Některé věci neumím odmítnout

Jméno Ivana Prokopa můžete najít nejčastěji u popisek fotografií z hudebního prostředí – je ostatně také jedním z kmenových fotografů tohoto časopisu. Zároveň se ale dlouhá léta věnuje produkci hudebních nosičů 8_ivan_prokop_1a vůbec je mužem devatera řemesel. Aktuálně o sobě nechává vědět jako autor několika set fotografií výpravné publikace Devět židovských cest (text Jiřina Chrastilová), vydaných nakladatelstvím Paseka. Doprovodnou výstavu Prokopových fotografií z této knihy mohli vidět návštěvníci festivalu v Boskovicích.

Znám tě především jako hudebního fotografa a teď najednou fotíš židovské památky. To vzniklo prvotně pouze jako ,kšeft‘?
Kšeft to nebyl ani prvotně, ani druhotně. Když jsem před dvěma a půl lety odcházel ze svého bývalého zaměstnání v Sony Music, seděl jsem v hospodě s výtvarníky a dalšími lidmi od kumštu, se kterými se pravidelně scházíme, a asi po třetím pivu se ke mně naklonil majitel nakladatelství Paseka Láďa Horáček a ptal se mě, co teď budu dělat. Tak jsem řekl, že bych chtěl hlavně fotit a vůbec dělat věci, které mě baví. No a on se zeptal, jestli pro něj nechci nafotit knížku. Řekl mi stručně, o co se jedná, a já to považoval spíš za takový hospodský nápad. Jenže on mi za týden zavolal, že mi chce předat rukopis. Ten měl dvě stě stránek a já nad ním pak seděl a vůbec nevěděl, ze kterého konce to vzít.

Čím tě téma zaujalo?
Mám k němu jistý vztah díky svým rodičům, kteří oba byli za války v koncentráku a přišli o celé rodiny. Sice o tom doma nemluvili, uzavřeli tu zkušenost v sobě, ale samozřejmě to v rodině bylo. Nicméně já židovství vnímám především z hlediska historického a možná trochu fi lozofického, rozhodně ne z hlediska víry – jsem normální bezvěrec. No a čím dál víc jsem židovské památky fotil, tím jsem se do věci dostával hlouběji, protože mi začalo docházet, co jak funguje a nefunguje, jaká to má neuvěřitelná pozitiva, jaká negativa a jak se to prolíná. Právě tohle prolínání je na knížce podle mě nejzajímavější. Někde jsou místa, kde obě kultury dodnes žijí v absolutním souladu, někde na tom dokonce postaví byznys, viz Třebíč, a na druhou stranu jsou místa, kde se za to stydí a nechtějí o tom z jakéhokoli důvodu mluvit.

Skrytý antisemitismus?
8_ivan_prokop_2Někde svým způsobem ano. A jinde taková ta česká vlastnost pohrdání vším, co je ,nečeské‘. Bez ohledu na to, že židovství je naopak velmi české, protože českou kulturu a celý život poznamenalo neuvěřitelnou měrou. Ale ten přístup se dá ilustrovat třeba dnešním vztahem Čechů k Asiatům, kteří začali podnikat na místech, kde Češi podnikat nebyli schopni, a daří se jim. Češi je vlastně kvůli tomu nenávidí, což mi připadá úplně absurdní. Stejný případ byli i Židé. Oni se v místech, kde fungoval antisemitismus, což byla třeba některá místa na Vysočině nebo na severní Moravě, a kde Židy vytlačovali mimo města podobně jako ve Francii Cikány, měli tendence se sdružovat a podle mého osobního názoru vytvářeli komunity proto, aby byli schopni se bránit tlakům zvenku. Když taková skupina byla dostatečně velká, vzájemně se podporovali, nakupovali mezi sebou a tím vlastně byli velice silní. Důsledkem je, že na některých místech ryzí antisemitismus přežívá dodnes. Třeba na severní Moravě jsme zažili, že nám zapřeli židovský hřbitov, o kterém jsme věděli. Museli jsme ho najít sami.

8_ivan_prokop_3Například Boskovice jsou známé tím, že je tam velké množství židovských památek, ale nežije tam ani jediný člověk, který by se hlásil k židovství. Setkal ses naopak při svých cestách s nějakou výraznější aktivní komunitou nebo nějakými pamětníky?
Moc ne, ale já taky neměl příliš času je hledat. Úplně největší kontakt jsem měl v Nové Cerekvi, kde je takový starý pán, který s kamarády začal rekonstruovat židovský hřbitov. Objevili knihu nějakého místního výtvarníka, kde jsou dobové kresby, podle kterých se daly staré náhrobky znovu postavit na původní místa. Dokonce založili občanské sdružení na podporu židovského hřbitova a teď i synagogy. Ale vlastně jsem se toho pána nikdy nezeptal, jestli je vůbec Žid. Taky jsme mluvili na Veselém Kopci s paní, které bylo přes devadesát let, žije v bývalé židovské škole a ta celou éru živé židovské čtvrti pamatovala. I když ani v jejím případě si nejsem jist, jestli je Židovka.

Nejznámějším typem židovských památek jsou hřbitovy. Jsou některé stále funkční?
Těch je spousta. Z těch asi sto padesáti, co jsem navštívil, jich stále slouží svému účelu tak třetina.

Ty jsi výrazně ,hudební člověk‘. Měla tahle práce vliv na to, že jsi začal víc poslouchat židovskou muziku?
Tu já jsem poslouchal už dříve, naočkoval mě Jirka Moravčík dávno předtím, než se klezmerské kapely staly u nás do jisté míry módou.

8_ivan_prokop_4Převážně fotíš živé věci, hlavně muziku. Když jsi najednou musel fotit statické památky, nevyžadovalo to jiný přístup?
Musel jsem se učit prakticky všechno. Jednak byl požadavek digitálních fotografií, s nimiž – hlavně s jejich úpravou – jsem tolik zkušeností neměl. V tom jsem se hodně naučil a dokonce jsem ty první fotky nakonec ještě dost výrazně upravoval, protože jsem mezitím získal řadu zkušeností. No a z hlediska samotného focení – já jsem vlastně nikdy takové věci jako architekturu nefotil, když nepočítám to, co si fotím jen tak pro sebe. Jak jsem říkal, poté, co jsem dostal do ruky rukopis, nějakých šest neděl jsem vůbec netušil, ze kterého konce začít. Tak jsem se sebral, nafotil dvě série z míst, která dobře znám, což byl Divišov a Ledeč nad Sázavou, poslal to Láďovi Horáčkovi a Jiřině Chrastilové, aby se podívali, jestli to takhle vůbec chtějí, a oni odepsali, že je to přesně ono. Paní Chrastilová kladla důraz na to, abych se nenechal unést příliš uměleckým výrazem, ale aby fotka fungovala tak, že když člověk přijde na konkrétní místo, okamžitě památku podle fotografie pozná. Snad jsem se udržel.

JSEM ZASE NA ZAČÁTKU

Ty jsi původem grafik…
Jsem reprodukční grafik, vyučený v tiskárně. V době, kdy jsem se učil, existovaly tři rovnocenné tiskové techniky: hlubotisk, knihtisk a ofset. Reprodukční grafici procházeli všemi částmi výroby a měli nějakou specializaci – já byl takzvaný zinkograf, dělal jsem štočky pro knihtisk. Nicméně právě tady jsem začal fotit. Pak jsem viděl film Zvětšenina a díky jemu jsem si uvědomil, jak je fotka zajímavá disciplína. Člověk v ní vlastně může hledat celý život, třeba i v jedné jediné fotce, kterou kdy udělá. No a protože mě bavila muzika, postupem času jsem se na její focení specializoval.

Tvůj bratr, byť ,poloviční‘, je zpěvák Michal Prokop. Stýkali jste se? Byl to on, kdo tě přivedl k muzice?
No jasně, měl na mě velký vliv. Michal je o osm let starší, což je málo, když ti je šedesát, ale hrozně moc, když je ti patnáct. Sice s námi nebydlel, ale chodil k nám často, vztahy byly velice pozitivní. Nosil spoustu muziky, pouštěl si u nás různé singly, a já díky němu poznával muziku, kterou mí vrstevníci neposlouchali. V první fázi mě to do jisté míry trochu vydělovalo, protože jsem si o tom neměl s kým povídat. Ale na druhou stranu mě to formovalo, protože jsem poměrně brzy začal chodit na koncerty – na Michalovy jsem chodil s tátou, ale táta mě pouštěl i na jiné. Ne že bych se tím někde vytahoval, ale musím říct, že jsem byl hrozně pyšný, když třeba v Barikádovně brácha vyšel na pódium a začal zpívat. Měl jsem takový zvláštní nepopsatelný pocit, takový mráz po zádech… a mám ho vlastně dodneška, i když samozřejmě už ne tak intenzívní, protože jsem ho zažil mnohokrát.

8_ivan_prokop_5Takže když jsi teď nedávno pro Supraphon dával jako producent dohromady jeho šestialbové ,sebrané spisy‘ Pořád to platí, cítil jsi to jako zodpovědnější práci než jinou?
No to určitě! I proto, že je to pro mě tak důvěrně známé a že mi to před lety pomohlo odstartovat vlastní vývoj. Já se samozřejmě snažím být zodpovědný v každé práci a nešidit ji, ale tady viselo ve vzduchu, že by mi Michal klidně mohl říct: „Hele, brácho, ty seš úplnej vůl.“ Což mi asi nikdo jiný tak snadno neřekne. Ale neřekl to naštěstí ani Michal…

Dlouhá léta jsi zastával poměrně vysoký post v někdejším vydavatelství Bonton, pozdějším Sony Music, dnes Sony BMG. Už jsi svůj odchod naťukl v úvodu. Proč jsi tohle relativně jisté místo opustil a šel na volnou nohu? Navíc, přiznejme si to, ve věku, kdy se většina lidí už spíš snaží držet toho, co mají.
Ono je to označení ,vysoký post‘ trochu zavádějící. Já ho nikdy tak necítil. I když to na spoustu lidí možná tak působilo…

Pokud vím, jmenovalo se to ,výrobní ředitel‘…
Já ani nevím, v poslední fázi jsem měl na vizitkách ,production manager‘, ale já si na vizitkách fakt nikdy nezakládal… Když jsem po roce 1989 tu nabídku dostal, vlastně se mi splnil sen, protože jsem mohl dělat profesionálně s muzikou, vydávat desky, které jsem měl rád a spolupracovat s lidmi, které jsem obdivoval. Bylo pro mě strašnou ctí, když za mnou přišel třeba Vláďa Mišík a zeptal se mě na můj názor na nějakou písničku. Rozumíš, tenhle můj idol, jeden z nejvýznamnějších lidí v české muzice, se mě najednou zeptal na názor, i když vůbec nemusel! Tam jsem cítil pomyslnou ,výši‘ toho postu. Strašně mě bavilo pracovat s ředitelem Bontonu Zbyňkem Knoblochem, vymýšlet různé věci. Navíc jsme spolu začali dělat v době, kdy na tom firma nebyla úplně nejlíp a podařilo se nám ji z toho vytáhnout a udělat z ní firmu, která měla jméno, smysl a vydávala dobré věci. Jenže časem, jak se vyvíjel hudební byznys, jsem začal mít pocit, že tomu nerozumím, že se tam trápím a že to pro mě ztrácí původní smysl, totiž tu muziku… ale i tak mi to trvalo pět let, než jsem skutečně odešel. Samozřejmě to byl v mém věku risk, ale docela mě těší, že jsem vlastně zase na začátku a že jsem vlastně ve stejném období jako na začátku Bontonu. Když si nabiju hubu, nabiju si ji sám, a když se mi něco podaří, může mi to pomoci k něčemu dalšímu.

Myslím, že jsi ten pravý člověk, který může odpovědět na otázku, o které se poslední léta dost spekuluje: skončila opravdu doba velkých hudebních vydavatelství?
To si netroufám říct. Ale působí to na mě tak, že oni sami o to už ani nemají zájem, že je to takový doběh tohohle byznysu. Něco se musí změnit. Lidi si chtějí kupovat desky čím dál míň. A kdo chce desky opravdu vydávat, ne s cílem na tom vyrejžovat prachy, ale zanechat po sobě nějakou stopu, ten si to už dávno dělá sám, bez velkých firem. V některých žánrech budou firmy určitě dál fungovat, ale musejí najít nový způsob financování, jejich velká režie vyžaduje velký obrat. Já tu cestu neznám, nicméně mě baví ji hledat, zkoušet to. Občas se něco povede – a to je přece hrozně pěkné.

Tvoje současná aktivita se týká jenom hudby?
Ne, já mám pořád přesah do tisku, bez té tiskařské černi prostě nemůžu existovat, je to pro mě droga. Takže se zabývám tiskovou produkcí, tisknu katalogy, obaly, plakáty a knížky, snažím se dělat typografi i. Ale vždycky dělám s lidmi, k nimž mám vztah a kteří ode mě práci chtějí. Kromě toho pomáhám organizovat výstavy lidí, kteří to dělají dobře a málokdo o nich ví. Spolupracuju na festivalu Ekofilm, kde jsem zjistil, že jsou lidi, které znám dlouho, jen jsem o nich nevěděl, a taky mě to baví. Stejně tak už léta spolupracuju s festivalem Finále v Plzni.

Jsou v tom množství aktivit takové, které bereš jako zakázky, a jiné, které jsou vyloženě srdeční záležitosti, takže do nich jdeš…
…zadarmo? No jasně, je to tak. Občas mám pocit, že těch ,srdečních‘ je mnohem víc než těch druhých… Já prostě neumím některé věci odmítnout, zvlášť lidem, které mám rád. Ale zatím pořád máme z čeho žít. Jak říká Joska Skalník: „Zatím ještě máme na hrášek do polívky…“

Má tahle životní filozofie základy v tom, že tě formovala práce v někdejší Jazzové sekci?
Sekce mě samozřejmě hrozně moc formovala v tom nejvýznamnějším období života. Svého času to pro mě byla druhá rodina. A kdysi jsem tvrdil, že Karla Srpa považuju za člověka, který je rovnocenný mému vlastnímu tátovi…

Co tedy chystáš na nejbližší dobu?
V září konečně vyjde album a DVD Vládi Mišíka, které jsme udělali k jeho šedesátinám, to považuju za klíčový projekt. Samozřejmě jsem na tom nedělal jenom já sám, ale za sebe to považuju za poctu Vláďovi, poděkování za to, co pro mě udělal. Dlouhodobě se snažím spolupracovat s Danem Bártou, s Ivanem Hlasem, dělám nějaké projekty s vydavatelstvím Indies, teď například desku Ireny Budweiserové. Léta fotím listopadový festival Blues Alive, za jehož součást už se tak trochu považuju. No a taky bych chtěl pracovat na další knížce s Jiřinou Chrastilovou. Spoustu židovských památek jsem ještě neviděl a tak jsem ji vyprovokoval k tomu, že začala pracovat na dalším podobném tématu.

WORLD MUSIC NÁS NESPASÍ

V posledních letech hodně sleduješ scénu world music, objíždíš a fotíš její domácí i zahraniční festivaly. Jsi zastáncem teorie, že je to ,spása‘ světové populární hudby?
Nemyslím si to. Přitáhli mě k tomu Petr Dorůžka a Jirka Moravčík. První člověk, který – nejen mě – na world music ve světovém měřítku upozornil, byl Paul Simon na albu Graceland, po něm samozřejmě Peter Gabriel, Robert Plant a spousta dalších. Tahle hudba je silná svou upřímností. Lidi, kteří žijí někde v Africe, hrají hudbu, o které vůbec nevědí, že má nějakou hodnotu. Oni si ji hrají proto, že ji prostě potřebují jako součást svých životů. Pak za nimi přijde někdo, kdo jim řekne, že by ji měli vyvézt do světa a ukázat ji lidem, kteří nevědí, jak dál. První festival v zahraničí, na kterém jsem byl, byl Afrika Festival ve Würtzburgu. Ten je rozpůlený na dvě části. Večer hrají profesionální hvězdy jako Youssou N’Dour nebo Miriam Makeba, za jejich koncerty se platí vstupné, ale přes den koncertují skoro zadarmo lidé, kteří jsou nejen poprvé v Evropě a poprvé na pódiu, ale mnohdy třeba i poprvé opustili svoje rodné město nebo vesnici. A na tahle vystoupení se tam sjedou z celé Evropy jejich bývalí spoluobčané, a vytvoří tam naprosto úžasné prostředí. To je moment, který je na celé world music pro mě nejzajímavější. Nicméně si nemyslím, že to takhle může fungovat ve všech žánrech.
Myslíš, že do tohohle světového trendu může nějak promluvit česká scéna?
Česká scéna byla dlouho zahleděná sama do sebe a nehledala cestu ven. Aspoň mám ten pocit. Teď už je ale jednak český trh nasycen, jednak jsou lidi, kteří dokázali, že to jde, jako je třeba Iva Bittová nebo některé kapely, vycházející z cikánské muziky jako Terne čhave. Je důležité si uvědomit, že venku není zájem o český popík, ale o to, co se vymyká, co je jiné. Svého času měli v tomhle smyslu docela našlápnuto čeští jazzmani. A jsem přesvědčen, že fenomenálním člověkem, který by měl naději zasáhnout do světové muziky – bez ohledu na to, jestli se mu to někdy opravdu povede –, je Dan Bárta. Ten může hrát na kterémkoli festivalu a být rovnocenný největším hvězdám. Už si leckde zahrál, ale já bych jej rád viděl na hlavních evropských či světových pódiích.

Máš ty osobně nějaký vytčený cíl v kariéře, po jehož dosažení si budeš moci říct „Splněno“?
To je přece to nejhorší, co by si člověk mohl říct, „Jsem spokojenej a končím.“ Byl bych třeba rád, kdyby licenci na knížku o židovských památkách koupil někdo ze zahraničí, přeložil ji a já mohl díky tomu někam jet, třeba do Izraele, fotit tam a vystavovat. Když už ta knížka jednou je a snad není úplně blbá.

[nggallery id=8]

Přidat komentář