Hynek Martinec aneb svět po vystoupení z TGV

Zobrazování krajiny v sobě vždy neslo latentní stesk po krajině, lítost nad nepokořitelnou skutečností, že ačkoli se do krajiny vsakují dějiny a krajina jako napnutá miniaturní alegorie světa je po probuzení stále touž, jako včerejšího dne, mládne před našima očima, zatímco my, její archiváři, stále stárneme. 2_Hynek_Martinec1Melancholie, detekovatelná v Poussionových arkadických výjevech, obývaných nesmrtelnými, D’Aurevillova zlost nad železnicí, jinošsky nestoudně přetínající ruisdaelovská zákoutí, Cézannova obsese mizející podobou Aix-en-Provence či Hopperova marná snaha zastavit čas tím, že se z obrazu vytratí lidé – za tím vším lze cítit stesk za krajem, který mizí tím, že my jeho proměnou zůstáváme. Stesk a zároveň strach, neboť krajina, zbavená svého času, plynoucího skrze nás, se stane v mžiku hrůzostrašnou, nelidskou, roztříštěnou v sobecké fragmenty, mezi nimiž dlí věčnost bez spasení.

Je to právě tato lítost a číhající hrůza, úzkost solipsisty, přetavená v méně 2_Hynek_Martinec2palčivý zájem, která za hyperrealistickými městskými krajinami a portréty Hynka Martince (1980) dlí jako fascinace časem a skutečností, jež se zdá zanechávat za sebou stopy, ale která je čím dál méně viditelnější. Ve světě, urbanisticky modelovaném rychlostí, se z trpělivých pozorovatelů stáváme obyvateli dálnic a cestovateli v TGV, za jehož okny krajina mizí a ztrácí nejen svoji podobu, ale i svoji konzistenci. Stává se de facto kondenzátem naší vlastní imaginace, na nějž si mnohdy nemůžeme sáhnout. „Hyperrealismus či realistické obrazy mne drží v našem reálném světě, jsou pro mě záchytným bodem, jak přežít v různorodých směrech. Ověřuji si, co je to realita a kam až může dosáhnout,“ vyjadřuje 2_Hynek_Martinec3Martinec paradox, že jsou to právě fotografické přesnosti se blížící plátna, která umožňují vidět svět za jejich zády, a nikoli svět, který jim propůjčuje autenticitu. Martincovy záběry z letišť či několikaproudých silnic jsou pozoruhodným pohledem někoho, kdo z TGV vystoupil a zastavil se v současné krajině městské periférie, prosycené trajektoriemi rychlosti. Byl by však omyl se domnívat, že Martincovy obrazy jsou dokonalou iluzí. Naopak – čas v nich není časem zastaveným, nýbrž anachronismem, který umožňuje krajinu města vnímat v její epické celistvosti. Je to naopak svět, který se stává iluzí obrazu, bludnou hloubkou povrchu, ve které2_Hynek_Martinec4 bez obrazů ztrácíme orientaci. Tato holá epika Martincovy obrazy zároveň odlišuje od českých představitelů hyperrealismu (či verismu), jenž se v díle například Bedřicha Dlouhého, Petry Orieškové, Theodora Pištěka či Martincova učitele na pražské Akademii Zdeňka Berana (který o svém žákovi mimochodem mluví jako o jednom z nejlepších) ostatně nikdy nevyskytoval v čisté podobě. Zatímco jmenovaní autoři injektují do svých děl silné dávky ironie, koláže či filmové estetiky, Martinec zůstává až chladně narativní.

Od hyperrealistických maleb města pohlédněme na formálně analogické oblohy a mělo by být jasné, že u Martince není daleko od extrému předmětnosti v malbě k jeho ,kabelážím‘, Karla Malicha evokujícím abstrakcím, zachycujícím „zrentgenované záznamy minulých časů, které jsou všude kolem nás.“ Ty se stávají pomyslnými vnitřnostmi veristických obrazů, dynamickou změtí siločar, universem „stáří různých časů“, nad které je třeba vystoupit, abychom viděli, které se však ve veristickém obraze přesto spájí v prosycené vrstvy. 2_Hynek_Martinec5
Na konci této snad poněkud svévolně vytyčené cesty na nás hledí portrét Martincovy přítelkyně Zuzany, jenž autorovi vynesl prestižní britskou cenu BP Young Artist Award 2007. Během několikaměsíční práce umělec prožil pozoruhodné satori při pohledu na Zuzaniny vlasy, vlastně jedinou součást lidského obličeje, která v středně krátkodobém cyklu neúprosně svědčí o stárnutí tváře. Zatímco dejme tomu expresivně laděný portrét osobu vystihuje a ponechává prázdná místa přizpůsobující se představivosti, tak, že vždy můžeme říct „to je on“, Martincova dokonale realistická podoba aspiruje na absolutní pravdivost, avšak v posledku vytěsňuje čas zrajících vlasů, zcizuje Zuzanu fotografické podobnosti, zaseknuté v mezaninu času a ztrácející svůj referent. Hledíme tak na vlnící se vlasy Medúzy, která není-li sama kamenem, pak nutně musíme zkamenět my, v oněmění z lidské tváře, které není nikdo podobný.

Foto: Hynek Martinec
www.hynekmartinec.com

Přidat komentář