Výtvarné umění

Roman Kameš, ročník 1952, je hlavně malíř. Abstrakcionista, ovlivněný duchem indického Ladaku. Od kraje sedmdesátých let žije ve Francii.

Od roku 1981 spolupracoval s Jiřím Kolářem na vydávání Revue K, časopisu orientovaného na moderní české umění. Dnes pod toutéž hlavičkou vydává bibliofilské tisky. Do Česka se vracet nechce, ale současné české autory, hlavně básníky, publikuje rád.

V posledních letech jste začal vydávat v nakladatelství Revue K současné české básníky jako Radka Fridricha nebo Jana Sojku. Co vás k nim dovedlo?

Po několika výpravných uměleckých publikacích jsem chtěl pokračovat v menším. Neměl jsem ani sílu, ani dostatek času, abych vyráběl a prodával další tuny knih. Chci se soustředit na malbu. První knížka v Collection l’Instant, kde se potkává výtvarník s básníkem, vyšla v roce 2011. Následovalo asi šest dalších publikací, ve kterých jsem se obrátil na autory z různých zemí. Na přednášce organizované labskoústeckou univerzitou jsem se seznámil s Radkem Fridrichem, který mi pak poslal ukázky ze svých sbírek. Nejvíc mě překvapil titul Krooa krooa – svým drsným jazykem, který kontrastoval s krasopisectvím francouzských básníků. Řadu obohatil. Přes Radka jsem poznal další autory, z nichž mě nejvíc zaujal Jan Sojka.

Knížky vycházejí jako bibliofilie, ilustrované špičkovými výtvarníky a přeložené těmi nejlepšími z francouzských bohemistů, jako jsou Erika Abrams nebo Xavier Galmiche. Je Revue K ve Francii pojem, je to pocta, když se autor, výtvarník nebo překladatel může na takovém podniku podílet?

Collection l’Instant má objevovat nové autory. Publikum ale nepřijímá tyhle snahy vždycky s důvěrou. Rozpaky rozptýlil až Pierre Alechinsky (význačný belgický abstrakcionista, ročník 1927 – pozn. aut.) poté, co jsem mu daroval právě vytištěnou Fridrichovu sbírku crôa-crôa. Alechinsky z té sbírky předčítal přátelům, chválil ilustrace Martina Koláře a nakonec řekl, že chce s Radkem a se mnou udělat knížku. To se stalo. Byl to docela důležitý krok. Nedávno, na recepci u Gallimarda, se na mě několik lidí obrátilo se slovy chvály: „Vous avez publié des poètes formidables…“ Oslovil jsem i další známé umělce, se kterými se často pracovalo lépe než se začínajícími autory. Navzdory tomu, že právě mladí by měli tvořit jádro edice.

V jakých nákladech ty bibliofilie vycházejí, jak je dostáváte ke čtenáři?

Náklad je obvykle kolem dvou set čtyřiceti výtisků. Používám kvalitní materiály a dbám na zpracování. Tisknu v pražské tiskárně Daniel. Pan Daniel mi vychází všemožně vstříc a sám má nápady, jak knihy zlepšit. Moje přítelkyně pracuje dlouhá léta v redakci jednoho pařížského uměleckého časopisu, který dostává recenzní výtisky katalogů, monografií a dalších publikací. Recenze se ale dočká jen promile. Knížky si pak, v lepším případě, rozeberou kolegové a zbytek se dá do škatule, která se vystrčí ven, na chodník. Podobně končí výtisky, které autoři a nakladatelé posílají kritikům. Doufám, že moje knížky nepotká stejný osud. Dělal jsem průzkum u knihkupců, za kolik bych měl své tituly prodávat. Kupodivu se všichni shodují na jejich dvojnásobné ceně. Při čteních a prezentacích vidím, že by si lidé rádi koupili knížek víc, ale nemají peníze…

Francouzi chudnou?

Skutečně. Podle statistik klesla za poslední léta kupní síla zhruba polovině Francouzů. To má dopad v první řadě na nákup věcí, které nejsou úplně nezbytné. Mluvil jsem s litografem Bramsenem, který říkal, že před mnoha lety byl v každém městě i městečku klub bibliofilů. On sám měl v dílně šedesát zaměstnanců, z toho tři dělali účetnictví. To je bohužel minulost, teď se počet tiskařů redukoval na tři. Pracuji se skupinou recitátorů, spíše herců, kteří jsou schopni zdramatizovat celou sbírku básní, podávají velmi sugestivní výkony, a to se odráží na prodejích. Občas mi některé knihkupectví udělá vitrínu, jako například L’Écume des pages na bulváru Saint-Germain. Knížky dodávám i do několika specializovaných knihkupectví, která fungují spíš jako veřejné čítárny; u pokladny fronta nestojí.

Nakladatelství Revue K má tradici od kraje osmdesátých let, kdy Jiří Kolář založil stejnojmenný časopis. Vy jste byl u věci od počátku?

Dostal jsem se k třetímu číslu. Ve stejném momentě, kdy jsem začal pracovat s Jiřím Kolářem. V té době bylo v tiráži uvedeno, že jde o občasník. Zašel jsem s kolkem na prefekturu, abych přihlásil titul. Tam mi ale bylo řečeno, že žádné periodikum nemůže být občasník, tedy „publication à périodicité irrégulière“, a tak jsem Revue K přihlásil jako čtvrtletník.

Jak jste se s Kolářem seznámil?

V jednaosmdesátém roce, kdy přijel ze svého berlínského pobytu na pár měsíců do Paříže a obýval ateliér, který mu pronajalo Centre Pompidou. Zavedl mě k němu sochař Vladimír Škoda. Aby se nejednalo jen o zdvořilostní návštěvu, přinesl jsem ukázky toho, co jsem v té době dělal: drobnosti, které měly napojení na minimalismus a konceptuální umění. Kolář se o nich vyjádřil pochvalně; vzpomínám si, že jednu věc kvitoval jako „básně v číslech“. Ukázal mi také, jakým způsobem dělá koláže. Zanechal jsem mu adresu pro případ, že by něco potřeboval. Bydlel jsem nedaleko, v rue du Louvre číslo 38. Za pár týdnů brzy ráno mě probudil někdo, kdo šel po chodbě a volal: „Pan Kameš, pan Kameš!“ Otevřel jsem v pyžamu a viděl Jiřího Koláře, který mě hledal. Požádal mě, jako by to byla samozřejmost, abych k němu přišel. A tak začala naše spolupráce. Kolář se totiž rozhodl v Paříži zůstat. Poté, co mu Maeghtova galerie nabídla výstavu a smlouvu. Později jsem se dozvěděl, jak k tomu vlastně došlo…

Jak?

Nevěděl to ani sám Kolář! Spisovatel Michel Butor řekl historiku umění Georgesi Raillardovi, že Kolář je v Paříži. Georges Raillard to řekl básníkovi a uměleckému kritikovi Jacquesu Dupinovi, který s ředitelem galerie Koláře navštívil v pronajatém ateliéru. A věc byla domluvena. Ke Kolářovi jsem pak chodil vždycky odpoledne, od tří hodin; do té doby každý pracoval na vlastních věcech. Vyřizoval jsem poštu, nakupoval materiál, sjednával schůzky, psal dopisy, překládal a tlumočil, otvíral láhve – zkrátka práce tajemníka. Za Kolářem chodilo dost zajímavých lidí, s nimiž jsem se rád seznámil. S některými udržuji styky dodnes.

Rezonuje ve vás víc Kolářovo dílo básnické, nebo jeho výtvarné práce?

Živě si vzpomínám, jak jsem v roce 1968 nebo 1969 viděl poprvé Kolářovy koláže v městské knihovně. Zaujala mě jejich aktuálnost. V té době jsem, myslím, žádné jeho básně neznal. Kolářova zásadní kniha, představující jeho přechod od verbální poezie k poezii evidentní, Básně ticha, byla sice v té době vytištěna, ale šla okamžitě do stoupy. Nějaká dobrá duše z tiskárny mu sice část nákladu přivezla, ale ty knihy přišly stejně vniveč, jak jsem se později dozvěděl. A dva výtisky, které měl Kolář v Paříži, prostě zmizely. Jeho básnické dílo jsem objevil až u něj, po našem setkání. A znovu: upoutala mě jeho aktuálnost a originalita.

Platí to i pro jeho práce po roce 1989?

V devadesátých letech Kolář vyprodukoval neskutečné množství „zjednodušených“ koláží, které nazýval „autokoláže“. Podepisoval i makulatury, které byly podproduktem ilustrací, podtiskem stránek publikací z takzvané Collection défectueuse, experimentální řady básnických sbírek, jejichž vydáváním jsme se tenkrát rozptylovali. Kolář je posílal jako novoročenky a různá přání, nikdy žádnou neprodal. Na tyto „koláže“ jsem se díval s velkými rozpaky. Chtěl jsem je uložit do krabic a dát do skladu galerie Lelong. Kolář to považoval za drzost. Měl naprostou pravdu, jenže za čas se tisíce těchto artefaktů dostaly na trh. V té době se objevily názory, že by se měl Kolář vrátit ke psaní. Po mrtvici, kterou prodělal v září 1998, se tak stalo a vznikly Záznamy. A do třetice: autentický a pertinentní dokument od umělce, který je kreativní až do posledního dechu.