Michal Singer malující, hovořící, píšící

Pražská galerie Vltavín hostila výstavu Muž s ohnivou koulí malíře Michala Singera, který tento rok oslavil padesátiny. Singer nepatří k nejznámějším jménům české výtvarné scény, už v roce 2003 ale obdržel cenu 5_michal_singerdnes diskutované galerie Klenová za nejlepší účast na skupinové výstavě a jako desátý nejlepší výtvarník České republiky za rok 2003 byl také oceněn teoretickou porotou časopisu pro výtvarné umění Pars. Je dobré zmínit i to, že tomu budou tři roky, co byla ve Veletržním paláci Národní galerie uspořádána reprezentativní výstava Singerova neofi ciálního učitele Pavla Brázdy (1926). Singer je malíř- -autodidakt a Brázdův rukopis je v jeho tvorbě znát.

Na výstavě ve Vltavínu byl Singer zastoupen většinou pracemi z nového milénia. Z velké části to jsou téměř vždy hýřivě barevné oleje na plátnech středních a větších rozměrů. Díky pastóznímu nánosu barvy tyto oleje pravděpodobně tvoří základnu Singerova díla. V těchto expresivních, z velké části abstraktních pracích bývají naznačeny konkrétnější, naivisticky podané tvary humanoidů. Tato Singerova poloha připomíná díla evropské moderny i avantgardy, pop-art a graffi ti a v českém kontextu také práce umělců tzv. české grotesky. Od ní se malíř odchyluje až v ,tečkovaných‘, jakoby pointilistických dílech, v nichž volí jak uměřenější tvary, tak redukovanou – ale přesto pořád ,zářící‘ – paletu barev. Ornamentalismem připomíná výtvory přírodních národů nebo snad nějaké ,ufonské‘ mapy. Trend charakteristický jistým pročištěním projevu je ještě lépe než na olejích viditelný v pracích fi xem na papíře, kde výtvarník do obrazu zapojuje i části textu.

K výstavě Muž s ohnivou koulí vyšel katalog (160 s.), který obsahuje úvodní studii o Singerově díle z pera Radima Kopáče a rozsáhlý rozhovor s autorem. Ten se v interview projevuje jako výtvarník poučený dějinami výtvarného umění, který ale i k těm největším ikonám přistupuje s kritickým odstupem. Jindy Singer hovoří jako fi lozof (politickou ekonomii a fi lozofi i studoval sice v období normalizace, přesto si nestěžuje) a částečně i jako vyznavač východního, taoistického myšlení. V souvislosti se Singerovým duchovním zaměřením nepřekvapí, že zatímco ještě v roce 1989 byl aktivní v Občanském fóru a v roce 1990 spoluzakládal týdeník Respekt, už od roku 1993 se věnuje výlučně malbě, jen příležitostně pak novinovým a knižním ilustracím. A zabývá se ,revolucí‘ a ,budováním‘ sám v sobě a ve své tvorbě: válčí se svými vzory, s epigonstvím, ale i se ženou, s druhými a se světem. O vnitřních, často intimních existenciálních procesech dokáže Singer mluvit velmi sugestivně a mimoděk jimi poodhaluje původ expresivity ve svých malbách a vysvětluje i možný symbolický význam obrazu z roku 2005, jehož titul – Muž s ohnivou koulí – se stal také názvem výstavy a katalogu. Ohnivá koule je něco neskutečného, vzácného, snad je to božský dar, který může být zdrojem originální, ba geniální tvorby; nicméně toho, kdo tuto kouli drží v dlani, tento dar příšerně pálí, a tak váhá, zda si ji ponechat, nebo odhodit. Čtenářsky trochu neprůhledné jsou v rozhovoru Singerovy odkazy k osobní mytologii, v níž fi gurují mj. „Dlouhá noha“ nebo fenomén tečky. O tečce malíř mluví jako o základním tvaru, ke kterému se svou tvorbou konečně po dlouhém usilování dopracoval. A Singerovy ,pointilistické‘ práce skutečně působí v kontrastu s těmi expresivními a naivistickými jako výrazný tvůrčí posun.

Textovou část katalogu k výstavě završuje výběr ze Singerovy rukopisné slovesné tvorby z let 2000–2008. Psaní se umělec částečně věnuje paralelně s výtvarným tvořením a v roce 2002 vydal v nakladatelství Argo básnickou sbírku Shell – námořnická trilogie. Kvůli evidentní provázanosti svých textů s výtvarnou tvorbou byl Singer rovněž vybrán mezi umělce zastoupené na loňské putovní výstavě Slovem i obrazem, která se pod kuratelou Kateřiny Tučkové a Radima Kopáče zabývala právě fenoménem autorského propojení výtvarné a slovesné tvorby.

Přidat komentář