Poctivý fotograf Zdenko Feyfar

Nadšený krajinář, milovník Krkonoš, pan fotograf s kamerou a mohutným knírem se narodil ještě před první světovou válkou, v roce 1913 v Jilemnici. Městečko pod horami, kde otec Jaroslav působil jako c. a k. okresní lékař, nebylo jen zapadlou štací, provincií, ale i místem s kulturními zájmy. K otcově praxi patřil hlučný motocykl rychlejší než koňská bryčka a fotografický aparát, další nevídaný moderní vynález. Zdenko Feyfar měl, jak to bývalo v dobrých rodinách zvykem, pokračovat v otcově profesi, odchází tedy do Prahy a začíná od roku 1933 studovat medicínu. Příchod nacistů a zavření vysokých škol ale zasahuje do osudu mladého muže a stáčí jeho profesní dráhu jiným směrem. S fotografií se Feyfar seznámil díky otci a jeho amatérské činnosti, a tak není od věci, že se v roce 1940 hlásí ke studiu na Státní grafické škole, kterou Němci nepovažovali za druh vyšší vzdělanosti. Na škole působí Jaromír Funke, jehož smysl pro precizní práci a profesio-nální kvalitu a moderní přístup k takzvané čisté fotografii ovlivní i Zdenka Feyfara. Tříleté studium končí v roce 1943 a zdenko_feyfarnásleduje práce ve filmových ateliérech na Barrandově. Po válce se Feyfar na školu vrací, tentokrát ale už jako profesor, Funkeho následník. Nástup nové ideologie a estetiky zasáhne i do metody výuky, atmosféra na škole se mění, s fotografií se zachází jako se služkou socialistického realismu. Je dost důvodů, aby Feyfar odešel, a také odchází na volnou nohu – volí nejistotu, ale přece jen svobodnou existenci profesionálního fotografa. V té době fotografuje i pražské památky, pracuje pro slavné historiky umění, jako byli Vojtěch Volavka, Emanuel Poche či Václav Vilém Štech. Zejména Karlův most se stává trvalým tématem Feyfarovy tvorby, a nebýt únorového převratu v roce 1948, byla by jeho první knihou monografie slavného historického mostu.

Co nelze uskutečnit v Praze, uskuteční se mimo ideologický dohled v Jilemnici, v místním muzeu, kde Feyfar otevírá v roce 1957 svou první výstavu. Na plakátku se mimochodem poprvé objeví zobrazení Krakonoše, Rübezahla, převzaté ze staré mapy Slezska z roku 1561. Tento duch hor, dnes už zažité logo Krkonoš, připomíná Feyfarovy hlubší zájmy, studium pramenů starých map a průvodců, zájem o folklor a také krkonošskou floru. Z krkonošských cest, putování s kamerou do kopců a hor, se zrodí kniha Krkonoše, vydaná v roce 1961. Knížka je pojata jako poetické leporelo, sled obrazů ve čtyřech ročních obdobích. Řada fotografií se do knihy nevešla, zůstala v komorním provedení jako doklad krásy Krkonoš, ale i tehdejší podoby hospodaření a života místních lidí.
zdenko_feyfar2Fotograf se snaží zachytit Krkonoše v celku i v detailu, fotografuje horská panoramata i první květiny ohlašující příchod jara, devětsil, prvosenky, sasanky, šťavel. Fotografuje louky, stráně, poslední panáky na poli, chalupy, kamenná moře, rašeliniště, sněhová pole, valící se mračna. Všechny fotografie jsou černobílé, využívají světelných kontrastů, ale efektům se brání. Na fotografii Zima skončilaz roku 1946 vidíme jen holou stráň pod Žalým, dlouhé stínya dvě bílé, skoro nezřetelné skvrny, dvě slepičky, které konečně vyběhly za chalupu. Málo, a přece dost, aby fotografie vyjádřila zázrak jara. Feyfar je fotograf zaujatý, jeho fotografie jsou obestřeny kouzlem čistého vidění, jsou čisté jako horská příroda.
Protože se Zdenko Feyfar prosadil v české fotografii jako krajinář, byly mu zadávány také další po-dobné úkoly: fotografuje Semilsko, Labské pískovce, České Středohoří. V pozdějších letech vznikají i barevné fotografie, ale barva je přece jen doplňkem, Feyfar je především mistrem klasické černobílé fotografie. Z domácích autorů byl Feyfarovi asi nejbližší Josef Sudek, fotograf pracující podobným zdlouhavým způsobem a koneckonců i s podobným názorem na fotografii jako umění dané službou a pokorou před skutečností. Feyfar fotografoval Sudka několikrát, po Sudkově smrti zachytil i jeho legendární ateliér-byt-skladiště na Úvoze na Hradčanech.
Zdenko Feyfar se usídlil v historické části Prahy, v přízemí Pachtova paláce nedaleko nábřeží a Karlova mostu. Místo, kde si hrával jako malý kluk Johannes Urzidil, jak se o tom zmiňuje v Pražském triptychu, Feyfara doslova uhranulo. Odtud mohl vyrážet na pochůzky, fotografovat pražské památky, zde mohl přijímat návštěvy, debatovat s umělci, malíři, historiky umění. Pachtův palác byl v čase komunismu zanedbaný, byl to spíše obytný dům než historická stavba. Omšelost ale dodávala místu poetický půvab a měla ráz stále přežívajícího tajemství. Feyfar se s prostředím sžil, zakletou historii pražských památek dovedl ocenit a přiblížit i jako fotograf. Není divu, že si dva přední historici, Emanuel Poche a Pavel Preiss, vybrali pro svou monografii Pražské paláce právě Feyfara. Unikátní a reprezentativní publikace, za níž stálo mnoho badatelské práce a také umu a píle fotografa, vyšla v roce 1973. Feyfar fotografoval pražské paláce stejně poctivě a citlivě jako hory, s úctou a v tichém zamyšlení nad jejich minulostí a osudy.
Ve Feyfarově hledáčku se ocitly i významné pražské události, jako pražské povstání, vítání sovětských vojáků či Benešova triumfální jízda Prahou. Pozornosti neušel ani všední život, lidé, malebná zákoutí nebo koňské povozy v ulicích města. Ještě v padesátých letech tahaly poštovní vozy koně, ještě tehdy se mohly před pražským orlojem setkat dvě síly – ta živá koňská a koňská síla motoru. Řada těchto fotografií zůstala jen v negativu, uložena v archivu Muzea hlavního města Prahy, a bylo třeba je zpracovat až po Feyfarově smrti.
zdenko_feyfar3Díky základnímu pražskému fondu se ujalo velké retrospektivy Feyfarovy tvorby právě Muzeum hlavního města Prahy a zahrnulo do ní i další témata. Výstava ke stému výročí autorova narození byla otevřena 13. března 2013. Pocta Zdenku Feyfarovi je, jak už to bývá, opožděná, ale kvalitně připravená a překračuje i rámec Prahy. Logickou součástí výstavy se staly jilemnické fotografie Zdenkova otce, MUDr. Jaroslava Feyfara. Autentickou Feyfarovu osobnost připomíná i film Zastavené okamžikynatočený Českou televizí v roce 1994. Nestačí jen mačkat spoušť, fotografii je třeba vychodit a na správný okamžik je třeba čekat i roky – to je Feyfarův odkaz.
V roce 1991 je v restituci vrácen Pachtův palác majitelce, ale ta ho přes ujišťování, že Feyfar může v ateliéru zůstat do konce života, prodá po roce spekulantovi z Hongkongu za směšnou částku dvacet milionů korun. Zoufalý mistr si podřeže žíly a jako pomatený člověk je odvezen na psychiatrickou kliniku do Bohnic. I to je příběh z doby privatizace a nástupu demokracie, kdy mnozí doufali v lepší časy a lidštější poměry. Osobní historie i dílo se pomalu uzavírá, vyčerpaný Feyfar se navrací do rodné Jilemnice, kde nachází dočasný útulek v domě s pečovatelskou službou. Umírá 3. února 2001 v léčebně v Lomnici nad Popelkou, opuštěný, vyrvaný z kořenů, zcela už bez kontaktu se svým dílem, přáteli a prostředím, které miloval.
Fotograf, který chápe své poslání, pracuje se světlem a časem, vítá světlo, které kreslí, kouzlí a vypráví. Zdenko Feyfar takový talent měl, s jistotou uměl na okamžik zastavit i čas a vpustit proud světla do své kamery. Byl to profesionál zcela oddaný řemeslu a své práci, žádný lovec záběrů, ale poctivý fotograf. Nepřiklonil se k žádnému uměleckému směru, o umění ani neusiloval – to přicházelo za ním samo.
Josef Kroutvor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *