Obtisk malíře Rudolfa Němce

Po Jiřím Načeradském nás opustil další umělec grandiózního kalibru – Rudolf Němec. Oba byli protagonisté tzv. nové figurace, výtvarné orientace zaslouženě velebených 60. let. Oba se zúčastnili legendárního průvodu nazvaného Pochod plagiátorů, jímž slavná dekáda důstojně vyvrcholila. Nechtěli kazit představení, i když věděli, že byli za plagiátory označeni neprávem.

gr 0003Tito dva malířští géniové si totiž hráli, a to nejen na plagiátory. Vystupovali jako postavy zvířecího komiksu. Ruda byl zpravidla vyveden jako kočka a Jiří jako pes. Ruda se rád kočkoval, s Jiřím byla psina. Někdy si role prohodili. Leč zpět k Pochodu plagiátorů. Ruda tehdy obtiskoval. Nikoli jako Yves Klein, při jehož produkcích si modelky přinesly kyblíčky s modrou barvou, Klein na ně barvu vylil a obtiskoval jejich nahá těla na vztyčené plátno. U Rudy tomu bylo naopak: na emailem natřené ležící plátno obtiskoval svlečené tělo ženy nejmenovaného filmového režiséra nebo ještě raději – a v tom byl naprosto původní – oblečené tělo vlastní. Vše, co obtiskl, kongeniálně domaloval.
Když mě v roce 1967 Jindřich Chalupecký v Galerii Václava Špály s Rudolfem Němcem seznámil, věděl, koho seznamuje s kým. Vzniklo přátelství za hrob. Po téměř půlstoletí, jež nebylo zrovna chudé na umělecké záznamy naší vzájemnosti, jsme k tomu hrobu dospěli. Rudolfa do něj uložili a mně zbyly oči pro pláč.
Ruda byl prostě fascinující. Jak v osobním obcování s přáteli, tak pro návštěvníky galerií obdivujících jeho vystavená díla. Prohlašoval „Nerozumím Nietzschemu“, dokonce tak pojmenoval excelentní knížku, avšak rozuměl všemu – malířskému, básnickému a lidskému, rozuměl i tomu Nietzschemu. Zatímco velký filozof vyznával „věčné poledne“, Ruda miloval „věčný západ“, byl umělcem abendlandu. Vždy ho zachránilo k západu směřující slunce. Když svítilo, zmocňoval se výtvarně kontur stínů, když zašlo, balil sebe i druhé do igelitu, „aby nám nebyla zima“. Sám také za sluncem chodil. Vyrazil v podvečer a šel a šel, dokud slunce nezapadlo za obzor, a ještě dlouho potom.
gr 0001Ruda balil nejen doslova, ale když se jednalo o krásné ženy, i přeneseně. Jednou jsme se ve Špálově galerii radili, co vyvedeme, když se ve dveřích objevila hlavní milovnice prvních Jakubiskových filmů. Věru pěkná holka. Prošla kolem nás a hned zamířila ke schodišti vedoucímu do prvního patra. „Co tomu říkáš?“ obrátil jsem se na Rudu, ale ten už stoupal po schodech za krasavicí. Po chvíli vidím, jak oba hrdinové našeho příběhu scházejí ze schodů a k mému úžasu se drží za ruce. Nenápadně jsem se na Rudu usmál, ale ten už s naprostou samozřejmostí vyváděl novou známost z galerie.
Tahle historka se pak mutatis mutandis opakovala jako filmová smyčka, jako ztělesněná platonská idea balení holek. Traduje se, že podobně Ruda sbalil svou ženu Alenu. Ona tehdy obývala jeden středomořský ostrov. Kdo ji chtěl, musel ten její ostrov dobýt, což Ruda s bravurou jemu vlastní učinil. Když tímto mistrovským kouskem dosáhl vrcholu své kavalírské mohutnosti, spojily se mu všechny ženy v jednu – tu vlastní.
Ostatně ženy nebyly jedinou disciplínou Rudova tvůrčího plánu. Těšilo jej i rozpustilé stolování a stejně rozpustilé psaní o tom stolování. Hlavní disciplínou však byla malba. Tu je také třeba ozřejmit. Jako pars pro toto, jako prolegomena ke každé umělecké vzpomínce na Rudolfa Němce, která bude chtít vystoupit jako fundovaný memoár, následuje úryvek z mé kunsthistorické pohádky Rudolfovo číslo:
gr 0002Jednou jsem chtěl našeho veterána „nové figurace“ trochu pokoušet. Vzpomněl jsem si, že Jindřich Chalupecký kdysi dělil moderní umělce na konstruktivisty a surrealisty. Nepletu-li se, bylo to rozdělení vyčerpávající. A tak jsem Rudolfa zavedl pod jeden z jeho obrazů, kde pro množství rastrů nebylo vidět figuru. „Poslyš, nejsi ty náhodou konstruktivista?“ věděl jsem už předem, že netnu do živého. „Nejsem žádný konstruktivista,“ odpověděl Rudolf a poněkud krypticky naznačil rukou, co je. „Že ty jsi teda surrealista?“ zavedl jsem ho pod obraz z údajně opačného pólu jeho tvorby. „Nejsem žádný surrealista,“ odolal i druhému a poslednímu pokušení Rudolf a už ani gesticky nedal najevo svou neodvozenost. V tu diagnosticky silnou chvíli jsme oba svorně pocítili přítomnost „vyloučeného třetího“.
To by sice mělo stačit, ale přesto stávající happy end krátce prodlužme dvojí verzí Rudolfova setkání s Josefem Šímou. Tímto téměř varietním číslem bude chvále Rudolfa Němce nasazena přiměřená koruna. Verze první je technicky i jinak možná, ale zřejmě se neodehrála, ačkoli na ní náš hrdina trvá: Rudolf se sešel v Paříži s Josefem Šímou na výstavě mladých španělských umělců. „Pane Němec, co říkáte těm Španělům?“ zahájil konverzaci Šíma. „To nejsou Španělé,“ pravil pod náporem převládajícího červeného tónu Rudolf. „To jsou Kubánci.“
Druhá verze je na rozdíl od první nemožná, ale stala se: Rudolf se sešel v Paříži s Josefem Šímou na výstavě mladých španělských umělců a chtěl mu políbit ruku. „Co to děláte, pane Němec?“ podivil se Šíma. Rudolf mu ruku přesto políbil a Šíma se proměnil v kosmické vejce.
gr 0004Co dodat? Prozřetelnost se zase jednou vycajchnovala. V kosmické vejce se teď proměnil i Rudolf. Vzpomínám na naši svislou Špálovku. Už v 60. letech, v té věhlasné éře, jsme ji považovali za model světa – nebe, země, peklo. Rudolf se ocitl – stejně jako naši přátelé Otakar Slavík, Jiří Načeradský, Karel Nepraš a další – v nejvyšším patře, v uměleckém nebi. My zatím, bez Rudy nikoli kompletní, nikoli celí, setrváváme na zemi, obdivujíce jeho obtisky a rastry, jeho verše a aforismy, jeho umění.
Kant tvrdil, že krásné se líbí nutně. Rudovo dílo se nemůže nelíbit. Měl talent, všechny mohutnosti, jimiž má být vybaven umělec – výtvarný i literární. Zanechal zde vrcholné umělecké dílo – svůj obtisk. To platí, jako všechno u Rudy, doslova i přeneseně. Rudolf Němec se obtiskl nejen na plátno, ale i do našich myslí a v galerii našich myslí zůstane, dokud se i my neodebereme.

Přidat komentář

1 komentář u „Obtisk malíře Rudolfa Němce

  1. Vážený,asi jsme se včera potkávali U Topičů,kde
    Alena Tašnerová nashromáždila pěknou kolekci Rudy Němce.Děkuji za Váš článek o RN,jsem také pamětníkem,výstavu doporučuji,zdraví JA 3-5-16