Nemám výtvarný školy

V případě výtvarného umění nelze u Pavla Zajíčka mluvit jen o obrazech, které začal vytvářet pravidelněji začátkem 90. let minulého století, ale je nutno vrátit se hlouběji do historie. Výtvarná práce vždy patřila k další tváři jeho uměleckého vyjádření, vždy byla specifická a odlišovala se, stejně jako vše, co Zajíček dělal, od běžných uměleckých standardů doby.

V sedmdesátých letech to byly zejména autorské knihy, nejznámější je asi Mařenická kniha, která vznikala při jeho práci v mařenickém lese, v knize jsou mimo jiné k textům vlepeny kameny či úlomky oltáře mařenického kostela, mařenického „starce“. V pozdější době scénicky pojímal koncerty skupiny DG 307, kdy vytvářel neprůhledné – později rozřezané – zástěny před pódiem, aby znásobil účinek své hudby. Za „normálních“ poměrů po roce 1989 se k DG 307 výtvarně opět vrátil a vytvářel obaly jejich LP desek a CD.

Po odchodu do exilu vznikl ve Švédsku rozsáhlý soubor kreseb Tváře, které vytvářel zejména z vnitřního přetlaku, z osamělosti, kterou v tom čase prožíval. Kvůli nedostatku místa upustil od svého obvyklého způsobu práce, tedy užívání dalších předmětů, kterými své obrazy „zpřítomňuje“ a dodává jim další rozměr. Tváře jsou jen podvědomým, a tedy automatickým hledáním dalších spřízněných lidských osudů.

V New Yorku, kam se ze Švédska přesunul, od roku 1986 slepoval až tři metry vysoké „šachové figurky“ ze dřeva, které vyplavilo moře. Iluminované, zevnitř prosvětlené imaginární chrámy v roce 1988 v NY vystavoval, stejně jako později v bývalé jízdárně u kanceláře Jazzové sekce.

V případě výtvarného umění nelze u . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář