Brrrain freeze !!! Nový impresionismus

JULIUS REICHEL, NAMOR YNROBYV
kurátor: Patrik Šimon

V reprezentativních prostorách novorenesanční Villy Pellé v pražské Bubenči se sešli dva výrazní mladí čeští malíři, aby pod taktovkou kurátora výstavy Patrika Šimona připravili přehlídku své nejnovější tvorby. Navzdory názvu odkazujícímu k „novému impresionismu“ výstavou neprovokují, ani nepřinášejí nová východiska pro současnou malbu. Veřejnosti předvádějí sebevědomý výtvarný postoj vycházející z již etablovan . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs

Rothkovi kunsthistorie připisuje schopnost skrze obrazy zprostředkovávat spiritualitu, nahlížet vlastní nitro a zkoumat skryté emoce. Kontemplativním pozorováním abstraktního prostoru „uvnitř“ malby (ale i pobýváním v její bezprostřední blízkosti) opouštíme běžné struktury našeho verbalizujícího rácia, rozplýváme se v auře barev. Osobně svou spiritualitu vnímám naopak v souvislosti se zvnitřněním, oproštěním se od smyslových vjemů a malba, respektive dívání se na obraz, mi nikdy neposkytla tento druh zkušenosti. Kdybych ovšem měla mluvit o médiu schopném mě posunout za práh každodenního vnímání, půjdu si pro povznášející zážitek spíše do světa zvuku a hudby. Anebo na výstavu Spiritualities do pražské MeetFactory.

Právě o tomto přesně výstava je. Mozaika autenticity z hlediska subjektivního prožitku, různorodosti vnímání a snaha o sdílení nepřenosného – našeho vnitřního světa. Tři oddělené kóje autorských videoinstalací v prostoru, jehož architektura jde pocitu sakrality rozhodně naproti, si naštěstí neklade ambici nás poučit nebo osvítit.

Přináší nezávislá svědectví duchovního prožitku. V úvodu, vedena zvuky instalace, nalézám za oponou velkoformátový triptych francouzského tvůrčího dua Priscilly Telmon a Vincenta Moona, vytvořený z kolážově poskládaných dokumentárních snímků věnujících se podobám spirituality v současné Brazílii, kde je diverzita prožívání náboženského vytržení opravdu veliká. Mísí se zde křesťanství s animismem, new age tendencemi, původními kulty i zanesenými vlivy afro-brazilských obyvatel, které sem dostal kolonialismus. Bez dalších návodných interpretací shlížíme z balkonku na obrazy vřavy davové náboženské extáze, napětí a smutek, hořkost a bolest prožívanou v empatii při reprodukované Křížové cestě. Dalším kanálem právě doznívá obřad setkání s duchy, šaman těžce oddechuje na pokraji fyzického vyčerpání. V třetím obraze zrovna probleskuje dopadající světlo na noční hladinu řeky. Mír noci. Svíčky dávají tušit několik mlčenlivých postav v potemnělé místnosti. Monumentalita, pokora, pravdivost. To jsou slova, která mě napadají.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Hudba z kavárny, která neexistuje

Martin Amstutz (1965) je švýcarský hudebník a tiskař. V budově bývalé pošty v St. Gallenu má svou dílnu a muzeum zároveň, jmenuje se to Point Jaune. Každý   týden otevírá tento prostor pro veřejnost a výsledkem jsou týdenní noviny publikované ve formě plakátu – Wochenblatt. Martin Amstutz zároveň hraje na bandoneon v kapele Café Deseado, která se vyznačuje pestrobarevnou směsí žánrů od šansonu, world music, po stoletou taneční hudbu a šraml. Na knižním festivalu Tabook 2019 v Táboře M. Amstutz jednak vystavil své Wochenblatty, vyznačující se divokou barevností a překvapující kompozicí textu a obrazu, jednak vystoupil s Café Deseado. Pražské pokračování Wochenblattu vytvořil v lednu 2020 během svého hostování v ateliéru ilustrace na pražské UMPRUM.
 

 

 

Váš Wochenblatt skutečně vychází každý týden?

Ano. Ano i ne. Každý týden leží u mě v ateliéru v Sankt Gallenu na stole list papíru. Ten ateliér je v budově staré pošty, každou středu ho otevřeme veřejnosti, lidé se sejdou a společně diskutujeme. Návštěvníci píšou na ten papír poznámky k našim diskusím, nebo tam třeba napíšou něco patafyzického.

Takže ta stará pošta funguje jako komunitní místo?

Ve středu ano. Je to sice můj ateliér, ale ta budova vznikla jako veřejný prostor, takže nedává smysl, abych ji využíval jen pro sebe. Od začátku jsem ji chtěl otevřít pro lidi.

A co je obvyklým tématem těch středečních diskusí? Třeba lokální politika v Sankt Gallenu?

Může to tak být, naše diskuse jsou ale často spojené s uměním, protože řada přátel, kteří přicházejí, jsou umělci, například herci, pak zase po své zkoušce přijdou třeba jazzmani… V každém případě se každý týden popíše list papíru, ve čtvrtek ráno dostane číslo a to je Wochenblatt.

A jak se publikuje? Jako plakát?

Ano, v té staré poště ho vyvěsím na zeď. A pak, čas od času, jedno to číslo vytisknu. Ten nejnovější, který vznikl se studenty UMPRUM v Praze, má číslo 1 144. Na výstavách pak ukazuji jenom ta vytištěná čísla.

Kolik let už to takhle děláte?

Začal jsem v roce 1998. Ve chvíli, kdy mi připadalo nutné mít něco jako vlastní noviny. Souviselo to také s úpadkem tištěných médií, který se tehdy začal projevovat.

Ta aktivita je ale asi nekomerční, ne? Jak platíte své účty? Děláte také grafiku na zakázku?

Moc ne. Stane se, že někdy někdo přijde a chce třeba vytisknout nějaké zvláštní vizitky. To můžu udělat. Anebo přijde nějaký grafik a chce své věci vytisknout na mém lisu, to je také možné. Anebo má chuť si tam zaexperimentovat. To se ale příliš často nestává. Na byznys většinou nedojde. Díky honorářům za hudební vystoupení nějak přežívám.

 

Jak se jmenuje vaše kapela?

Máme projekt jménem Café Deseado, vznikl vlastně ve stejné době jako Wochenblatt, ale samozřejmě hudebníci se prostřídali. Posledních pět let hrajeme jako trio.

A jak popsat váš styl? Je to něco jako world music?

Určitým způsobem ano. Hrajeme jen své vlastní skladby a vlivy přijímáme skutečně odevšad. Samozřejmě, i za jménem kapely se skrývá příběh. V argentinské Patagonii je na atlantickém pobřeží Puerto Deseado, vlastně to znamená vytoužený přístav, a v něm se zastavil opravdu každý. Všichni ti mořeplavci jako Fernando Magellan nebo Francis Drake, všichni ti, kdo se pokoušeli obeplout Jižní Ameriku. Je to jeden z opravdu posledních dobrých přístavů a právě tam se snažili nachystat své lodě na další cestu. Charles Darwin se tam stavil také. Myslím, že Bruce Chatwin dokonce o Puerto Deseado napsal ve své knize In Patagonia (1977). Otázka je, co všichni ti muži v Puerto Deseado hledali. A odpověď je jasná, hledali hospodu. Pochopitelně hledali Café Deseado. A v Puerto Deseado žádná kavárna neexistuje. Právě proto pak museli obeplouvat svět jako Magellan nebo jako Drake. Takže máte tenhle bod, tohle místo, které neexistuje, a jak víte, není možné uvažovat o něčem, co neexistuje, protože jakmile začnete o místě, které neexistuje, uvažovat, něco přece jen vznikne. Z místa, jež neexistuje, vznikne imaginární místo. Něco jako imaginární číslo.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Otevřel jsem v pyžamu a viděl Jiřího Koláře…

Roman Kameš, ročník 1952, je hlavně malíř. Abstrakcionista, ovlivněný duchem indického Ladaku. Od kraje sedmdesátých let žije ve Francii.

 

Od roku 1981 spolupracoval s Jiřím Kolářem na vydávání Revue K, časopisu orientovaného na moderní české umění. Dnes pod toutéž hlavičkou vydává bibliofilské tisky. Do Česka se vracet nechce, ale současné české autory, hlavně básníky, publikuje rád.

 

V posledních letech jste začal vydávat v nakladatelství Revue K současné české básníky jako Radka Fridricha nebo Jana Sojku. Co vás k nim dovedlo?

Po několika výpravných uměleckých publikacích jsem chtěl pokračovat v menším. Neměl jsem ani sílu, ani dostatek času, abych vyráběl a prodával další tuny knih. Chci se soustředit na malbu. První knížka v Collection l’Instant, kde se potkává výtvarník s básníkem, vyšla v roce 2011. Následovalo asi šest dalších publikací, ve kterých jsem se obrátil na autory z různých zemí. Na přednášce organizované labskoústeckou univerzitou jsem se seznámil s Radkem Fridrichem, který mi pak poslal ukázky ze svých sbírek. Nejvíc mě překvapil titul Krooa krooa – svým drsným jazykem, který kontrastoval s krasopisectvím francouzských básníků. Řadu obohatil. Přes Radka jsem poznal další autory, z nichž mě nejvíc zaujal Jan Sojka.

Knížky vycházejí jako bibliofilie, ilustrované špičkovými výtvarníky a přeložené těmi nejlepšími z francouzských bohemistů, jako jsou Erika Abrams nebo Xavier Galmiche. Je Revue K ve Francii pojem, je to pocta, když se autor, výtvarník nebo překladatel může na takovém podniku podílet?

Collection l’Instant má objevovat nové autory. Publikum ale nepřijímá tyhle snahy vždycky s důvěrou. Rozpaky rozptýlil až Pierre Alechinsky (význačný belgický abstrakcionista, ročník 1927 – pozn. aut.) poté, co jsem mu daroval právě vytištěnou Fridrichovu sbírku crôa-crôa. Alechinsky z té sbírky předčítal přátelům, chválil ilustrace Martina Koláře a nakonec řekl, že chce s Radkem a se mnou udělat knížku. To se stalo. Byl to docela důležitý krok. Nedávno, na recepci u Gallimarda, se na mě několik lidí obrátilo se slovy chvály: „Vous avez publié des poètes formidables…“ Oslovil jsem i další známé umělce, se kterými se často pracovalo lépe než se začínajícími autory. Navzdory tomu, že právě mladí by měli tvořit jádro edice.

V jakých nákladech ty bibliofilie vycházejí, jak je dostáváte ke čtenáři?

Náklad je obvykle kolem dvou set čtyřiceti výtisků. Používám kvalitní materiály a dbám na zpracování. Tisknu v pražské tiskárně Daniel. Pan Daniel mi vychází všemožně vstříc a sám má nápady, jak knihy zlepšit. Moje přítelkyně pracuje dlouhá léta v redakci jednoho pařížského uměleckého časopisu, který dostává recenzní výtisky katalogů, monografií a dalších publikací. Recenze se ale dočká jen promile. Knížky si pak, v lepším případě, rozeberou kolegové a zbytek se dá do škatule, která se vystrčí ven, na chodník. Podobně končí výtisky, které autoři a nakladatelé posílají kritikům. Doufám, že moje knížky nepotká stejný osud. Dělal jsem průzkum u knihkupců, za kolik bych měl své tituly prodávat. Kupodivu se všichni shodují na jejich dvojnásobné ceně. Při čteních a prezentacích vidím, že by si lidé rádi koupili knížek víc, ale nemají peníze…

 

Francouzi chudnou?

Skutečně. Podle statistik klesla za poslední léta kupní síla zhruba polovině Francouzů. To má dopad v první řadě na nákup věcí, které nejsou úplně nezbytné. Mluvil jsem s litografem Bramsenem, který říkal, že před mnoha lety byl v každém městě i městečku klub bibliofilů. On sám měl v dílně šedesát zaměstnanců, z toho tři dělali účetnictví. To je bohužel minulost, teď se počet tiskařů redukoval na tři. Pracuji se skupinou recitátorů, spíše herců, kteří jsou schopni zdramatizovat celou sbírku básní, podávají velmi sugestivní výkony, a to se odráží na prodejích. Občas mi některé knihkupectví udělá vitrínu, jako například L’Écume des pages na bulváru Saint-Germain. Knížky dodávám i do několika specializovaných knihkupectví, která fungují spíš jako veřejné čítárny; u pokladny fronta nestojí.

Nakladatelství Revue K má tradici od kraje osmdesátých let, kdy Jiří Kolář založil stejnojmenný časopis. Vy jste byl u věci od počátku?

Dostal jsem se k třetímu číslu. Ve stejném momentě, kdy jsem začal pracovat s Jiřím Kolářem. V té době bylo v tiráži uvedeno, že jde o občasník. Zašel jsem s kolkem na prefekturu, abych přihlásil titul. Tam mi ale bylo řečeno, že žádné periodikum nemůže být občasník, tedy „publication à périodicité irrégulière“, a tak jsem Revue K přihlásil jako čtvrtletník.

Jak jste se s Kolářem seznámil?

V jednaosmdesátém roce, kdy přijel ze svého berlínského pobytu na pár měsíců do Paříže a obýval ateliér, který mu pronajalo Centre Pompidou. Zavedl mě k němu sochař Vladimír Škoda. Aby se nejednalo jen o zdvořilostní návštěvu, přinesl jsem ukázky toho, co jsem v té době dělal: drobnosti, které měly napojení na minimalismus a konceptuální umění. Kolář se o nich vyjádřil pochvalně; vzpomínám si, že jednu věc kvitoval jako „básně v číslech“. Ukázal mi také, jakým způsobem dělá koláže. Zanechal jsem mu adresu pro případ, že by něco potřeboval. Bydlel jsem nedaleko, v rue du Louvre číslo 38. Za pár týdnů brzy ráno mě probudil někdo, kdo šel po chodbě a volal: „Pan Kameš, pan Kameš!“ Otevřel jsem v pyžamu a viděl Jiřího Koláře, který mě hledal. Požádal mě, jako by to byla samozřejmost, abych k němu přišel. A tak začala naše spolupráce. Kolář se totiž rozhodl v Paříži zůstat. Poté, co mu Maeghtova galerie nabídla výstavu a smlouvu. Později jsem se dozvěděl, jak k tomu vlastně došlo…

 

Jak?

Nevěděl to ani sám Kolář! Spisovatel Michel Butor řekl historiku umění Georgesi Raillardovi, že Kolář je v Paříži. Georges Raillard to řekl básníkovi a uměleckému kritikovi Jacquesu Dupinovi, který s ředitelem galerie Koláře navštívil v pronajatém ateliéru. A věc byla domluvena. Ke Kolářovi jsem pak chodil vždycky odpoledne, od tří hodin; do té doby každý pracoval na vlastních věcech. Vyřizoval jsem poštu, nakupoval materiál, sjednával schůzky, psal dopisy, překládal a tlumočil, otvíral láhve – zkrátka práce tajemníka. Za Kolářem chodilo dost zajímavých lidí, s nimiž jsem se rád seznámil. S některými udržuji styky dodnes.

Rezonuje ve vás víc Kolářovo dílo básnické, nebo jeho výtvarné práce?

Živě si vzpomínám, jak jsem v roce 1968 nebo 1969 viděl poprvé Kolářovy koláže v městské knihovně. Zaujala mě jejich aktuálnost. V té době jsem, myslím, žádné jeho básně neznal. Kolářova zásadní kniha, představující jeho přechod od verbální poezie k poezii evidentní, Básně ticha, byla sice v té době vytištěna, ale šla okamžitě do stoupy. Nějaká dobrá duše z tiskárny mu sice část nákladu přivezla, ale ty knihy přišly stejně vniveč, jak jsem se později dozvěděl. A dva výtisky, které měl Kolář v Paříži, prostě zmizely. Jeho básnické dílo jsem objevil až u něj, po našem setkání. A znovu: upoutala mě jeho aktuálnost a originalita.

Platí to i pro jeho práce po roce 1989?

V devadesátých letech Kolář vyprodukoval neskutečné množství „zjednodušených“ koláží, které nazýval „autokoláže“. Podepisoval i makulatury, které byly podproduktem ilustrací, podtiskem stránek publikací z takzvané Collection défectueuse, experimentální řady básnických sbírek, jejichž vydáváním jsme se tenkrát rozptylovali. Kolář je posílal jako novoročenky a různá přání, nikdy žádnou neprodal. Na tyto „koláže“ jsem se díval s velkými rozpaky. Chtěl jsem je uložit do krabic a dát do skladu galerie Lelong. Kolář to považoval za drzost. Měl naprostou pravdu, jenže za čas se tisíce těchto artefaktů dostaly na trh. V té době se objevily názory, že by se měl Kolář vrátit ke psaní. Po mrtvici, kterou prodělal v září 1998, se tak stalo a vznikly Záznamy. A do třetice: autentický a pertinentní dokument od umělce, který je kreativní až do posledního dechu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Poslední den stvoření/Galerie Hraničář, Ústí nad Labem

Vystavující umělci: Angela Anderson, Radek Jandera, Marie Lukáčová, Jan Kvíz, Martin Netočný, Matthew C. Wilson, Jitka Žambochová   Rozsáhlý výstavní projekt s názvem Poslední den stvoření poodhalující různé vrstvy nazírání a uchopování rekultivace krajiny zdevastované těžbou připravily pro galerii Hraničář v Ústí… Číst dál...