Něco málo o žárovkách

Podobnou zkušenost má každý opilec, jenž kdy sáhnul po zábradlí, které najednou nebylo na svém místě, či kdokoliv zoufale hledající klíče po kapsách.  Obojí tam někde nepochybně je, a stejně tak nepochybně se tato ohniska naší momentální potřeby vyskytují tam, kde mají být, leč právě ve chvíli, kdy si na ně chceme sáhnout, zlomyslně uhýbají. Ti, kdo nosí brýle, znají něco podobného snad ještě lépe. Většinou jim nejvíce unikají právě ve chvíli, kdy na ně upřeně hledí.
Ve výtvarném umění má podobný paradox dočasné slepoty své nepostradatelné místo, a to právě v momentech, kdy se nám předmět nabízí právě jakožto viditelný, evidentní. Jistého extrému paradoxního nenacházení se tam, kde se daná věc nalézá, dosáhl v 60. letech americký umělec Dan Flavin (minimalista, chcete-li) v rámci své Ikony VIII. (1962–1963), příznačně věnované Blind Lemonu Jeffersonovi. Tedy v rámci artefaktu, sestávajícího ze žlutě natřeného kvádru a čtyř silných červených žárovek, které blikají v různých frekvencích, a to na rozdíl od řady dalších Flavinových ,zářivkových‘ instalací natolik agresivně, že se toto dílo stává takřka neuchopitelným.
Podívat se tomuto objektu v ústrety je zdrojem obrovské frustrace. Pohled (ale vlastně není jasné na co), rozžhnutý intenzivním barevným světlem, se nemá de facto na co upřít, naopak se ocitá v paradoxní situaci vědomí nemožnosti dalšího trvání, přičemž otevřený interval ,ještě chvíli‘ či ,za chvíli už to nepůjde‘ končí buďto kapitulací a zavřením očí, nebo zhroucením celého procesu faktickou slepotou. Sklopení víček, zatímco Ikona setrvale září, je tedy chtě nechtě úhybným manévrem, stiženým zklamáním z ústupu; což ovšem neznamená, že takový ústup není nutný, nebo že se samotným dílem nesouvisí.
Mluvit o Ikoně VIII. jako artefaktu je samo o sobě problematické, neboť co jej vlastně tvoří? Samotný objekt zcela zaniká v záblescích červeného světla, avšak tvrdit, že tento objekt „nechce být viděn“, znamená zbavit se samotné možnosti o Ikoně VIII. vůbec mluvit. Stejně tak se nelze zcela docela spokojit s názorem Donalda Judda, totiž, že Danu Flavinovi jde „především o fenomén“, popřípadě s vágním subsumováním těchto objektů pod hlavičku abstraktního umění. Není totiž úplně jasné, o jaký fenomén by mělo jít, lépe řečeno – předpoklad čehosi, jako by byl počitek červené barvy, či ostrého světla, už jistou abstrakcí od situace, ve které se před tímto objektem ocitáme (a od toho, že přese všechno jsme před objektem), tedy před volbou, jejímž důsledkem je v každém případě ztráta objektu v našem pohledu.
Vyjděme z postřehu Robertha Smithsona, totiž že „tyto objekty zabraňují delšímu pozorování. Nakonec není nic vidět.“ Tento velice jednoduchý, leč přesný a příznačný popis nikoli díla, ale momentu střetnutí, postihuje skutečnost, že máme-li vůbec Ikonu VIII. nějak pojmout, musíme na ni pohledět, ale bytostnou povahou tohoto pohledu je jeho nemožnost a nucené, navíc velmi rychlé zavření očí (alespoň není známo, že by kdokoliv vydržel ,do konce‘). Zůstávají pak pouze paobrazy, skvrny, jež jsou jistým způsobem trváním mizení; jsme tak účastníci paradoxního kontaktu, který je stejně tak bezprostřední, jako se projevuje pouze prostřednictvím svého odepírání, a příznačně – aniž bychom byli schopni říci, co vlastně mizí, neboť objekt sám nám otevřel pohled zavřením očí ve chvíli, kdy jsme se na něj zaměřili. Tento objekt se tedy v pravém slova smyslu neocitá v našem zorném poli, pouze jako skotom tohoto zorného pole; naopak by snad bylo možné říci, že my se ocitáme v zorném poli objektu, v jeho světle, v němž zůstává temným místem vyzařování.

[nggallery id=10].

Foto: archiv

Přidat komentář