Kouzlo nenápadnosti

Už s příchodem železnice vznikla v Evropě reálná obava, že svět, tak jak jsme jej znali z koně nebo pěšmo, zanikne, zejména pak krajinná zátiší ruisdaelovského typu. Všechny ty mýtiny a háje a lesní tišiny jako místa kontemplace, ke kterým se člověk dostával v myšlenkách i ve skutečnosti především pomalu, přes překážky a znenadání, a když už tam byl, tak měl intenzivní pocit, že buď na něco (někam) kardinálního přišel, nebo alespoň brzy přijde.Zpětně vzato problém železnice netkvěl výhradně v nové, bezprecedentní a vytrvalé rychlosti, kterou se krajina pomalu začala měnit v kulisu za oknem vagónu, popřípadě rovnou v rozmazanou šmouhu, ale v tom, že z ní prostě není možné jen tak vystoupit. Mýtiny a spol. jako by s příchodem železnice potvrdily svůj status míst snění, či spíše vysněných míst tam někde venku, kam se vlastně není možné jen tak dostat. A když už, tak se nezjeví nenadále v rámci putování, ale jsou mnohem spíše cílem turistického výletu. Něco jako skanzen krajinného tepu, chráněná krajinná oblast, CHKO.
Ne že by bylo třeba truchlit, zaplaťpánbu za dálnice, tedy pokud je nestaví Aleš Řebíček. Ale o to teď nejde. Umění se k zobrazení těchto míst vždycky hodilo už jen kvůli tomu, že charakter času, který trávíme před obrazem, je vlastně velmi podobný rytmu končin, kde se nekouká na hodinky, ani jimi neprojíždí vlak, kamion nebo tramvaj. Umění vlastně tato místa pomáhalo vynalézt a nalézt, popřípadě prožít; s trochou nadsázky se dá říci, že teprve až když jsme je vybásnili a namalovali, tak jsme je teprve začali intenzivně hledat. A netřeba úplně myslet jen na 17. století, jako v případě zmíněného Jacoba van Ruisdaela. Současné umění dělá mnohdy totéž.
[nggallery id=14]
Příkladem budiž nejnenápadnější finalistka letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého Alice Nikitinová (1979), která slovy poroty „transformuje ve svých obrazech, objektech a instalacích každodenní zkušenosti. Vstup do jedné z jejích instalací působí jako bychom se dívali přes zvětšovací sklo. Vytváří abstraktní svět, který je redukovaný až k základům existence. Humorným způsobem a s použitím piktogramů jej koncipuje jako protiklad záplavy pohyblivých obrazů a nepotřebných impulsů, které nás denně obklopují. Její pojetí malby zaujalo komisi díky soustředěnému přístupu a eliminaci všech nepotřebných prvků. V mnohých ohledech odkazuje na dílo Kazimira Maleviče a tím ke svým kořenům.
Nikitinová především maluje, ale fascinace detaily mimo záběr spěchajícího městského chodce a cestovatele MHD nachází tvar i v objektech a instalacích. V jejích obrazech se to hemží opraváři kolejišť a silnic, dopravními značkami, míchačkami, popelnicemi nebo vývěsními štíty před hospodami s poledními hotovkami. Paralela s krajinnými zátišími tady sice trochu dostává na frak, ale faktem je, že jmenované motivy mají jedno společné: většinou se ocitají na okraji či rovnou mimo naši pozornost, vnímáme je z tramvaje (není náhodou, že jedním ze společných jmenovatelů instalace v pražském DOXu je doprava) přes sklo nebo ve spěšné chůzi.Buďto nás brzdí, nebo nás vyloženě nutí se zastavit. Přetínají náš rytmus, přičemž zastavit se a koukat na ně z nás samotných dělá překážky v pouličním řečišti. Zaostřit na ně znamená propůjčovat těmto místům a motivům punc žánru zátiší. A co víc: vynořují se před našima očima náhodou, ze zálohy, náhle. A jsme doma.
1_Kouzlo_nenapadnosti2Nikitinová to pregnantně shrnula v katalogu CJCH: „Důležitou součástí mé práce je bezúčelné procházení se městem a pozorování. Nejvíc mne zajímají neživé předměty, některé pro své vizuální hodnoty, jiné jakousi absurditou. Pokud jsou tyto předměty či situace příliš bizarní, stačí si je vyfotit. Jiné vypadají nenápadně, ale můžou se projevit až na plátně. Některé všední věci mají podobné vlastnosti jako umělecká díla a přitom nesou služební funkci. Když se ocitnou na plátně, jejich role se změní na reprezentativní. Baví mne taková proměna.“ Je v tom kus typicky městské potulky, zahálky a vzpurného boje s časem, ale v případě velmi kontinuální tvorby Nikitinové i avantgardní fascinace světem, který je vyjádřitelný prostřednictvím výtvarných kvalit, vedoucích k abstrakci coby podstatě a esenci proměnlivých jevů. „Velkou inspirací je pro mne moderna, musím se přiznat, že přihlížím k tomuto období s určitou závistí. Formálně mi díla tohoto období přijdou stále svěží a radikální. Proto k nim často odkazuji, i když s jistou ironií, která je možná spojena s vlastní nemožností prožívat umění podobným způsobem.1_Kouzlo_nenapadnosti3
A samozřejmě též kus typicky současného zklamání, že avantgardní utopismus a nadšení už ani nemohou přinášet někdejší uspokojení a naději a každé zastavení jen znamená dočasný odklad nebo rovnou pozdní příchod na dalšího spicha. Lépe řečeno: že podstata zátiší a motivů, které vidíme z tramvaje, spočívá právě v jejich pomíjivosti a ryze prchavém, neproniknutelném charakteru, kde sebenáruživější kontemplace žádné satori nepřinese. Dejme naposledy slovo autorce (opět citace z katalogu): „Občas, když jdu po ulici, pozoruji lidi, co jdou naproti mně. Někdy se stane, že člověka, jdoucího naproti zakrývá sloup tak, že je možné vidět pouze fragmenty rukou a nohou, ale nikoliv celou postavu. Zatímco otáčím hlavu, člověk se pohybuje vpřed stejnou rychlostí jako já tak, že sloup ho zakrývá, dokud nezmizí ze záběru. Pak se objeví další člověk a zároveň další sloup, takže zvědavost znovu zůstává neukojena. Ve své práci se pokouším o podobný účinek.“ Jak se to Alici Nikitinové povedlo naposledy, máte možnost vidět do 17. ledna v pražském Centru současného umění DOX.

Přidat komentář