SVĚT za otočenými ZÁDY

V povídce Michaela Endeho Dlouhé cesty cíl se jistý chlapec jménem Cyril vytrvale ptá cizinců po smyslu slova domov. Nedokáže pochopit, proč je někdo schopen se téměř rozplakat při rozvleklém rozprávění o banalitách typu ‚lesík za naším domem‘. „I když se v jednotlivostech různily, přesto se v jistém smyslu 1_svet_za_1výpovědi tázaných navzájem podobaly. Nikdy na nich nebylo nic jedinečného, zvláštního, něco, co by bývalo ospravedlnilo takové plýtvání citů. A ještě něco se mu zdálo: ten domov nemusel být v žádném případě místem, kde se ten někdo narodil. Stejně tak málo byl shodný se současným bydlištěm.“ Formulace nanejvýš výstižná; na jedné straně jsou popisy domova bytostně konkrétní, avšak nikoli nutně ryze subjektivní, na straně druhé fakt, že jste na zahradě chovali králíky, může v posledku zajímat leda tak řezníka.

Leč proč je o tom vůbec řeč – pokus výtvarně uchopit domov byla výchozí pozicí plynule se rozvíjející tvorby především malíře Jaromíra Novotného (1974). Motivem, který od výtvarné tematizace citově nasyceného prostředí (a tady je opět na místě dodat, že to nutně nemusí znamenat osobní anamnézu) postupně přešel k strohým zohledněním ohraničeného prostoru a vztahům mezi interiérem a exteriérem, respektive vhledům do situací ,vně‘ a ,uvnitř‘, které Novotný pozoruhodně1_svet_za_2 vyvazuje ze vzájemné souvztažnosti. Zároveň se – ovšem nijak systematicky – v autorově tvorbě projevuje oscilace mezi tendencí k realistickému, iluzivnímu zobrazení a minimalističtějším, schematičtějším přístupem, který v poslední době doprovází snaha o fyzičtější, materiálnější malbu. Přístupem, který Novotný shrnul v katalogu k výstavě Pozorovatelna v šumperské Galerii Jiřího Jílka: „Představuji si obrazy jako různé stavy a procesy, které se dějí samy od sebe bez mého přičinění v ‚uzavřené oblasti‘… Já je jen pozoruji. Platí to pro to, co zobrazují, ať prostorové struktury, které se skládají, nebo naopak pro nehybné objekty, okna, otvory a stěny, ale v některých obrazech (série Doma, Velké torzo…) i pro malbu samu, která je více osamostatněná, dělá si trochu co chce; snažím se ji méně kontrolovat. Zmíněné děje nevidím nijak konkrétně, ale určitě mám pocit, že probíhají obousměrně. Nevýznamné torzo stavby tedy může být jádrem, ze kterého opět vznikne dům, realita, svět.“

Vrátím-li se zpět k otázce domova, pak je pro mne jistým vodítkem k Novotného obrazům fakt, že pojem domova se konstituuje především ve fázi jehoopuštění, tedy že ona intenzita, která coby vidina domova prochází věcmi, prostorem, ale coby evokace i třeba hudební skladbou nebo barevným rozhraním, je především intenzitou stesku. Netřeba si pod tím představovat nic vypjatého, ostatně Novotný je navýsost střízlivý malíř, jeho poslední obrazy přese všechnu snahu nechat jim jistou volnost nejsou gestickými výlevy, ale výsledkem osamostatnění materiálu a tvaru.Úplně postačí přepsat až příliš citově zabarvené slovo stesk čímsi jako vystoupením z pokoje, k jehož dveřím máme klíče. 1_svet_za_3

Dojem prázdna, opuštění nebo cizoty tak v Novotného obrazech nemusí nutně mít existenciální rozměr, mnohem blíže se naopak ocitá fenomenologickému nástinu věci o sobě, která se nám sice dává jako fenomén, ale přesto lze tušit její tuhou, neprostupnou povahu, zadní stranu, kterou sice není vidět, ale proto není o nic méně stabilní. Z této pozice chápu i malířův vlažný vztah k barevnosti, popřípadě fakt, že důvod malovat ten a ten motiv několikrát označí za iracionální, nerozhodný, neboť věci mimo zorné pole se ocitají v šeru barev i intencionality. Mluví-li Novotný o potřebě ukotvit své obrazy v realitě, což mu zároveň zabraňuje i v rámci dekomponovaných, či spíše re-komponovaných tvarů (jeho obraz Resetting mimochodem propůjčil název výstavě české současné malby v Městské knihovně) propadnout formální abstrakci, pak za tím lze tušit snahu výtvarně postihnout situaci světa za otočenými zády, který je svébytný a samostatný do stejné míry, jako je oporou, poslední instancí, díky níž můžeme mluvit kupříkladu o tom, že svět je pouhou představou, ale i tak si můžeme efesně rozbít hubu o patník.

1_svet_za_4Novotného plátna – a teď myslím konkrétně na interiéry z roku 2006, postihující ne-místa hotelových hal, recepcí či pokojů, lze takto asi nejlépe vystihnout jako opuštěné místnosti, ve kterých zůstalo rozsvíceno. Místnosti, které neztrácejí tvar a konzistenci jen proto, že je nikdo nevidí či v nich nikdo není (Novotný v jisté chvíli tato místa výstižně charakterizuje jako „prostory pro cizí emoce“), jako fenomenologicky paradoxní stav světa, který se jeví jako cizorodý. Neboli světa, jak by vypadal, kdyby na něj nikdo nehleděl.

„Pchá,“ vyrazila nedočkavě, „prostě
se mi stýská, strašně chci domů.“
„Prostě se vám – co?“
zeptal se nechápavě.
Michael Ende,
Dlouhé cesty cíl

Přidat komentář