Where the wild roses grow

S tvorbou Jakuba Nepraše (1981) jste se mohli setkat na nárožích ve vitrínách, na zdech fabrik, na stropech škol či galerií, ale i na prosklené stěně pražské Nové scény, popřípadě rovnou v lese. Přestože se umělec nemalou měrou – a velmi zdařile – vyjadřuje i prostřednictvím videa, dosavadní vrchol jeho 5_where_the2tvorby spočívá v grandiózních videomalbách, v nichž ožívají digitální Adély (v jednom případě doslova), jež jakoby pozřely středně velkou megalopoli.

Klíčovým slovem budiž příroda: Nepraš již od mládí staví ve veltruském parku robinsonský příbytek, který za léta narostl do několikapatrových rozměrů; i bujaré večírky se tam čas od času pořádají. „Věž“ má svůj protiklad ve vizualizacích velice pozoruhodných architektonických vizí hnízd a staveb organicky vetknutých do korun stromů, popřípadě vycházející z morfologie fl ory a doslova vyrůstající z lesa. Jedno takové hnízdo Nepraš mimochodem zrealizoval v roce 2000 v pražském Veletržním paláci. Už v případě svébytné přírodní architektury se projevovala Neprašova schopnost vidět mikrosvět optikou ,makro-prohledu‘ a naopak; architektonické prvky tak vidí a vkládá do kloubů rostlin a zároveň důmyslně využívá strukturu světa Ferdy Mravence na vize staveb nadlidských měřítek. To se projevuje i v působivých videosekvencích, zachycující průjezd imaginárním městem, sestávajícího z mechanických součástek a hejblátek všeho druhu.

Abychom si v tom však udělali jasno – Jakub Nepraš není skaut. Nebo možná je, ale nevím o tom a v jeho tvorbě se to nijak neprojevuje. Sice má slovo strom i v e-mailu, přesto svým dílem na rostliny a kultury hledí pohledem člověka, který jede metrem kolem Rajské zahrady. Dejme slovo autorovi, respektive jeho diplomové práci: „Odjakživa mě podvědomě zajímaly vztahy, kontrasty a rozmanitost propojené rovnováhy našeho celého společenství a jeho vzájemná provázanost v jednotném organismu. V tomto směru přemýšlím i o existenčních otázkách, a spojitostech mezi přírodou a civilizací s ohledem na časovou vývojovou linii naší společnosti, kterou bych se mohl pokusit ztvárnit v současném vyobrazení světa. V onom kontextu mě zajímá i další možné směřování, vývoj a aktuální nebo i nové přirozené uspořádání v přírodě díky vlivu neustále se zrychlující expanze společnosti, a to i ve všech jejich pokrokových odvětvích. Tím i přemýšlím o správném životním postoji a o roli jednotlivce v souznění se systémem, ze kterého pocházíme.“

Jakub Nepraš v těchto intencích tvoří kultury, videomalby, které formou hýbajících se podivuhodných rostlin zachycují povahu současné civilizace a města; jedná se vlastně o koláže, které z dálky působí jako sci-fi fl óra, ale při 5_where_the1bližším ohledání v nich rozpoznáte fi lmové záběry burz, kasin, dálnic, metra apod. Leč netřeba autora zbytečně komentovat, postačí jej citovat: „Název Kultury vznikl podle obecného označení všech možných druhů bakteriálních kolonií, které se hemží všude kolem nás, ale i v nás. I my utváříme svými pohyby, činnostmi a celkovým chováním rozmanité živoucí organické struktury. Jako i ve všech možných mikro dimenzích pod námi a makro patrech nad námi je defi nován život zřejmým pohybem, kmitotem a různými vibracemi, ze kterých pocházíme i my. Probíhá zde vzájemná logická komunikace a tím následné přirozené ovlivňování všeho se vším v cyklicky se vyvíjejícím koloběhu evoluce. Jev časového vývoje může být obecně viděn jako cyklicky spirálovitý tvar, nebo podle mé vize se podobá i zakřivené rostoucí fazoli nebo pnoucí liáně s mnoha výčnělky a rozvětveními.“

„Pokouším se zobrazit pomocí videomalby z reálných videonahrávek jakési průřezy nebo i náhledy do vnitřků těchto forem, které se podobají v rozmezí mezi krajinou až po zrychlený kmitající pohyb města při pohledu shora. Mezičlánky a nedílnou součást organismu vyplňují proudy a řečiště z nejrůznějších výrobků, peněz, konzumního zboží, reklam a informací tvořící jakousi látkovou výměnu probíhající podobnou formou jako u mozkových impulzů, kterou zde většinou zprostředkovává internet. To tvoří kompaktní propojení a globální provázané osídlení celkového organismu. Vše je částečně prorostlé travnatým porostem, který však nějak neživoří. Naopak tvoří jeho přirozený článek, a navozuje dojem, jako by vše bylo v přírodě v pořádku. Stává se vitální součástí organické zahrady.“

„Existuje mnoho pohybových situací s lidmi, které přirozeně probíhají každý den například ve veřejném prostoru města a vypovídají společně se svými potřebami; o způsobu života současného lidstva. Z těchto sběrů nejrůznějších banálních i kulturních událostí skládám soubory shluků a následně je sdružuji v kompaktní celky podobné mikroorganismům. Vznikají tak celá živoucí společenství rostlá parazitním způsobem podobně jako podhoubí nebo plísně.“ Zbytek prostě musíte vidět; na vlastní oči jsem byl svědkem situace, kdy téměř dvoumetrový basketbalista zíral na jednu z takových videokoláží, a kdyby se nešlo do hospody, zůstal v galerii do zavíračky.

Dva motivy stojí za krátký komentář: a tím je pohyb a zároveň čas, který je velmi podstatnou dimenzí Neprašových video koláží či video fresek. Neprašův přístup je vlastně do jisté míry příbuzný postřehům a tezím francouzského teoretika Paula Virilia: totiž že pohyb v moderních megalopolích a civilizaci neznamená již překročení (a to i v silném slova smyslu jakožto transgresi) prahu a jednorázový přesun z bodu A do bodu B, ale trvalý esenciální stav a modus existence, který z cest učinil uzavřený cévní systém civilizačního superorganismu. Jedním z důsledků je situace, kdy již nejsme cestovateli, ale účastníky permanentního pohybu, a navíc, což je podstatnější: vždy potenciální infekcí a 5_where_the3nákazou, jež může kdykoliv tento organizmus napadnout a zamořit. Virilio v tomto ohledu volí příklad letištních elektronických bran, jimiž procházíme jako možní bacilonosiči (a je tak s námi i jednáno), s hrozící bombou v podpaždí, opiáty v kabele či cholerou v těle. Postřeh vlastně banální, leč nesmírně přesný, ostatně stačí si vzpomenout na film 12 opic. Letiště jsou pro civilizaci totéž co kýchnutí pro spolucestující v MHD. Stačí párkrát vychrchlat bacily ven z krku a za pár dní mají vaši chřipečku v Kralupech i v Českých Budějovicích. Až na to, že na letištích jsme oněmi potenciálními parazity my sami.

Čas je druhou stranou téže mince. V době, kdy se v megalopolích ztrácí jasný rozdíl mezi centrem a periferií, kdy na periferiích je mnohdy více živo než v mumifi kovaném středu a kdy město postrádá jasně rozlišitelné brány, je to právě čas, který je dimenzí našeho setkávání. Ostatně zkuste si odpovědět na otázku, kdy přesně vjíždíte do města, když se vracíte z dovolené, kdy jsme doopravdy v něm – jistě ne ve chvíli, kdy míjíte ceduli s nápisem „Vítejte v Praze“. Snad možná před vchodem do metra, v hospodě, nebo možná až ve chvíli, kdy se připojíte k internetu, mrknete na svůj oblíbený web a vyberete si e-maily. Buď jak buď, už sama otázka je gramaticky mnohem spíše než tázáním se po místě tušením okamžiku KDY. A je to právě čas, který je podle Virilia dominujícím prostranstvím pro lidské střetávání. Neboť již není ani tak důležité, kde se sejdeme, ale jelikož obýváme především různé časové fáze dne, kterými město pulzuje, mnohem podstatnější je chvíle, kdy se naše rozličné časové garsonky spojí jedním tunelem, ať už je jím Skype, Facebook nebo třeba telefonní drát. Ostatně i do té hospody se musíme domluvit, KDY tedy pozabíjíme mozkové buňky.

Ač možná příliš zbrkle, zdá se mi, že tyto motivy se v Neprašových kolážích lidského hemžení vizuálně ohromujícím způsobem manifestují. Ale jak už jsem řekl, vidět to musíte sami. Příležitostí je naštěstí dost.

Přidat komentář