Ad hot

V obci Ptice kousek za Prahou sedí švarný vodník na vrbovém pařezu. Pleť sice chlorofylní, s hrníčky po ruce, ale jinak nestrašidelný. V provedení 1:1. Pokud vodníci dosahují lidského vzrůstu. Hned mi naskočil Erben. Jak jinak. Totiž vlastně jinak. Jak jsem ho coby dítě dosud analfabetní slyšel poprvé: „a na to pole podle skal, zelený mužík zatleskal“. Záhada. Na níž jsem se, zaražen temnotou básně, neodvážil ptát. Ale lámal si pak dlouho hlavu, proč by měl vodník tleskat na pole? Čirý opak jeho přirozeného prostředí? Nadto absurdně ležící ve skalním stínu? Mnohem později mi došlo, že se prostě Karlu Jaromíru šiklo položit u slova topol v lokálu (nikoli v putyce, ale v 6. pádu!), přízvuk na druhou slabiku. Byť čeština trvá na prvé. Hmm. Věc ztratila tajemství, možné domýšlet do alelujá. Ale ten prvotní obraz mi z paměti nesešel.
V asociačním řetězení se mi vzápětí vybavilo, jak teprv když jsem gramotněl, ukázalo se v Čítance, že za první rok vysloužené kuře z kolovrátkové písně nenese zábavné jméno Krákoře, nýbrž jde o pouhý přechodník. Taky škoda. I když jsem tak objevil neznámý, dávnými časy vonící slovesný tvar.
Hádám, že podobné přeslechy zná každý. Kdysi mě dokonce napadlo je sbírat a případně z nich sestavit hravou knížečku, něco jako péefko. Třeba by se z obsažnějšího vzorku dalo něco vyvodit. Jestli záměny vyvolávají spíš veršované a rýmované útvary, zda v tom mají převahu archaičtější texty, jimž děti přesně nerozumějí kvůli neběžným výrazům i pro častou kostrbatost poetického slovosledu minulosti.
Podle mého to má ale především co dělat s dětskou obrazností, v útlém věku rozhicovanou jak kotel parního stroje, se schopností vymýšlet vlastní slova a jejich souvislosti, spontánně fabulovat, atd. Abstraktně tvořivé dítě (nejsou takové všechny, ale aspoň trochu ano) mohlo by po způsobu Walta Whitmana zvolat: „Imaginace, ženo má!“. Byť jde na rozdíl od demokracie o jev krátkodobý. Pomyslné manželství dítěte s imaginací je sice nesmírně intenzivní, jenže záhy vyšumí ve prospěch exaktního poznání. S tím nic nenaděláte. Pokud nejste básníci. Jako Whitman. Zvláště pak surrealističtí. V jistém záviděníhodném ohledu infantilní až do konce.

Přidat komentář