Magdalena Jetelová: Proměny místa a prostoru

Lázně, Oblastní galerie Liberec

Kurátoři: Tomáš Vlček, Johana Kabičková

17. 12. 2021 — 7. 5. 2022

Zvládnutí prostoru galerie byla první myšlenka, která mi vyvstala po tom, co se mi při vstupu do výstavní haly, kde býval plavecký bazén, zatajil dech. Monumentální zrcadlové povrchy kladené napříč celým sálem, čisté, geometrické, půdorysy připomínající pláty rozvibrované jako mladá nevěsta o svatební noci. Tajemné, živoucí. Tiché ale naléhavé.

Začala jsem pátrat v paměti, kdy naposledy jsem vnímala umělecký projekt a způsob, jakým pracuje s okolním prostorem, na takové úrovni, jak se to povedlo Magdaleně Jetelové. Uvědomila jsem si, že v českém prostředí asi nikdy, potom už se mi nechtělo dál přemýšlet. Není divu, že zrovna umělkyně Magdalena Jetelová si s výzvou svébytného interiéru Lázní dokázala pohrát a využít ho ve vlastní prospěch. Je to právě ona, kdo už se několik dekád soustředěně zabývá zkoumáním prostoru v čase, zpřístupňováním jeho kvalit a vrstev za běžných okolností skrytých smyslovému vnímání. K úspěšnému a působivému řešení pravděpodobně přispěl i architekt výstavy Richard Loskot, jehož velkým tématem je také dialog s prostorem. 

Dominantním prvkem architektury galerie je podlaha tvořená masivními skleněnými tvárnicemi. Ze sálu o úroveň níže funguje jako světlík. Lze zahlédnout stíny siluet procházejících po protilehlém povrchu ve vyšším patře. Leckdy může takto výrazný moment definující celý prostor tvůrce výstavy pořádně zaměstnat, aby nezadusil samotná díla. V případě Jetelové se stal nedílnou součástí instalace a přirozenou součástí jejího příběhu. 

Klenutý strop budovy je přímo nad průsvitnou podlahou/stropem odlehčen světlíkovým pásem skleněných dlaždic. Ten je místy Jetelovou mapován reflexně zelenými laserovými nápisy. Mřížka prosklení i s poskakujícím světlem je odrážena, deformována a rozpohybována, nápisy pak znečitelněny pulzujícími metalickými plochami. Nevšední prostorový prvek galerie pohrávající si se zdvojeným principem světlíku Jetelová dál vrství a shlukuje v trojitý a tekutý obraz mřížky, která je sama o sobě silným nástrojem při definování prostoru.

Podloubími nesoucími vyvýšený ochoz prosvítají podél delších stěn abstraktní obrazy, velkoformátové, v light-boxech prosvícené fotografie Jetelové land-artových starších projektů. Meditativní světelné zásahy do krajiny ledu taví koncepty času a pomíjivosti lidské perspektivy. Na povrch vynáší časovost přírody a jejích cyklů formovaných živelnými a vesmírnými procesy. Jednoduchá gesta s mocí dotknout se hlubokých významů.

Na vyvýšené úrovni ochozů se setkáváme s barevnými kresbami. Ty jsou již plnými abstrakcemi, vycházejícími z bílého „prázdného“ pozadí, opačně, než je tomu o patro níž. Působí jako stopy po nashromážděné energii, možná po explozi, erupci nebo nějakém typu transformace. Jsou jako diagramy znázorňující tyto děje, obrazový záznam, důkaz nehmotné existence. Nezdá se náhodou, že je můžete spatřit buď jen úplně zblízka nebo v rámci celku výstavy. Samy o sobě by jistě neměly tu sílu, s jakou dokreslují ostatní části výstavy i prostoru galerie. Barokně rytmizovaná vnitřní architektura Lázní je v souhře s rozvrstvením cyklů prací Magdaleny Jetelové. 

Chtěla bych v rámci prezentace umění v českém kontextu zažít víc takto profesionálních a citlivých projektů. Cítím vděk hlavně po tom, co už řadu let mám pocit, že návštěvy výstav se mnou nedělají to, co ve skrytu věřím, že by měly.  

Přidat komentář