MIKULÁŠ MEDEK: Mrskáno přes kostrč. Zrcadlení doby.

Mikuláš Medek

3. 11. 1926 v Praze – 23. 8. 1974 v Praze

Medkovy obrazy teď začaly připomínat

průřez naolejovaným zámkem,

ošoupanou kůží starých portmonek,

líbezné strupy dětských kolen

a koneckonců už i ten

jím „popsaný pergamen, který čas nezničí.“

/Jan Zábrana, 1959/

 

Stovky cest po Letné mě vedou kolem domu na rohu ulic Dobrovského a Nad Štolou, o níž jsem si dlouho myslel, že pojmenování je spojeno s budováním Letenského tunelu. Ve skutečnosti je to od konce 19. století pocta dílu z doby císaře Rudolfa II., který tudy nechal prokopat štolu k přivádění vody do tehdejšího velkého rybníka v Královské oboře – dnes Stromovce. Proto se původně jmenovala Nad Rudolfovou štolou. Od roku 2008 je na adrese Nad Štolou 8 umístěna pamětní deska brigádního generála a legionáře Rudolfa Medka a vždy si říkám, proč tu není poznámka, že zde žil se svými slavnými syny, s Ivanem Medkem, muzikologem a novinářem, a o rok mladším Mikulášem Medkem, malířem. Sice jen do tří a čtyř let sourozenců, ale co, Karel Kryl má na Letné také pamětní desku a nebydlel tam. Sourozenci netušili, že je to byt, kde se ještě dávno před jejich narozením zastřelil jejich dědeček z matčiny strany, Antonín Slavíček.

A chodím také kolem domu Letohradská 5. Tam Mikuláš Medek získal v květnu 1966 velký ateliér. Po malíři bolševické revoluce Janu Čumpelíkovi, v němž maloval Stalina, milicionáře, vojáky lidové armády, rudoarmějce, konečně šťastné dělnictvo a rolnictvo.

Ale zpět, nejprve dětství. To už Medkovi bydleli ve vojenském muzeu na Žižkově, kde tatík řediteloval. Do školy však chodili v Karlíně, a proto se jako správní gauneři se Žižkováky prali na straně Karlíňanů. Bratr Ivan vzpomíná, jaký byl Mikuláš mistr ve výrobě karbidových bomb a strašlivými výbuchy rozčiloval legionáře bádající v Památníku.

Ochutnávka z trpkého i sladkého života Mikuláše Medka: ihned po německé okupaci jim je zabrán byt na Vítkově. Naštěstí se mohou nastěhovat do Čejkovic u Českého Šternberka, kde si jeho rodiče postavili před pěti lety domek. V roce 1943 jim nacističtí okupanti přikáží do 24 hodin se vystěhovat také z čejkovické vily. Němce pak v pětačtyřicátém zase vystěhovali rudoarmějci Malinovského armády. Na Silvestra 1947 se Mikuláš Medek žení se studentkou grafické školy Gabrielou Dvořákovou, jednou z dvojice žen ukrývaných za války u Medků – druhou byla dcera Mileny Jesenské Jana Krejcarová. Krátce po svatbě se však zamiluje do spolužačky ze Státní grafické školy Emily Tláskalové. Za tři měsíce se kvůli ní rozvede a v roce 1951 si Emilu vezme. Za rok se jim na Apríla narodí dcera Eva, dnes známá historička umění, specialistka na dějiny textilního výtvarnictví a odívání, zabývající se rovněž revitalizací židovských památek, Eva Kosáková.

Maminka Ivanovi ještě za války kupuje housle a rozhodla také o Mikulášově malování. Na Medkovy však dopadla milicionářská pěst. Po únoru neprojde Mikuláš komunistickým kádrováním a je vyloučen ze studia na VŠUP, Ivan byl zase vyloučen z konzervatoře. Otec legionář a prvorepublikový generál, to byl velký škraloup. O něco později k nim přišli dva důstojníci StB s varováním: „Pane Medku, tady v tom bytě si dělejte, co chcete, ale odtud nevyjde ven ani obraz!“ To už několik jeho obrazů visí i v západní cizině.

Přidat komentář