Joska Skalník v galerii Dox

Když počátkem 70. let vznikla Jazzová sekce, jejím cílem bylo podporovat jazzové dění. Brzy se ale stala zásadním hybatelem neoficiální kultury – vydávala knihy, sešity o tvorbě zakazovaných výtvarníků… Její činnost je neoddělitelně spjatá s výtvarníkem JOSKOU SKALNÍKEM, který těmto aktivitám dával vizuální tvář. Jeho jednoduchý grafický jazyk se vyznačoval sebevědomou čistotou a dokázal přetvořit limity tehdejšího tisku v přednost. Pro magazín UNI jsme spolu mluvili nejen o jeho práci pro Jazzovou sekci, ale i o jeho samizdatových aktivitách a volné tvorbě.

 

Mnoho lidí si vás spojuje především s grafickými návrhy, které jste od roku 1971 vytvářel právě pro Jazzovou sekci. Jak začala vaše spolupráce?

Bylo mi dvacet tři let, Karlovi Srpovi třiatřicet a sešli jsme se na jazzovém festivalu v Mladé Boleslavi, kde mi nabídl spolupráci, protože věděl, že se věnuju grafice. Tenkrát mi říkal: „Ale je to zadarmo.“ Já odpověděl, že mu na to kašlu – a pak jsem to dělal několik let zadarmo. Byla to dobrá éra, protože jsem měl volnou ruku, navíc jsem většinu věcí ovlivnil. Pamatuju si první bulletiny, kterých bylo asi sto, lidé po nich šlapali na festivalu a nikoho to nezajímalo. Postupně se to ale vyvíjelo, i proto, že jsem žil v kulturní komunitě, a tak jsem znal spoustu lidí, které jsem mohl oslovit. Se souhlasem Karla Srpa jsem pak rozjížděl Jazzpetity (knižní edici, která vycházela jako příloha bulletinu JAZZ – pozn. aut.), to samé v Bulletinu, kdy jsem oslovil Anetu Fárovou, Ctibora Turbu, Petra Oslzlého, znal jsem Chalupeckého, Hrabala… Potom jsme s mladým Srpem začali dělat řadu Situace – když dnes vidím ty tisky s odstupem, samozřejmě nejsou dokonalé, všechno bylo na koleně. Nebyly počítače, xeroxy, takže všechno se vytvářelo ručně. Písmenka, sloupce. Udělal se obtah, to se zalepilo do makety. Úplně všechno to byla ruční práce.

 

Na jakém jste to tehdy vlastně tiskli vybavení?

Já to dělal mezi třemi malými dětmi, doma. Neměl jsem ateliér, takže jsem pracoval přes noc, když děti spaly, a pak jsem musel všechno odklidit, protože jinak by mi po všem ráno čmáraly. Měl jsem ale k dispozici Honzu Malého a Jirku Kučeru, což byli hlavní fotografové v Jazzové sekci. Pak jsem oslovoval kamarády výtvarníky, aby dodali nějaké ilustrace. S ohledem na možnosti jsem samozřejmě používal jen černou barvu a do toho různé odstíny šedé.

 

Hodně jste pracoval s kolážemi. Proč právě ty? Čím vás tak baví?

Koláží se mohl uplatnit určitý výtvarný prvek, proto mě vždy zajímala. Dělám je stále, i ve své volné tvorbě. Tenkrát mě v tom podpořil i můj vzor Jiří Kolář. Snad jednou udělám výstavu pouze koláží.

 

Jazzová sekce vznikla počátkem sedmdesátých let, hodně vás ale formovala 60. léta, během nichž jste studoval užitou a propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Právě konec šedesátých let byl spojen s větší otevřeností a uvolněností. Nakolik jste tehdy měli možnost seznamovat se s díly zahraničních umělců a tím, co se dělo ve světě?

Naše generace, jak to cítím, když se bavíme s přáteli, má komplex z roku 1968. Od roku 1962 až do doby, kdy přišli Rusové, tady kultura opravdu jela. Neskutečně. To byla nová vlna ve filmu, divadla Činoherák, Zábradlí, Divadlo Za branou, Pantomima Alfréda Jarryho… Do toho vycházela spousta časopisů, jen o výtvarné scéně asi tři. K tomu noviny Filosofické fakulty UK, Tvář, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu… Tady byly skvělé výstavy, třeba Maxe Ernsta nebo Paula Klee, nebo například fantastická výstava Obraz a písmo ve Špálově galerii. Na výstavě Dvě století britského malířství jsem zase poprvé uviděl naživo obraz podzimní krajiny od Turnera, obrovské plátno. Na tom jsem ulítl, ani jsem nešel do školy a pořád jsem se na to díval. Tahle doba mě formovala. Až do doby, kdy přijeli Rusové. Tamhle kousek, co je proluka Myslbek, byl park a veřejné záchodky, tam jsme vyráběli Molotovovy koktejly na ruské tanky. Pak přišly stávky v šedesátém devátém… Tím to utichlo, člověk zalezl do vnitřní emigrace. Ale od Jazzové sekce to zase jelo. Vzpomínám si, kdy jednotliví členové přicházeli, a byla to fantastická parta. Rád na tu dobu vzpomínám.

 

Ta deziluze po roce 1968 musela být asi nepředstavitelná.

Všechno se likvidovalo, časopisy zanikly, i když to samozřejmě ještě nějakou dobu dojíždělo. Nastoupily čistky, mnoho osobních tragédií a národ držel hubu. Výtvarníci ale mají jednu výhodu: když něco namalujete, něco bez ohledu na módní trendy vytvoříte, tak to opřete v ateliéru o zeď a máte to. Když přišel listopad 1989, tak umělci byli připraveni a začali vystavovat. Jinak k normalizaci po roce 1968 doporučuji velmi dobrý film Nová Evropa od Jacquese Rupnika, kde je dobře vidět, co se v celém tzv. socialistickém bloku dělo. Zažili to Maďaři, kde proběhla revoluce, a pak najednou všichni skandovali „Ať žije komunistická strana, ať žije komunistická strana…“  To bylo všude. Lidi léta mlčeli, až v sedmasedmdesátém přišla Charta a začalo se to rozjíždět. A myslím, že Jazzová sekce ovlivnila mnoho mladých lidí, které formovala.

 

Pro Jazzovou sekci jste pracoval zadarmo, čím jste se v té době vlastně živil?

Dělal jsem malíře písma a dekorací v Divadelním studiu, takže jsem maloval kulisy, třeba Cimrmanům a různě. Bavilo mě to, malování velikou štětkou, ale pak jsem toho musel nechat, protože jsem měl zdravotní problémy a rok byl v invalidním důchodu. Chodil jsem o berlích, navíc v šedesátém devátém jsem přišel o zrak pravého oka. Sice mi ho nechali, ale musel jsem přerušit školu a učit se, jak daleko jsem od papíru, nebo jak daleko jsem štětcem od plátna. Pomalu a pomalu… Trvalo mi to rok. Do toho mi tragicky zemřel bratr, takže toho bylo hodně… Celou tu etapu, co bude vystavena v Doxu, jsem dělal jedním okem. Neříkám, že to je zase tak obrovský handicap – když si třeba řeknu, kolik dioptrií měl Josef Lada a jaké věci dokázal udělat…

 

Když jsme se bavili o Jazzové sekci, zmínil jste Bohumila Hrabala. Vím, že jste stál i za vydáním jeho knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Jak k tomu došlo?

Já jsem se s Hrabalem kamarádil a tehdy jsem mu nabídl, že bychom Anglického krále vydali. Byla to doba, kdy mě pořád tahali k výslechu, jeho taky. Dokonce jsme měli i stejného vyšetřovatele. A Hrabal si zažil opravdu peklo… Proto mě tehdy naštvalo, když Magor Jirous pálil jeho knížky po nějakém interview v televizi. Knížky se nepálí a hotovo. Taky se pak Hrabalovi omluvil, u toho jsem byl…  Hrabal byl vzácný člověk, nejen jako spisovatel, ale i jako člověk. Byl nesmírně skromný. Všechno rozdal. Je známá historka, že po revoluci třeba přišel na FAMU převlečený za Mikuláše a přinesl v košíku asi 200 tisíc. Nikdo nevěděl, kdo to je. A takových příběhů je hodně. Když jsme tehdy jeli za Hrabalem na sídliště, zažil jsem, jak měl slzy v očích. „Kluci, teď mohu umřít.“ Protože on chtěl Anglického krále vydat, ale zásadně bez škrtů, bez cenzury. Když Hrabalovi vydával něco Československý spisovatel a chtěli něco dát pryč, on vyndal pero, ať si to škrtnou. Protože věděl, že se to dá porovnat se samizdatem. Tehdy se mě i Kolář ptal: „Dává to Bohouš do samizdatu?“ Já odpověděl, že samozřejmě. „Tak to je výborný.“ Bylo vidět, co mu vyškrtali.

 

Zmínil jste vyšetřování. Jak to bylo, když došlo k zákazu Jazzové sekce?

Já měl výslechy už předtím, právě kvůli Anglickému králi. „Teď mi vysvětlete, jak souvisí román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále s hudbou,“ nastoupil na mě vyšetřovatel. Říkám: „Na závěr je stránka, kde Hrabal píše, že celý román napsal během čtrnácti dnů v určitém rytmu na psacím stroji. To je partitura.“ A to jsem dostal do držky. Taky mě pak někdo práskl se Solidaritou, chtěli mě vyhodit z divadla… Tehdy jsem dělal, jak jsem zmínil, pro Divadelní studio, a s Bornem jsme se dohodli, že uděláme vždy plakát, co se ten měsíc hraje. On namaloval vždy divadelní masku. A na únor udělal jednu, v níž byly v očích dva koláčky, místo nosu visel pavouček, místo pusy byla otočená jitrnice. A oni na mě vlítli, protože Born byl na volné noze, zatímco já byl zaměstnaný. „Vy to nevíte, že pavouček připomíná, jak se v roce 1948 věšeli lidi? Že na stromech není ani lísteček, protože vše je zabavené? Proč je jitrnice obrácená dolů, to je provokace února 1948.“ A letěl jsem, i když vyhodit invalidu, to bylo těžké.

V té době jsem taky dělal Revolver Revue, s Ivanem Lamperem a Janem Rumlem jsem připravoval Sport (u zrodu tohoto časopisu stála část redaktorů Revolver Revue a Lidových novin – pozn. aut.), také samizdatové Lidové noviny, byl jsem v redakci Originálního videožurnálu. A konečně jsem byl jediný kontakt s Chartou 77, kde jsem spolupracoval na dvou dokumentech týkajících se Jazzové sekce. V Sekci jsem razil to, že nikdo nebude vědět, kde se to tiskne, říkal jsem tomu kamikadze print. Měl jsem domluvenou takovou malou podzemní tiskárničku a tam se to všechno tisklo. Když nás zavřeli, tak pak některé práce už nestihly vyjít, jako třeba Duchamp od Chalupeckého. Nebo jsem připravoval sestry Válovy a Čestmíra Kafku. To už nevyšlo, stejně jako antologie moderní americké poezie Dítě na skleníku.

 

Jak došlo k vašemu uvěznění?

Od Petra Cibulky jsme všichni četli, jak se chovat při domovních prohlídkách. Dokonce jsem dělal to, že když jsem odjížděl s rodinou na chalupu, tak se pod dveře natáhla černá nit, jestli se tam někdo dostal. A pak, v půl páté ráno zvonek, já blbec rozespalej šel otevřít, tam už stáli a bylo jich asi pět. Měl jsem asi nejdelší domovní prohlídku, protože toho hodně věděli. Měli seznam a jen si to odškrtávali. Zabavili mi toho spoustu. Já měl stažený zadek, protože tam byla krabice s posledním Minisalonem (Jazzová sekce nechala vyrobit krabičky rozměru 15 x 15 x 5 cm s uzavřeným dnem a aktivisté je rozeslali či roznesli asi 300 umělcům. Do listopadu 1989 bylo shromážděno 244 výtvarně zpracovaných krabiček. – pozn. aut.). A oni: „Co to je?“ Já, že to si tak hraju. Oni to vůbec nepochopili. A já si oddechl, protože to by ta série nebyla kompletní. Pak to bylo léta ukryté, až v roce 1992 to bylo poprvé vystaveno v pražské Nové síni. A oni dál šmejdili. Děti vstávaly do školy, odcházely do školy, oni pořád tam. Ráno zatykač, rovnou do Ruzyně. Já byl blbej, vůbec jsem nevěděl, co a jak. Ty začátky v Ruzyni byly těžký. Šoupnou vás v civilu na celu, kde je nasráno. Musej vám tam ale do hodiny někoho dát. Přišel takovej cikánek, skvělej kluk, kterej mě naučil pár věcí, dal mi cigáro. Ráno do sprchy, před doktorku, ta se mě hned zeptala, jestli nemám filcky… já na ni koukal… „Cos udělal?“ Já, že nic. Ona: „To říkaj všichni.“ Zubařka v té Ruzyni, to bylo něco podobného, vyrvali mi naschvál čtyři zuby. Tam mi začalo odcházet i to druhé oko, přestával jsem vidět. To bylo strašný. Odvezli mě na Pankrác k doktorovi, tam si ke mně sedl jeden mukl a hned: „Všechno je zařízený. Čeká tě šest let, ale rodiny jsou zajištěný.“ Já, ať jde do prdele. Už jsem věděl, že to jsou různý provokace.  Přijdu k tomu doktorovi, říkám: přestávám vidět na to druhý oko, já jsem malíř. A on: „Maluješ teď? Nemaluješ, tak drž hubu…“

 

V té době vaši rodinu podporovali další výtvarníci.

To vedla Adriena Šimotová, velká kamarádka. Podporovali tak tři malé děti. Chodili i další, Chadima a podobně. V té base jsem se poznal, zažil jsem, kdy se mě jeden mukl zeptal, za co sedím. Když jsem mu odpověděl, že za vydávání časopisu Jazzová sekce, tak jen řekl: „Ty máš cit, tady budeš v prdeli.“ Zažil jsem pokusy o sebevraždu, ta basa mě docela zničila. Pak mě propustili ze zdravotních důvodů, zhubnul jsem tam skoro devatenáct kilo. Prý jsem něco řekl – ale co jsem mohl říct? Když mě po Vánocích pustili, rodina byla na chalupě. Soused mi půjčil oblečení a já za nimi jel osmdesát kilometrů v zimě. Když jsem se vrátil, Petr Oslzlý mi nabídl, že bych mohl dělat pro Divadlo na provázku. A krásně mě přivítali v Činoheráku, chlebem a solí. Celá ta stará parta – Čepek, Somr, Kodet a další… Dokonce za mě napsali takzvanou společenskou záruku, kde bylo řečeno, že mě převychovají. Pak po čase jsem si za přítomnosti právníka přečetl svůj spis. Co říkali někteří lidé třeba když je vyslýchali ohledně těch Minisalonů, třeba že to dělali pod mým nátlakem nebo že to byla objednávka pro Ameriku, no to jsem se musel smát… Chtěl bych o tom jednou udělat stálou expozici a natočit o tom film. Nebyla náhoda, že jsem to dělal v orwellovském roce 1984.

 

Rok 1989 přinesl obrovský zlom. Vy jste grafiku opustil hned po revoluci?

Na to tehdy nebyl čas, celý listopad jsem měl jinou práci, byl jsem v krizovém štábu. Pak mi Václav Havel říká, že budou volby a tam nemůže být ten komunistický znak, tak ať udělám jiný. Měl jsem řadu schůzek s historiky, heraldiky, vše jsem musel nastudovat ve velmi krátké době. Teď do toho každý kecal – u něčeho vizuálního má každý pocit, že do toho má co mluvit. V té době jsem do ateliéru ani nejezdil, protože se tady „skrýval“ Václav Havel a psal projevy.

 

Tím opuštěním grafiky jsem myslela i to, že jste se rozhodl soustředit víc na vlastní tvorbu, na niž jste neměl tolik času.

Když jsem pracoval pro Jazzovou sekci, taky jsem dost chlastal… Ale už třicet šest let nepiju. A práce pro Jazzovou sekci mě obohatila: všechny knihy, které jsem dělal, jsem četl, poslouchal jsem hudbu. Ale bylo to na zadané téma. A já si říkal, že mám své vlastní téma. Nezajímají mě módní trendy, leštění klik u galerií. Výtvarné umění je těžké, ale teď dělám jen volné věci. Třeba na výstavu v Nové síni jsem dělal velký objekt, srdce, v němž vidíte promítanou projekci. Odmalička je ve mně určitý poetismus, romantismus. Jsou to meditativní věci. Nemám rád depresivní umění, umění má lidi obohatit.

 

Pro vaše obrazy je typická modrá barva, tou se obklopujete i v ateliéru. Čím vás tak zajímá?

To mám odmalička. První operaci jsem měl do čtrnácti dnů po narození, do dvanácti let osm operací nohou. Nebyly injekce na anestezi, místo nich se používal éter, maska. Všem z toho bylo špatně. Pořád koukáte do lamp. Pak ležíte, obloha… Nebe sehrálo velkou roli. Studuju modrou barvu, to je moje obsese. Někdy tam je i stříbrná. Pořád mám před očima oblohu. Baví mě ten proces a vím, kam jít. Ale ta modrá mě pohltila neskutečně. Kombinuju volnost s řádem. Teď budu dělat nové věci, chtěl bych udělat výstavu koláží. A taky medituji, než začnu malovat. To je u mě skoro až obřad.

 

Když mluvíte o meditaci, jaký máte vztah k buddhismu?

Nikdy nemůžu být buddhista. Meditoval jsem sice s Dalajlámou, ale jsem Čech jak poleno. To je jako kdyby buddhista šel hrát na dudy do Budějovic. Lidé hledají neustále berličky. Já si beru věci, které mě obohacují. Bude mi sedmdesát, ale cítím se vážně jako na začátku cesty. Už se těším, až budu zase malovat.

 

Čeká vás výstava My tancovat nemusíme v galerii DOX. Co na ní bude?

Moje práce tak do roku 2003. Já bych se sám nikdy nedostal k tomu, abych to dal dohromady, ani se mi do toho moc nechtělo, ale kolegové výtvarníci mě k tomu přesvědčili. Stěžejní jsou práce pro Jazzovou sekci a Činoherní klub. Dále věci pro divadlo Husa na provázku, Cirkus Alfréd, také samizdaty, nebo obaly na desky, byť také do určité doby. Kazety pro Chadimu, Plastiky, Garáž, Betulu Pendulu… V rámci toho budou vystaveny i listy z deníků, koláže, dopisy, rozsudky… různé věci. Některé knihy a katalogy, co jsem dělal. Nakladatelství Big Boss bude k té výstavě vydávat knížku, tak to konečně uvidím pohromadě.

Foto Karel Šuster

 

Výstava Joska Skalník: My tancovat nemusíme probíhá v pražské galerii Dox od 15. března do 4. června 2018. Více na www.dox.cz

 

Přidat komentář