Souastavný lyrik na kritické cestě

Prestižně koncipovaná řada Fototorst dospěla ke svému devětadvacátému svazku – a vyhradila jej Tomkimu Němcovi, letošnímu pětačtyřicátníku, který teprve s touto knížkou vydává počet ze zhruba třicetiletí své tvorby. Jeho měkce skicované a často překvapivě lyrické snímky, vyvedené zásadně v černobílé, dnes pravidelně potkáváme na stránkách týdeníku Respekt; své dosud jediné fotoalbum autor publikoval v roce 2001 a zaměřil je monotematicky: na pobyt Václava Havla v roli prezidenta (nejprve Československé, později České republiky). K nynější probírce archivem, která se zastavila u relativně nízkého počtu třiaosmdesáti prací, Němec přizval Michala Hladíka a Jana Zachariáše – a průvodním textem jeho monografickou vizitku uvedl Josef Chuchma; toho obálka svazku odvážně charakterizuje co novináře, jenž „se soustavně věnuje kritické reflexi české fotografi e v denním tisku, v časopisech i v textech, které publikoval v několika fotografických knihách.
8_soustavny_lyrik_1Doplňme, že Chuchma se souběžně s komentáři k fotopublikacím a výstavním fotoprojektům věnuje též recenzování převážně soudobé české prózy – a že v tomto ohledu vykazuje oproti svým deníkovým a leckdy i týdeníkovým kolegům schopnost přesně (což ovšem neznamená citlivě) a kontextuál ně podchytit a pojmenovat základní kvality/nedostatky textu, byť si přitom mnohdy kuriózně podráží nohy jednak totální absencí smyslu pro humor a jednak sklonem k mentorskému temperování své dikce. Články, jež věnuje fotografii, však ze srovnání s touto fasetou kritikovy práce vycházejí daleko méně příznivě – a dokazuje to i nynější prolog k dílu Tomkiho Němce.
Povšechně vzato: Josef Chuchma strádá jak náležitou mírou empatie, tak vědomím souvislostí. Ačkoli fotografi e je ze své vizuální podstaty médiem ,čitelnějším‘, resp. snáze podrobitelným analýze, interpretaci a komparaci – čili je tou formou sdělení, do níž ,čtenář‘ pro takřka okamžitou srozumitelnost snáze proniká, pohybuje se v ní a identifikuje se s ní (anebo se vůči ní vymezuje), autor úvodního slova k Němcově monografii zůstává stát před dveřmi otevřenými dokořán. Chuchma raději evidenci než rozbor, popis proti analýze, odstup namísto citové projekce. Nikdy se neodváží vstoupit s konkrétním snímkem (anebo cyklem fotografií) do dialogu – nikdy si netroufne promítnout se do Němcova díla, odrazit sám sebe v něm, rozeznít je vlastní senzibilitou. Nikdy v sobě nenajde dostatek vůle formulovat specifika, výjimečnost jeho tvůrčího stylu – leda opatrné a žurnalisticky otřepané charakteristiky typu „výtečné expresivní záběry“, případně konstatování, že snímky jsou „jemně sejmuty“ apod. Snaží-li se autor textu popsat, čím Němec přispěl české vizuální kultuře posledních desetiletí, čím rozšířil její pole, ocituje Pavla Štechu, „velkého pochybovače o sobě samém“ a „významného českého dokumentaristu“, a dodá, že „Tomki Němec se mi zdá být jeho volným pokračovatelem“; resp. „náleží k té vytrvalé hrstce dokumentaristů…, kteří ještě oddaně vyrůstali na humanistickém dokumentu…“ A konec, šlus. – Je to žalostná autorova prohra tváří v tvář fotografi ckému dílu tak různorodému, pohyblivému, živoucímu, inspirativnímu. Chuchma zmiňuje v ,anamnéze‘ Němcovy tvorby jako jednu z klíčových a formativních událostí fotografův několikaletý pobyt v egyptské Alexandrii na přelomu 60. a 70. let; od tohoto výletu, jejž budoucí fotograf podnikl ve věku dětství tavícího se v mládí, autor prologu odvozuje i titul svého textu: „Tomki Němec on the road“. Je i není tento kerouakovsky aluzivní název přesný a výstižný; spíše není.
8_soustavny_lyrik_2Němcova knižní retrospektiva, rozvržená do sedmi chronologicky řazených zastavení, se počíná v půli osmdesátých let, kdy umělec holdoval trampingu. Jeho záběry těchto pseudopřírodních lidí, nadšeně se brodících v zimním potoce, pálících ohníčky, spících pod širákem anebo (se závistivým ,přátelstvím‘) močících u cesty, tyto výkresy zoufalců, jimž se životním smyslem stal falešný útěk před kulturou i tehdejší režimní ideologií, působí – zahlédnuto v dnešním zpětném zrcátku – maximálně útrpně: jako svědectví o čase, který dokázal apriorně deformovat jakoukoli ,alternativu‘ v mezích zákona. To snímky z cyklu ČSSR se vyslovují s přímostí až surovou, byť ne surovou v té míře, jakou známe z výjimečného dobového svědectví Iren Stehli, která Tomkiho Němce předběhla ve ,fototorstovské‘ řadě o čtyři místa. Naléhavost existenciální prázdnoty podtržené zjevnou absurditou konkrétních situací tu ilustrují konstelace jakýchsi zdegenerovaných kreatur poslušně střežících balíky s tiskem, dále série umdlévajících telefonistů, náhle vytrysklá láska v prostorách totálně nepřátelského autobusového nádraží, bizarní ,kosmické‘ mechanismy aplikované na odevzdané dámské hlavy, jež levitují u kadeřníka – a proti nim: povážlivě zvadlá aureola ,mocných‘, kteří se rojí před staroměstskou radnicí, či obludně skvrnitá a neúplná tvář Gustáva Husáka v klobouku; spojnicí jsou tu odevzdané čekání, únava, rozklad…
A protože Němcova monografie sleduje jistý, snad sinusoidu opisující rytmus, pro následující oddíl, věnovaný prvním krokům Václava Havla v nové funkci, je charakteristická vzedmutá vlna euforie; byť i ta po letech šedne a v aktuálním světle blikotavého stroboskopu kapitalistických ,rozkoší‘ se převrací v lehounký gag. Čtvrtý z oddílů zachycuje fotografovu návštěvu ,ostrova svobody‘ v polovině 90. let – a jeho truchlivou podstatu ukazuje v symbolických a dosud nejnaturalističtějších výjevech: jeden má za téma rozšklebený vrak auta mezi třemi rozmlácenými zdmi, druhý sleduje (s tlumenou rozkoší nesmělého voyeura) anonymního člověka hasnoucího za vytlučeným oknem dopravního prostředku, další snímek vytváří napínavý vztah mezi takřka univerzálně srozumitelnou, v lascivním gestu zastavenou baličkou doutníků a portrétem Che Guevary, jejichž náhodný ,milostný románek‘ divák nahlíží skrz oka drátěného pletiva.
A pak v knize přicházejí na řadu Česko a Slovensko, čerstvě oddělená siamská dvojčata, z nichž jedno má nestoudnou potřebu života, zatímco z toho druhého život zvolna prchá; tělo se tu bije s duchem, horizontalita s vertikalitou, záducha s volným nadechnutím. Zatímco českou stranu provázejí invalidní hry na štěstí, tupá rozkoš z jídla, demonstrace síly, exhibice, masky či zoufalý únik, jehož synekdochou se snad stala pouliční scéna, v níž divá dáma v náboženském vytržení dýchá za krk povážlivě nachýlenému bezdomovci – tu druhou, slovenskou, skládají dohromady obrazy nezvladatelně prchajících letitých zvyků a tradic, záběr člověka na sesli zapomenutého kdesi v krajině, mobilní zpovědnice anebo rozjuchaná nanynka táhnoucí na řemenu jakousi usměvavou karikaturu člověka. – Ano: Tomki Němec vyrostl ve „fotografa společensky angažovaného a kritického“, jak píše Chuchma; kritického k protivně sebevzhlíživému konzumu a angažovaného ve prospěch nezadatelného lyrismu divočiny – toho harmonického stavu skutečnosti, který autor opisuje zprofanovaným krédem „žij a nech žít“.
Finále Němcovy knižní retrospektivy náleží výletům do rumunského Banátu. Skrze fotografův hledáček tu sledujeme především hustě zalidněné výjevy, mírně groteskní kompozice, z nichž ovšem lze s odstupem odečíst silnou víru v jednotu lidského prvku a přírodního řádu, v metafyzický náboj dějinného koloběhu – a z nichž je patrné, že ačkoli „on the road“, je Tomki Němec věrný stále jedinému, výchozímu bodu. Tomu, z nějž se realita jeví jako klubko duchovních provázaností, jako síť vztahů a souvztažností, jako série příčin a následků. Jako ten živel, kterému je třeba v prvé řadě naslouchat, jemuž je třeba se poddat a citlivě učit – a ne jej exploatovat, jak se občas některé patologicky zdeformované ideologie (ať už původní ražby kapitalistické nebo komunistické) domnívají. Ostatně v témže duchu, byť s rozdílnými tematickými akcenty, se vine a rozvíjí dílo jeho generačních (či obgeneračních) souputníků a blíženců: Cudlínova magie hroutících se prostorů východní Evropy, Štreitovy ironizující portréty zdejšího venkovského žití a přežívání, Holomíčkovy spontánní, neopakovatelnou silou chvíle nabité životní deníky…

 

Josef Chuchma: Tomki Němec. Výběr fotografií Tomki Němec, Michal Hladík a Jan Zachariáš.
Překlad Derek a Marzia Patonovi. Torst, Praha 2007 (vyšlo 2008).
144 strany, náklad a prodejní cena neuvedeny.

Přidat komentář