiž kolektivní dílo, i když se zdá, že autor hudby i textu je jeden člověk. Vše podléhá schválení, aby se hráči neotravovali hraním něčeho, co nechtějí nebo necítí; a samozřejmě je tam ohromná práce a invence spoluhráčů. Naproti tomu sólový projekt je u mě bez hostů, pěkně si to zprasit sám a stát si za tím. Nevím, jestli jsem se chtěl nějak vymezit vůči Master’s Hammer, ostatně některé zvuky, témata i aranže jsou dost podobné, stejně jako když jsem brzy po opuštění Mortal Cabinetu psal písně pro MH, zněly taky dost podobně. Inu, nechávám to volně plynout. Nechtěl jsem zakládat zcela nový projekt, tak jsem oprášil jeden starý, jehož název se mi stále více zamlouvá. Pracovat s formami kýče, jaké představuje malá stříkací pistole a křiklavé barvy, „vzduchový štětec“, je efemérnost sama. První Airbrusher bylo demo se vším, co to znamená především absolutní svobodou k experimentu; pořád mám v sobě tu atmosféru roku 2007, když jsem na tom začal pracovat. Studio tehdy vonělo čerstvým dřevem a vápnem, za okny kvákaly žáby a kouřilo se z komína. Teď se situace do jisté míry opakuje. Studio je přemístěné a ztělesňuje definitivní útěk z velkoměsta do přírody.

Nicméně odkazem na tvou původní kapelu je jistě skladba Vykálet, která evidentně vznikla na turné a připadá mi také nejvíce podobná tvorbě Master´s Hammer. Titulní skladba je z podobného vrhu nebo se mýlím? Můžeš prosím čtenářům přiblížit rakouský zahraniční fenomén Dirndl To Go?

„Já se jdu preventivně vykálet,“ to je autentický výrok Honzy „Silenthella“ Přibyla, kterého zmiňuji v bookletu. Rád používám doslovné citáty, jen zrýmované a doplněné. DirndlVykálet vznikly ještě za jízdy, která byla dost zběsilá, to nemohlo zůstat bez následků v inspiraci, texty jsem si skutečně zapisoval do deníku, pak ve studiu rychle dopiloval a spoluhráčům je pak pouštěl z telefonu při čekání na letadlo. Líbily se zvukaři Ondrovi a manažerovi Tomovi, ostatní trochu ohrnovali nos nad synťáky, ale třeba kytarista Blackosh už nahrál svoji verzi Vykálet, což mě potěšilo.

Dirndl je historický kostým, fenomén starých šatů je sám o sobě tajemný moje sestra se tím profesionálně zabývá, obléká barokní divadla. Převleky patří ke grotesce stejně jako k některým obřadům masky, protože je vzrušující být na chvíli někým (nebo něčím) jiným, a móda je, jak víme, docela byznys a atrakce pro turisty. Hráli jsme onehdá fesťák kousek od Hallstadtu, v horách poblíž Abtenau v komunitě pohanských alternativců, sruby zdobené parožím, holky pomalované krví, kluci bubnujou okolo ohně v noci za slunovratu, okolo se pasou krávy se zvonci, zkrátka kýč jako z pohlednice. No a dole u jezera půjčují kostýmy Číňankám, ty se v něm vyfotí, dirndl vrátí a jedou domů do Číny, služba se jmenuje Dirndl To Go, a v tom okamžiku jsem věděl, že mám název budoucí desky. V Hallstadtu je také zajímavá barokní kostnice zdobená lebkami s ušima, je tam vysvětlující cedule, že mrtví naslouchají, abychom tedy o nich mluvili slušně. Jsou to různé věci z různých dob, ale já jsem přesvědčen, že spolu souvisejí. V té písni jsem to samozřejmě nerozluštil, záhada musí zůstat.

Album otvírá i zavírá skladba věnovaná kostnici. Jaký máš vztah k ossuáriím, čím tě tolik fascinují? Lebkami sis ilustroval i booklet (kromě přední strany, kterou zdobí maso či svalovina rozežraného obličeje).

Ke kostem nemám žádný vztah, měl jsem doma nějaké trofeje po předcích, ty jsem rozdal, někdo mi kdysi daroval lidskou lebku, po čase jsem se rozhodl ji pohřbít, vůbec mě tyhle věci nevzrušují. Předloni jsem ale pracoval pro farnost Sedlec logo, typografie, infosystém, celý vizuální styl. Tam je ta světoznámá kostnice zapsaná na seznamu UNESCO. Mám kamarády architekty, kteří tam dělají rekonstrukci a pozvali mě ke spolupráci. To setkání přišlo samo od sebe, stejně jako návštěva Hallstadtu, a zarámovalo určité mezidobí mojí tvorby. Rozhodně nevyhledávám prostředí hřbitovů a kostnic, to jsem možná dělal v mládí jako každý pořádný romantik. Nepoužívám klišé typu „memento mori“, zní mi to jako reklamní slogan, ale lebka je bezesporu výtvarný fenomén, je anatomicky a hudebně krásná a inspirující. Přední strana alba je reprodukce obrazu, který jsem namaloval na téma básně „Maska červené smrti“ E. A. Poea. Visel vloni chvíli v Národní galerii na výstavě Sen ve snu, která dávno skončila, a skoro celou dobu byla zavřená. Ten obraz jsem vlastně vybral i proto, že ho nikdo neviděl. Z několika pracovních verzí předního obalu se mým blízkým nejvíce zamlouvala právě tato, kvůli jasným barvám. Tu píseň jsem měl skoro hotovou už předloni, ale během lockdownu jsem dopsal refrén. Celé mi to dokonale sedlo s utrpením umělců v té době. Rozežranost obličeje není ohavná, jen znepokojivá, má to mluvit živým masem. Odmalička miluji červenou barvu.

Známého umělce renesančn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář