Waits/Corbijn – když básník fotí básníka

Nizozemský fotograf, režisér video-klipů a teď už i celovečerních sním­ků Anton Corbijn měl Toma Waitse v hledáčku od roku 1977, kdy se zpěvák beatnických šansonů vydal do Evropy a mimo jiné koncertoval v Amsterdamu. Není bez zajímavos­ti, že když Tom chvíli poté předával svému producentovi demo k připra­vovanému albu Foreign Affairs, bylo mu řečeno, že připomíná černobílý film. A podobný příběh ve stylu „black & white“ se začal odvíjet i na Antonových fotografiích.
obalkaUplynulo pětatřicet let a ze života v obrazech se stala kniha. Má prostý název Waits / Corbijn ’77–’11, vyšla v omezeném nákladu 6600 kopií u německého nakladatelství Shirmer­-Mosel a obsahuje 226 momentek a portrétů. Fanoušky ale překvapí, že posledních 81 nafotil sám Waits. Umě­ní je zkrátka nakažlivé a jednoho dne přestalo hudebníka bavit, že je pou­hým objektem. Tak vznikla závěrečná kapitola, nazvaná pro jistotu Kuriozity.
Spolutvůrci publikace se navzájem krásně ovlivňovali. Nebýt Waitse, možná by se Corbijn nenaučil svými záběry tak dobře vyprávět (nemluvě o tom, že by neměl tak silné téma). Tom zase pod vlivem Antonova vidění světa začal experimentovat se svou imagí, což skvěle korespon­ stylu však položil právě bludný Holanďan Corbijn.dovalo s novátorskou muzikou, k níž zvolna směřoval. Dnes na toto obdo­bí navazuje grafikou a klipy z dílny Jesseho Dylana, syna legendárního Boba. Základy jeho bizarně snového ­
„Anton vezme tu svou malou černou skřínku, zamíří ji na vás a ze stromů rázem opadá všechno listí,“ básní věčný pábitel Waits. „Stíny se dlouží, jde z nich strach. Dům se zdá být úplně opuštěný a ze mě je najednou sošný… funebrák. Práci s Antonem zbožňuju, protože se umí dívat jako málokdo. Můžete mi věřit, že není moc lidí, kvůli kterým bych skočil ze skály jen v Drákulově kápi.“

[nggallery id=23]

Fakt, že o předmluvu se s reno­movaným hudebním kritikem a ese-jistou Robertem Christgauem podělil režisér Jim Jarmusch, je vcelku logický. Nejenže stál Jarmusch za kamerou, když Tom Waits podával svůj životní výkon v nezávislém snímku Down By Law (Mimo zákon), ale navíc jde i o kolegu Antona Cor­bijna, který před pěti lety debutoval na filmovém poli dramatem Control o frontmanovi skupiny Joy Division Ianu Curtisovi. Do té doby byl znám (kromě své původní profese fotogra ­fa dokumentujícího vzestup hudebních ikon) především jako režisér černobílých hudebních klipů.
Také v tomto oboru se mu dařilo druhou stranu inspirovat. Mediální obraz skupin U2 a Depeche Mode by bez něj vypadal podstatně jinak a hity jako Pride (In The Name Of Love), Personal Jesus či Condemnation by ztratily leccos ze své působivosti. Podílel se na klipech Nirvany, Nicka Cavea, Red Hot Chili Peppers i Joni Mitchellové s Peterem Gabrielem, a vždy se mu podařilo prosadit svůj rukopis. Dokonce zásadním způso­bem zamával s kariérou Johnnyho Cashe, když vytvořil brutální video k písni Delia’s Gone ze zpěvákova albového comebacku American Re­cordings. Vidět prošedivělého muže v černém, jak zakopává pod zem mrtvou Delii v podání supermodelky Kate Mossové bylo i na postmoderní média příliš. Klip dostal v televizi stopku, což bylo to nejlepší, co se vyhořelé hvězdě, usilující o přízeň mladé generace, mohlo stát…

Přidat komentář