Jde o to chytit rytmus – Michala Singera obrazy o život

Ačkoli mu v březnu napřesrok bude padesát a mezi malíři své generace už minimálně deset patnáct let náleží mezi ty nejsvébytnější, jeho renomé se šíří spíš pokoutním samopohybem, než by se mu dostávalo náležité medializace. Vystavuje minimálně, 7_jde _o _to_1zakázkové práce odmítá, o jeho aktivitách mimo oblast výtvarného umění, tj. především o pracích literárních, žánrově rozptýlených mezi poezii, deníkové záznamy, aforismy a úvahy, ví a nebo jen tuší sotvakdo. Je to otázka volby: buď se obsadit do role selfpromotéra a přičinlivě zmnožovat svůj mediální obraz o další repliky, což dílo odsuzuje do podřadného postavení, v němž podléhá momentálním vrtochům poptávky a jeho autentický potenciál, byl-li kdy jaký k dispozici, zvolna uvadá (jak příkladně předvádí ,vizuální umělec‘ Jiří David) – anebo na konstrukci mediálního obrazu rezignovat a plně se upnout k tvorbě.
Michal Singer (narozený 1959 v Praze) pro sebe vybral druhou z možností. Jeho výtvarné dílo, které se nejjistější cítí v technice malby, méně už kresby anebo grafi ky a výjimečně zahrnuje práce vystupující z plochy do prostoru, se plně a hodnotně 7_jde _o _to_2rozvíjí od třiadevadesátého roku. Tehdy tento samouk, jemuž ovšem soukromé lekce udílel doyen zdejšího výtvarného projevu, neméně fatálně pomíjený a teprve v poslední dekádě doceňovaný Pavel Brázda (ročník 1926), opustil post grafi ka týdeníku Respekt a vydal se nejistou cestou umělce ve svobodném povolání, na níž setrvává dodnes. Předrevoluční povinnou zaměstnaneckou štaci v kotelně a předcházející studia politické ekonomie na Filozofi cké fakultě pražské Univerzity Karlovy Singer s odstupem hodnotí jako „přifilmovanou realitu“, čili jako kontext nepřátelský vůči náležité tvůrčí koncentraci. „Nemám na kotelnu v tomto smyslu idylické vzpomínky,“ říká. „Idyla sama byla ta těžká práce, kterou jsem si zvykl vykonávat hravě a snadno. Ale malovalo se mi tam špatně. Možná to bylo i zlým obdobím. Nevěděl jsem, co chci, respektive jak vyváznout z toho, co mě v malování nebaví. Což byla hrůza sama. Horor je vždycky míjet se fatálně se svou podstatou. Ale ještě nepříjemnější je setrvalý stav, v němž nemáš dostatek 7_jde _o _to_3času anebo prostoru k tomu, aby ses s tímto míjením defi nitivně vypořádal […] Bylo to se mnou ve skutečnosti zlé, horší než v období studií, kdy jsem si maloval pro sebe a po svém. Tvrdá práce jenom zakrývala vnitřně nejistého a rozpolceného malíře. Víc jsem se soužil, než maloval.
Osvobození od rutiny týdeníkového grafi ka otevřelo Singerovi několikera okna: jednak k formálním impulzům, které k sobě nechal mocně proudit z dějin výtvarného projevu, a jednak k vizím, odvíjeným od prožitků většinou určující povahy, jež se ve fázi, kdy se malíř ocitl ,sám se svým stínem‘, začaly jedna po druhé odlupovat ode zdí iracionálních prostorů jeho psýchy a tu vábivě, tu zuřivěji klepat na brány rozumu. Mnohasměrné bohatýrské výpravy za malířstvím minulých epoch (k Francisi Baconovi stejně jako k pointilismu, ke street-artu Keitha Haringa i dílům Cézannovým, El Grekovým nebo Boschovým), z nichž si Singer přivážel tučné kořisti, které následně fi xoval buď přímo malbou či kresbou, anebo nepřímo ve svých aforismech či esejisticky laděných textech, se postupem času ustálily na směru jediném, v němž autor nalezl zřejmě nejadekvátnější prostředky pro formulaci svých témat, pro věrohodné zpracování své niterné látky.
7_jde _o _to_4Zhruba poslední desetiletí se Singerovy malby jeví jako výrazně osobité rozvíjení podnětů a výhonků avantgardního umění prvních dekád minulého století – jako přehodnocování a přetavování zejména jeho linie fauvisticko-kubistické, zpracovávání odkazu Matissova a Picassova. Divoce sálající, ba žhnoucí, syté a výrazné barvy, nanášené na plátno prudkými údery ště tce, plus robustní, primitivisticky zjednodušené a rozmanitě protahované a ohýbané (spíše než lámané) linie a plochy, jež vyplňují prostor Singerových obrazů, skládají dohromady zrcadlo, ve kterém se odráží autor sám. Bílou stěnu, na niž malíř projektuje své já v tisíci a jedné variantě a symbolické zkratce. A je příznačné pro jeho časté autoportréty či portréty, transmutace lidského prvku v prvek zvířecí, povětšinou situovaný do městské či reálné džungle, případně váchalovsky bizarní bytosti vypůjčené z různých mytologií, že nesou zřejmě čitelný otisk smyslovosti, ba přímo je jim vlastní mocný náboj erotický. Singerovo dílo je silně expresivního výrazu: autor své náměty zpracovává se vší animální prudkostí, která v něm dřímá; jeho ruku se ště tcem v nejmenším nevede momentální rozumová korekce, natož zřetelná představa výsledného díla, čili nějaký koncept či apriorní schéma – naopak s ní hýbe rytmus iracionální tenze, do níž jako by se v okamžiku vlil komplexní tvůrcův elan vital. Dosvědčuje to i dvojice nízkonákladových knížek, které autor doposud vyslal do světa: cyklus kreseb Co jsem viděl, co jsem snil, co jsem slyšel, kde jsem byl! (1997) a Shell – námořnická trilogie (2002).
Stručně řečeno: Michal Singer, sám nervní, roztěkaná fi gura, pulsující až manicky živelnou energií, do svých pláten dává maximum toho, co má jako malíř k dispozici – čili především sebe. A více než pro jiné umělce, a nejen jeho generace a nejen české provenience, je pro něj závazná maxima, kterou vyslovil básník Jiří Dynka v knížce Sussex Superstar: „Zemřeš / až vyzáříš všechnu pohlavní sílu.“ Malíř mu přitakává: „Vždycky jde o to chytit rytmus, který je dostatečně živý. Chytneš-li se rytmu mechanického, skončíš, jsi-li tedy dost vnímavý, ještě dřív, než jsi začal.

Přidat komentář