Galina Miklínová: Myslím, že u mě pořád ještě dobrý

Knižní ilustrátorka, výtvarnice a režisérka animovaných filmů. Patří k nejlepším a nejznámějším ve svém oboru po roce 1989. Ročník 1970, rodačka z Ostravy. Proslavila ji hlavně spolupráce s Pavlem Šrutem, později pak s Petrem Stančíkem, Evou Papouškovou nebo Alenou Mornštajnovou. Značky, pod kterými ji hledat: H2O, Vombat Jirka, Péťa Fotka, Kanafásek, Strašidýlko Stráša, Příšerky a příšeři, Šišatý švec a myšut nebo Lichožrouti. Výstavu Galiny Miklínové Muzeum lichožroutů můžete navštívit od 24. 11. ve Ville Pellé, Praha 6-Bubeneč.

Jsou to dva roky, co zemřel váš nejbližší spolupracovník Pavel Šrut. Jak jste se vlastně potkali?

Pavla Šruta jsem znala jako autora písňových textů pro dospělé i děti. Když mi Albatros nabídl účast v konkurzu na jeho dětskou knížku Pavouček Pája, moc se mi do toho nechtělo. Autor samozřejmě úžasný, ale já už jsem přes rok animovala svůj film Bajky ze zahrady plný hmyzu a říkala jsem si: Další hmyz do mého života? To ne! Můj dědeček, spisovatel Jan Drozd, mi tehdy řekl, že tohle je ale nabídka, která se neodmítá. Tak jsem to šla zkusit. Výběr trval téměř rok, a dobře dopadl. Setkání se Šrutem mi ukázalo ten nejlepší možný směr, co se ilustrování dětské literatury týče. Kniha v Albatrosu vyšla a díky jejímu úspěchu přišla od Pavla další nabídka. S tou už jsme ale odešli za Láďou Horáčkem do Paseky, což byl v té době neobvyklý krok: Paseka tehdy dětské knihy téměř nevydávala. Později se náš krok ukázal jako velmi šťastný a průkopnický, vydávali jsme v Pasece nakonec dvacet let a byla to fajn spolupráce a cenné přátelství.

Brala vás i Šrutova poezie pro dospělé, třeba Červotočivé světlo nebo Papírové polobotky?

Bavila mě velmi spíš jeho méně lyrická poloha, věci z let sedmdesátých a osmdesátých, jako Brožované básně nebo později Papírové polobotky. Znala jsem dobře z domácí knihovny Přehlásky, sbírku, která hodně znamenala pro generaci mých rodičů. K Červotočivému světlu jsem si našla cestu později, až za doby přátelství s Pavlem. Pamatuji si dobře, jak mne zasáhla Zlá milá, četla jsem ji asi ve správném rozpoložení. Považuji Šruta za jednoho z nejlepších českých básníků druhé poloviny dvacátého století.

To jsme dva. Řekla jste, že Jan Drozd byl váš děda. Z jaké jste vlastně rodiny, jaké jsou vaše kořeny?

Já jsem takový moravsko-český mix. Dědeček pocházel ze tří bratrů. Drozdovi byli sedláci, ale občas se v té linii blýsknul talent, ať už literární, výtvarný nebo hudební. Z poslední generace je to klavírista Martin Kasík a já. Babička byla učitelka na Podkarpatské Rusi. Jejich jediná dcera, moje maminka Šárka Kosková, je televizní dramaturgyně, rozhlasová autorka a redaktorka. Otec Jiří Hůla je výtvarník, grafik, publicista, teoretik výtvarného umění a autor vizuální poezie. Se svým bratrem, mým strýcem, malířem a sochařem Zdenkem Hůlou vybudoval v roce 1983 v rodném domě v Kostelci nad Černými lesy Galerii H, která fungovala až do revoluce, pak už nebyla potřeba scházet se a vystavovat neoficiálně. V roce 1984 založil Studijní archiv GH, dnes největší specializovanou sbírku materiálů o současném českém a slovenském výtvarném umění a později informační systém abART na zpracování dokumentů uložených ve Studijním archivu. Jejich rodiče byli uměním úplně nedotčení: babička švadlena, děda Hůla byl malý, jak říká táta, dlouhou dobu nepříliš úspěšný živnostník.

A kdy jste se přesunula z rodné Ostravy do Prahy?

V devatenácti. Ale už z Uherského Hradiště. Z Ostravy jsem odešla ve čtrnácti na střední uměleckoprůmyslovou školu právě do Hradiště. Bylo to nejlepší rozhodnutí, jsem pořád rodičům vděčná, že mě v tom podpořili. Hradišťská umprumka byla v druhé půli osmdesátých let malým ostrůvkem svobody, kde se dalo volněji dýchat, a mám odtud, kromě pár přátel na celý život, také spousty skvělých zážitků a vlastně i pracovních postupů, které pořád používám. Neúspěšně jsem se snažila po škole dostat na vysokou do Prahy, mezitím uklízela, umývala okna, vytírala chodby a učila na lidušce. Nakonec mě vzali – napočtvrté, dvakrát jsem zkoušela ilustraci a dvakrát animaci.

Na pražskou VŠUP jste nastoupila v jednadevadesátém. Byla tam pár měsíců po revoluci dobrá nálada?

U nás na filmu se hodně kouřila tráva. Takže asi určitě byla. Ale vážně: Škola se otevřela stážistům a dalším možnostem, mohli jsme vyjíždět ven, život v budově naproti Rudolfinu byl o tolik pestrobarevnější a svobodnější. Jednu dobu jsem dokonce měla i klíče od hlavního vchodu, přespávalo se tu, vařilo, diskutovalo, pilo, žilo, prostě bezbřehá svoboda. Nekonečný mejdan. Zároveň kdo chtěl, mohl pracovat pro nově vznikající reklamní agentury, takže se dala ověřit spousta věcí v praxi. Profesoři měli pochopení pro zakázky, v té době jsem třeba animovala autorskou reklamu pro nově vzniklé pražské rádio do kin… Když se teď někdy dostanu do školy a procházím přes velmi střeženou vrátnici a důmyslný systém zabezpečení, úplně se mi sevře srdce. Jsem ráda, že jsem zažila to jiné.

Knižní ilustrátorka, výtvarnice a režisérka . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář