Vypadá to, že na frontě amerických kulturních válek přituhuje. A teď nemluvím o idiocii tamních woke-isticky–uvědomělých svazáků… Pouhý rok poté, co New York Public Library for the Performing Arts v Lincoln Center s úspěchem otevřela audio-vizuální reedovsko-willnerovskou expozici Caught Between the Twisted Stars (viz náš článek v UNI), přichází konkurenční a neméně slovutné The Andy Warhol Museum v Pittsburghu se svojí rovněž nádhernou výstavní extravagancí, která vůbec poprvé umožňuje návštěvníkům uslyšet původně zamýšlenou, ale nakonec produkčně pozměněnou zvukovou podobu debutového alba Velvet Underground and Nico z roku 1967.
V rámci audio instalace je ve výstavních prostorách reprodukován digitálně rekonstruovaný originální master tape studiových nahrávek snímků z onoho alba, který byl objeven v depozitáři Warholova muzea teprve v loňském roce.
Původní fyzické matrice oné nahrávací seance VU pořízené tehdy ve Scepter Studios jsou k dispozici již od roku 2012, jsou však ve formě tzv. acetátových disků. Jsou tudíž mizerné (samozřejmě, analogové) zvukové kvality, byť byly použity pro púvodní vydání alba v roce1967. Negativně zkresleny však zůstaly jemné, ale významné tónové rozdíly mezi zvukovou podobou tehdy vydané verze LP desky a možnostmi, které dnes, za použití digitální technologie, je možno dostat z nově objevených originálních master tapes.
Samotný tento nově objevený magnetofonový pásek je překvapivě zvukově kvalitní, byť monofonní: 15-cm kotoučový Scotch 201, kteréžto nosiče si mnozí z nás pamatujeme z našeho vlastního, hudebně-sběratelského dávnověku. Mnozí si jistě též vzpomenou, že kupříkladu zvukoví experti firmy BASF, špičkové německé tehdejší konkurence amerických pásků Scotch, sami veřejně předvídali, že kvalita zvukové stopy na povrchu magnetofonových pásků vydrží maximálně dvacet let.
Výstava se však nezabývá pouze audiem. Byť je Andy Warhol především znám jakožto vizuální tvůrce slavného „banánového“ obalu dotyčného alba, artefakty výstavy jsou zaměřeny rovněž na zdůraznění (mnohými naopak zpochybňované) jeho role coby nekonvenčního producenta Velvetů.
Ben Harrison, ředitel sekce pódiových umění a programové strategie Warholova muzea, uvedl při vernisáži výstavy pro list Pittsburgh City Paper, že: „Warhol nebyl producentem v onom tradičně chápaném smyslu slova… V tehdejším stadiu svého života vlastně ani neměl žádnou zkušenost z hudebního byznysu. Malovat přestal již v roce 1965 a v onen moment se chtěl prostě dostat do ideového kontaktu a souznění s muzikanty, jako byl třeba Bob Dylan, kterému záviděl dosažený přesah do mainstreamové proslulosti a úspěchu.“
Harrison rovněž uvedl, že důležitost role Warhola jakožto ideového producenta nahrávek VU spočívala hlavně v tom, že on sám byl na vrcholu své popartové slávy a proslulosti. Už jen tím posiloval ducha kreativní svobody samotných muzikantů Reeda a Calea, protože za nimi stál a rozuměl jim. Chtěl, aby band zněl surově, aby album koncipovali tak, jak sami chtěli, aby vyznělo.
Oněch devět nahraných snímků z tohoto originálního pásku Scotch (songy Sunday Morning a There She Goes Again byly přidány až ve finálním mixu zvukové stopy alba v roce 1967) je kontinuálně nahlas přehráváno ve všech prostorách výstavy v muzeu. Tento akustický dojem na návštěvníka je akcentován působivou selekcí velkých panelů s málo známými fotografiemi VU, zachycenými aparátem Steva Schapiroa.
V jiném sále jsou promítány doposud nikdy nezveřejněné filmové záběry ze zachovalých živých vystoupení Velvet Underground, jakož i Warholovy pověstné tzv. screen testy (dlouhé, němé a zcela statické záběry obličejů členů kapely), a je zde vystaveno rovněž sto odlišných verzí grafické předlohy pověstného „banánového“ obalu alba v různém stupni odhalenosti slupky onoho žlutého plodu. Tyto pocházejí ze slavné sbírky fanatického vyznavače Velvet Underground Marka Satlofa. A samozřejmě nechybí originál oné relikvie údajně Andyho Warhola, inspirující k vytvoření pověstného obalu – starý popelník s banánovou insignií.
V červnu muzeum plánuje doplnit výstavu dalšími veřejnými programy, jako bude například přednáška životopisce Velvetů Richie Unterbergera, performanční hudební tribut Stevea Gunna a jeho kapely anebo promítání 16mm filmu s vystoupením Velvetů na někdejší Film-Makers‘ Cinematheque či pověstnými warholovskými filmovými dokumenty z každodenního běžného prostředí jeho Silver Factory.
Warholovo muzeum zdůrazňuje, že tématem této výstavy je onen krátký, ale tvůrčně velmi důležitý okamžik blízkého pracovního vztahu mezi Warholem a Velvet Underground, který předcházel vydání jejich debutového alba. „Naším záměrem bylo soustředit se na oněch 16 měsíců před vydáním alba. Nejde o VU retrospektivu ani o jejich encyklopedii od A až do Z. Jde o období od prosince 1965 do března 1967.“
Matt Gray, manažer archivů Warholova muzea, zase dodává, že návštěvníkům předvedená původní koncepce alba nabídne zcela odlišnou perspektivu, daleko bližší tvůrčí vizi samotných muzikantů. „Nebyl to tehdy moc přátelský přístup. Oni dělali svoji muziku tak, jak chtěli, aby vyzněla. Když album nakonec vyšlo se sladce-melodickým snímkem Sunday Morning jakožto úvodním, a tím vlastně udávajícím náladu celého díla, bylo to ve značném rozporu s jejich původní vizí, s jakou se chtěli coby nová kapela publiku prezentovat a kterou měl být dost drsný song European Son, který však na albu byl tehdy nakonec zařazen jako závěrečný. To je jako noc a den. Pro ostřílené posluchače Velvet Underground jde o nový kontext, jak album pochopit,“ dodal Matt Gray pro list Pittsburgh City Paper.
Zpracováno na základě zahraničních pramenů. Použité ilustrace: Courtesy of The Andy Warhol Museum, Pittsburgh, Penn, USA, jemuž autor tímto velmi děkuje.