Poslední den stvoření/Galerie Hraničář, Ústí nad Labem

Vystavující umělci: Angela Anderson, Radek Jandera, Marie Lukáčová, Jan Kvíz, Martin Netočný, Matthew C. Wilson, Jitka Žambochová

 

Rozsáhlý výstavní projekt s názvem Poslední den stvoření poodhalující různé vrstvy nazírání a uchopování rekultivace krajiny zdevastované těžbou připravily pro galerii Hraničář v Ústí nad Labem kurátorky Anna Remešová a Martina Johnová. Zahájení výstavy bezprostředně předcházela mezinárodní odborná konference Krajina po těžbě pořádaná ateliérem • tečka ing. arch. Jitky Žambochové, který do expozice také poskytl k nahlédnutí katalog rozsáhlého revitalizačního projektu okolí jezera Milada. Konference kromě odborných vstupů představila příklady dobré praxe z ČR i ze zahraničí. V prvním ze tří pater galerie vznikl naučný prostor, jakási studovna nabízející náhled na rekultivační strategie z pohledu různých profesí, přístupů a měřítek. V průběhu trvání výstavy zde také mají probíhat tematické prezentace a workshopy, což částečně definuje architekturu a vyznění této části výstavy.

Stoupáním do dalších pater vstupujeme do prostoru zcela odlišného jazyka, než jakým jsou zprostředkovány statistiky, rešerše, výzkumy, architektonické projekty, či filozofické úvahy. Vybraná díla komunikují téma uchopování krajiny člověkem zejména vizuálně.

 

Po stopách dávné historie přirozeného vývoje planety až po průmyslem poznamenaný dnešek lze putovat prostřednictvím sochařské instalace z materiálů odhalených při těžbě v důlních oblastech na Ostravsku. Video umístěné naproti instalaci může vyvolávat zasnění probleskující neklidem a nejistotou, zda se jedná o dokumentární záběry či post-apokalyptické sci-fi vize.

Samostatné místnosti horní části výstavy obývají videa dvou umělkyň, které se obě z kritické pozice ekofeminismu, každá vlastními výrazovými prostředky, vypořádávají s vytěžováním a devalvací krajiny. Pro jednu z nich je to cesta dokumentu a zpovědi lidí bojujících za právo na půdu, druhá si volí fiktivní narativ v kombinaci s hudebními a vizuálními metaforami.

Rozmanitost v uchopení tematiky završuje poslední video výstavy od Jana Kvíze. Propojení břitkého hudebního podkladu, stylu vyprávění zapadajícího do studiové televizní produkce přelomu 70. a 80. let s romantizujícími záběry ideální rekreace, do kterých hravě vsazuje kýčovité 3D animace rozevírajících se květů a povlávajících mlhovin, působí ironicky i povzbudivě zároveň.

 

Vedle vizuální atraktivnosti a objektivního mapování fenoménu rekultivace krajiny stojí za povšimnutí skutečnost, že výstava a navázané programy kladou velký důraz na vyjádření a popularizaci funkčních mezioborových řešení udržitelného zacházení s krajinou. Řešení, jež nezohledňují primárně pouze ekonomický růst, ale také jsou dlouhodobě v souladu s přírodním prostředím a vedou k blahobytu především na lokální úrovni. Prioritou tvůrců výstavy se zdá být vytváření podmínek pro vzdělávání a aktivizaci jednotlivců směrem k utváření skupin a sdružení zasazujících se o kultivaci prostředí, ve kterém působí a žijí.

Tímto přístupem projekt Poslední den stvoření potvrzuje úspěšné naplňování dlouhodobé kurátorské koncepce galerie Hraničář, která se snaží o zprostředkování palčivých témat dnešní doby a společné hledání možností a východisek. Slovo společné je zde obzvlášť důležité, když vezmeme v potaz, kolik úsilí je vynakládáno na komunikaci s návštěvníky a příznivci galerie a spolku Hraničář. Výstavy zpravidla divákovi nepředkládají zpracovaná témata k pouhé konzumaci. V podobě nejrůznějších aktivit a možností participace se Hraničář úzce propojuje s (nejen) místními lidmi i organizacemi, formuje zájmové oblasti a uvádí v praxi činnosti přispívající k uzdravování společnosti paralyzované pocitem bezmoci vůči mocenským strukturám podřizujícím své rozhodování téměř výhradně vlastním ekonomickým zájmům.

výstava potrvá do 24. 7. 2020

Foto: autorka

Přidat komentář