Postila

Hitem ruské literatury 19. století byl „líšnij čelavěk“, nejčastěji aristokrat oddávající se spleenu, „jenž rusky chandra říká se“. Tuto rozkoš mu kazila představa, že je zbytečný. Někdy byl ovšem tak rafinovaný,… Číst dál...

Uchamžiky

Viděl jsem film Mapplethorpe, věnovaný slavnému skandálnímu/geniálnímu fotografovi. Horses, Marquee Moon, Strange Angels. Fotografie z obalů těchto alb je jen nepatrný zlomek jeho tvorby. Zdařilý snímek režisérky Ondi Timoner skvěle zachycuje… Číst dál...

Ad Hot

Z 18. na 19. června, přesně od půlnoci londýnského času vysílala BBC 6 kompletně a bez přerušování nové Dylanovo album Rough And Rowdy Ways. Ideálně a vzrušujícně trávený čas. Samo, že s trochou tekutiny a pokouřeníčka. Dalo se… Číst dál...

Postila

Bratři Grimmové by měli být dětským čtenářům nepřístupní. Ale co takhle Ondřej Sekora. V poslední ze série knížek o Ferdovi Mravencovi nechá svého hrdinu zázračně se rozmnožit a dětskému čtenáři zbývají oči pro pláč.… Číst dál...

Uchamžiky

Mám takového polokoníčka. Koníčka, který je podřízený většímu koníčku. Hříbě. A díky němu jsem se stal amatérským grafikem! Vyrábím si totiž občas vlastní obaly na CD. Důvod je jednoduchý: digipaky. Abych řekl… Číst dál...

Ad Hot

Druhdy jsem tu připomínal poznatky kapitána Gullivera z akademie v Lagadu, hlavním městě vznášejícího se ostrova Laputy. Tedy jak si už před třemi sty lety někdo dovedl vynalézavě utahovat z politiky a vůbec všeho možného… Číst dál...

EUGEN BRIKCIUS UVÁDÍ: DÍL sedmý/Václav & Ivan Havlovi

Václav Havel (1936–2011)

Václava Havla jste poznal dřív osobně, nebo přes jeho texty, ať ty divadelní, nebo ty s politickým záměrem?

Václava Havla jsem začal poznávat skrze jeho dílo. Samotná osoba, chci říci osobnost, přišla na řadu později. Nezní to pravděpodobně, ale Havlovo dílo mi začátkem šedesátých let doslova strčil pod nos František Čech, tehdy ještě nikoli Ringo. Vzal mě kamsi na chatu, abych ho učil filozofii. V jedné místnosti spali, zřejmě spolu, František se svou tehdy budoucí ženou Magdou, v druhém pokoji jsem se brzy ráno probudil já. To proto, abych se mohl nerušeně věnovat povinné ranní četbě: libretu Zahradní slavnosti. Pilně jsem četl, dokud jsem ten magický text, ustavující nový divadelní žánr, nedočetl. Přečtenou hru jsem nikdy neviděl, ani Na Zábradlí, a přesto z ní, s laskavým svolením autora, suverénně cituji dodnes. Ostatně o pár řádků níže to dokážu.

Pokud jde o osobní seznámení s Václavem Havlem, hned první setkání se zvrtlo v „učené hádání“. Bylo to v roce 1966, tedy ještě za prezidenta Antonína Novotného, v té době zvoleného za druhého nejkrásnějšího politika hned za J. F. Kennedym, před nabitým sálem bývalého Penzijního ústavu. Seděl jsem uprostřed přednáškové síně s Rudou knížkou v ruce a čekal, až mi Havel „předá“ slovo. Nejdříve se ale jeden z mých kompliců zeptal: „Co říkáte jako světově proslulý autor v žánru absurdního divadla tomu, jak vám v Číně fušují do řemesla? Necítíte se zaskočen tím, že rudé gardy absurditou svého počínání překonávají i postavy vašich absurdních her?“ Na Havlovu odpověď jsem chtěl reagovat recitací z Rudé knížky, pečlivě vyhledaným paragrafem o vědě a umění, který kupodivu vyznívá jako vroucí vyznání lásky a úcty ke kultuře. Havel mi však na špek neskočil. Uváženě konstatoval, že „v Číně mají tisíciletou kulturní tradici, jejíž moderní projevy nemůžeme odsuzovat jen proto, že jim nerozumíme. Je třeba číst mezi řádky zkreslených a v řádcích nezkreslených kulturních zvyklostí, abychom pochopili úctu, jaké se umění v Číně vždy těšilo. Leccos se pak začne jevit jako méně absurdní. Rozhodné méně absurdní než naše rudé gardy.“ Tím mi Havel přebral nachystaný trumf. Prostě a jednoduše mistrovským způsobem vykradl pointu. Mně nezbylo než utrápeně z Rudé knížky přečíst, co Havel vyjádřil expressis verbis. Klobouk dolů před dramatikem vskutku světovým.

Jaký byl Havel v osobním kontaktu? Máte po ruce ještě nějakou pěknou historku?

Byl rozkošný. Bylo ovšem záhodno ho nerozčilit. Pěkných historek mám přehršle. Třeba tuhle: Spolu s Magorem jsme v roce 1990 ve Špalíčku na Václavském náměstí zahajovali výstavu fotek Jaroslava Kukala. Přišel i pan prezident. Po projevech jsme sešli o patro níž na číši vína. Seděl jsem hned vedle hlavy státu a náležitě si toho vážil. Kdosi přinesl další Kukalovy fotografie. Jedna pana prezidenta obzvlášť zaujala. „To je zajímavé. Dříve to byli pobudové – a dnes jsou to ministři.“ Mezitím se přiblížila má žena Zuzana. Bontonově vázán jsem ji nemohl nepředstavit šéfovi české země, ačkoli ji znal. Ergo jsem poněkud forbínově poznamenal: „Pane prezidente, dovolte, abych vám představil svou ženu Zuzanu, kterou dobře znáte z doby, kdy jste byl ještě pobuda.“

Změnila Havla prezidentská role?

Sám si psal projevy, podobně jako si sám psal divadelní hry. Byl vždy pedant a zůstal pedantem. V textech divadelních i politických se mu náramné dařilo ze své pedanterie, mohutnosti obecně považované za nouzi, geniálně udělat literární ctnost. To díky tvůrčímu charakteru své „nouze“. Divadelní a zčásti i politický svět byl žánrově obohacen. Na scéně – doslova i přeneseně – se objevila společenská absurdita. Zdá se však, že tam už byla a on ji „jen“ rozverně obtáhl.

Jaký byl podle vás Havel prezident ve srovnání s jeho nástupci?

Václav Havel býval často porovnáván se svým nástupcem. Pro starší občany byli nejpřijatelnější politici, kteří se v minulém zřízení chovali stejně jako oni, totiž kolaborovali. Tací občané nemohli odpůrcům totality odpustit, že se chovali jinak. Jak správně říká moje žena Zuzana, Václav Havel byl pro tuto zemi špatným svědomím, jeho nástupce svědomím dobrým. Nástupce Havlova nástupce má několik dobrých vlastností, například umí mluvit spatra. Masarykovi by se líbilo, že poslední z jeho nástupců má rád Izrael, jedinou demokratickou zemi ve své zeměpisné situaci. Příznivcem Izraele byl ovšem Havel též. Nejlepšího nástupce měl však Havel z Úterého, rektor University Karlovy. Byl jím v letech 1414 a 1415 Brikcius z Budína.

A Havlovy divadelní hry? Co je v nich dneska živé?

Nejlepší je ta první, Zahradní slavnost. Václav Havel by to nerad slyšel, nikdy jsem si netroufl mu to říct. Neváhal jsem ovšem z jeho prvotiny celou jednu pasáž vybrakovat, eufemisticky bych řekl ocitovat. Když jsem spolu se svou ženou připravoval pro Českou televizi seriál Evropa Eugena Brikciuse, bylo v lucemburském dílu ústředním tématem v tomto velkovévodství přísně sledované kouření. V divadle Na Zábradlí, kde měla kdysi Zahradní slavnost premiéru, jsme natočili úžasný kuřácký dialog právě z tohoto Havlova veledíla. Huga Pludka, divadelní roli svého života, hrál můj syn Eugen. Hru jsme nemuseli oživovat. Ukázala se být věčným živáčkem. Nejen v Lucembursku, původní vlasti našeho krále Jana, otce Otce vlasti Karla IV., ale zejména v českých zemích je dnes Havlův opus magnum výsostné aktuální, i když v poněkud obráceném gardu. Na rozdíl od Becketta či Ioneska, pionýrů absurdity metafyzické, byl Václav Havel průkopníkem absurdity společenské, byť o metafyzice věděl své. Ostatně u Aristotela přichází metafyzika až po fyzice, proto se také jmenuje, jak se jmenuje…

Málem jste zapomněl na ten Havlův dialog…

Zde je:

„Hugo: Víš, já jsem vlastně přišel –

Ředitel: Vím, ale neboj se, vyjdu ti vstříc! Zcela se s tebou ztotožňuji, byl nejvyšší čas! Uvidíš, že budeš se mnou spokojen!

Hugo: Víš, já si tak nějak fakt myslím, že sem mezi vás tak nějak fakt patřím, nemyslíš tak nějak?

Ředitel: Fakt!

Hugo: A zřejmě nám to spolu dobře půjde.

Ředitel: Máme prostě štěstí. Kouříš?

Hugo: Ne. A ty?

Ředitel: Ne.

Hugo: Poslyš, ruku na srdce, nejsi ty tak trochu nekuřák?“

Čtenář se nepochybně dovtípil, že v dnešních převrácených poměrech závěrečná otázka zní: „… nejsi ty tak trochu fanda Babiše?“ A jsme doma.

 

 

Ivan Havel (1938)

S Ivanem Havlem máte vztahy intenzivnější než s jeho bratrem. On je ale kybernetik, zabývá se roboty a umělou inteligencí. O čem se spolu bavíte?

Přál bych vám vidět či vlastně slyšet, jak se používajíce metajazyk, nikoli latinsky znějící esperanto, ale spíš povznesenou češtinu, bavíme o, řekněme, subjazycích, počínaje nepovzneseným jazykem rodným a konče jazyky umělými, vesměs s Ivanovými copyrighty. Podotýkám, že jeden z jeho umělých jazyků, zvaný ptydepe, si vyžádal bratr Václav pro svou druhou hru Vyrozumění. S Václavem Havlem jsem se bavíval o jeho Anatomii gagu navazující na Filosofii básnické skladby Edgara Allana Poea; s jeho bratrem Ivanem pak nad sklenicí vína o mé poemě Anatomie doušku. Ten opus má smysl nejen enologický, ale i enofágický. Václavu Havlovi by se zamlouval, je to vlastně anatomicky bezchybný gag.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Uchamžiky

Na sklonku loňského roku u nás vyšla skvělá autobiografická knížka Petera Hooka o jeho letech s Joy Division. Přečetl jsem ji jedním, možná dvěma dechy. Hooky se v ní s ničím a nikým nepáře (včetně sebe),… Číst dál...

Pět bratrů Rothschildů aneb Jak vyhrát válku

Ve středověku každý člověk patřil k nějaké obci, cechu nebo pozemku, takže jeho osobnost splývala s jeho sociálním okolím. Dnes jsou lidé svobodní a jejich osobnostje odkázána sama na sebe, navíc jsou neoddělitelní od zákonů věcí, takže ztrácejí své antropomorfní rysy. Dříve věcné vztahy mezi majetkem a jedincem byly dány osobní povahou každého majetku, kde fungovalo lokální spojení mezi osobou a jejím majetkem. Byly to peníze, které tento vztah rozložily, neboť se vkradly mezi osobu a její majetek. To napomohlo tomu, že osoba a majetek se navzájem od sebe vzdálily a jejich vztah se stal díky penězům zprostředkovaný.

Na rozdíl od domácího obyvatelstva se cizinec vždy objevoval jako obchodník. Pokud cizinec prodal či nakoupil své zboží a poté odešel, nic se nedělo. Jeho postavení se vyhrotilo, když neodešel, ale usadil se. Ale obchod má jednu sociální „vadu“: může do sebe pojmout více lidí než výrobní aktivity, jejichž absorpce nových výrobců je menší, protože okruh zákazníků je omezený. A to je právě výhoda pro cizince, protože když někam přišli, výrobní místa byla většinou už obsazena, takže na ně pak zbylo jen podnikání v oblasti služeb.

A jednou z těchto služeb, která nevyžadovala do začátku žádné mimořádné investice, bylo peněžnictví. Šlo o službu mobilní, takže tito lidé nebyli spojeni s místním obyvatelstvem žádnými příbuzenskými, lokálními či profesními vazbami, ale navíc nebyli ani bráni jako jednotlivci, ale místní je považovali za skupinu, která obvykle platila daň z hlavy, a každý takový vztah mezi místními a cizinci byl brán jako ryze formální. Tím se ovšem postavení cizinců stávalo poněkud vágní, což mělo své nevýhody v okamžiku, kdy došlo ve společnosti k nějaké nepředvídatelné krizi.

Naše dnešní povídání bude o jedné takové rodině, která poskytovala právě peněžní služby. Bylo, nebylo, ale stalo se… Poslouchejte.

 

Dům U Červeného štítu

V roce 1619 je tento dům poprvé zmíněn v „Judenstädtigkeit“, tedy v městském seznamu obyvatel židovského původu Frankfurtu nad Mohanem. A aby to bylo nad slunce jasnější, dům se nalézal v Židovské uličce číslo 69, čímž je jasný i etnický původ jeho tehdejších obyvatel. A protože lidí se stejným jménem bylo v té době mnoho, bývalo zvykem ke jménu člověka přidávat ještě nějaké příjmí, aby se to lidem nepletlo. Tak námi vybraný člověk dostal druhé jméno podle onoho domovního znamení: což německy vyjádřeno je rot, červený, schilde, štít, štítek.

Přidáme-li mezi tato dvě slůvka „h“, dá nám to dohromady jméno Rothschild. Z městských záznamů o pohřbech ve městě známe nejstarší zmínku o tomto jménu z roku 1608, kdy jistý Moyses Rothschild, narozený 1550, oznamuje, že mu zemřela dcera Esther. Ze 17. století jsou známi rabíni téhož jména z Wormsu a jeden z nich Mendel Rothschild byl dokonce několik let rabínem v Praze. Tito lidé jsou jistě důležití pro hledání rodinných kořenů, ale náš příběh poběží po jiné linii. První, koho z této rodiny známe celým jménem, byl jistý Amschel Moses, malý frankfurtský obchodník a směnárník.

Proč celým jménem? Protože v této době bývalo zvykem, že syn zpravidla přijal jméno otce jako druhé jméno, což umožnilo rodinné příbuzné celkem dobře rozlišovat. A ostatně stejný plán byl s menšími odchylkami dodržován i v případě dcer. Z toho, co jsme si řekli o našem frankfurtském směnárníkovi, celkem jasně vyplývá, že to byla nepříliš známá osoba, jakých v jeho době asi pobíhalo po městě vícero. Kdo je ovšem pro náš příběh důležitý, byl jeho syn. Jmenoval se Mayer Amschel, narodil se ve Frankfurtu roku 1743 a původně studoval na rabína ve Fürthu podobně jako jeho pražský předek.

Hesenská předehra

Můžeme však bezpochyby tvrdit, že ho jako mladého muže rabínské poslání vůbec nepřitahovalo, neboť o něm víme z pozdější doby, že své skutečné životní zaškolení prodělal až v bankovním domě Oppenheim v Hannoveru, což bylo od jeho rodného města na tehdejší dobu trochu daleko. Zda v této volbě byl právě záměr, nevíme… Ale určitě to pro něho bylo životní rozhodnutí, neřku-li i důležité pro veškeré politické události v Evropě 19. století. Nicméně nepředbíhejme, protože na něho čekala ještě jedna škola života.

Víme o něm, že kolem roku 1760 (to mu bylo sedmnáct let!) začal podnikat pro sebe ve svém rodném městě, navíc v domě svého otce, který byl tehdy už šest let mrtvý. Jak šel jeho profesní život, napovídá to, že se časem stal směnečním agentem a bankéřem a obchodoval také s uměleckými díly a různými kuriozitami (byl třeba sběratelem cenných mincí). Časem měl již určitý věhlas v Evropě, ale jeho hvězdná doba nastala, když hessenský lankrabě Vilém IX. roku 1785 zdědil po svém otci největší soukromé jmění v Evropě.

Pitoreskní bylo, že tento majetek pocházel hlavně z pronájmu vojska britské vládě, které dostalo za úkol oddálit revoluci ve Spojených státech. Milý lankrabě si po poradě se svým majordomem vybral na správu svého obrovského majetku právě Mayera Amschela. A ten se dal hned do práce: získal pro svého nového zákazníka nějaké anglické zlato a v roce 1794 se mu totéž podařilo provést s šesti dalšími brokery v hodnotě 150 tisíc liber. Ale až ke konci roku 1798 měl u prince dostatečný kredit na to, aby mohl samostatně pro něho provádět jakkoliv velké nákupy zlata.

První majstrštych

Když se v roce 1801 stal Mayer Amschel konečně soudním agentem, tak si výrazně upevnil své postavení mezinárodního bankéře na trhu s drahými kovy. Od roku 1800 do roku 1806 pomohl Rothschild hessenskému lankraběti umístit na trh milion a tři čtvrtě tolarů: to už byla na tehdejší poměry omamná suma peněz! Když Napoleon roku 1806 napadl Hesensko, nastala pro lankraběte otázka, kam všechny aktiva a cennosti ukrýt. Naštěstí měl pro takové případy svého majordoma: jmenoval se Carl Friedrich Buderus a tenhle člověk byl všemi mastmi mazaný.

Ale hlavně se znal dobře s francouzským generálem Lagrangem, jenž dostal za úkol vyvlastnit hesenský majetek ve prospěch Francie. Ač se oba skrytě dohodli, jak to provést, aby to obě strany co nejméně bolelo a jim dvěma ještě něco zůstalo za nehty, zbývalo pořád poměrně velké jmění, které bylo třeba převést do bezpečí. A Buderus si tenkrát vzpomněl opět na Mayera Amschela. A byla to dobrá volba! Prostě velká část hesenského majetku putovala tehdy do úschovy našeho Rothschilda. Prý šlo o 27 milionů zlatých, což byly na tu dobu obrovské peníze.

Přes okupaci Hesenska byl Mayer Amschel schopen investovat lankraběcí i své prostředky v Londýně a obcházením kontinentální blokády vydělával navíc na dovozu embargovaného zboží. A Buderus? V roce 1806 se mu lankrabě Vilém IX. odvděčil panstvím Carlhausen za to, že díky jeho známosti s Rothschildem mohl provádět všechny finanční transakce výhradně prostřednictvím jeho banky. Ostatně dočkal se poděkování i od Mayera Amschela: v roce 1809 se stal Buderus tichým společníkem banky Rothschild a sám diskrétně prováděl své vlastní finanční operace po celé Evropě.

Bratrský klan na vzestupu

Zakladatel rodu Rothschildů shromáždil díky těmto transakcím ohromné jmění a v roce 1810 začal obchodovat společně se svými syny. Ostatně říká se, že je všechny dostal postupně do světa. Ale vezměme to od začátku, abychom se v této famílii trochu vyznali. Víme už, že prokazatelným genetickým zakladatelem byl Amschel Moses, který zemřel, když jeho synovi Mayerovi Amschelovi bylo teprve devět let. Již jsme konstatovali, že on sám nebyl příliš známý mimo rodné město a o jeho životě toho vlastně moc nevíme.

To je také důvod, proč se za zakládající postavu bankéřské rodiny považuje právě až jeho syn, jehož strmou kariéru jsme zde stručně popsali. A pak následují jeho synové. Mayerova manželka Güttele Schapperová měla dětí požehnaně – deset, z toho byla polovina dívek a polovina chlapců. Tu druhou polovinu, chlapeckou, známe z rodové posloupnosti: nejstarší z bratrů Amschel Mayer působil od roku 1812 ve Frankfurtu, tedy v rodném městě celého klanu. Solomon Mayer žil od roku 1916 ve Vídni a je pevně spojen s naší zemí, jak si ještě povíme.

Čtvrtý z bratrů Karl Mayer toho procestoval víc: působil v Neapoli a zakotvil nakonec též v rodném městě bankéřského klanu – ve Frankfurtu, ale až poměrně pozdě: v roce 1821. A pátý z nich, nejmladší James Mayer, se objevil už v roce 1812 (tedy ještě za Napoleonovy vlády) v Paříži a měl co dělat, aby ho to nestálo život. Dlouho se tvrdilo, že toto rozmístění vyšlo z předvídavosti Mayera Amschela. Ale zlí jazykové tvrdí, že je to jen jeden z mnoha mýtů, který tuto rodinu doprovází. Spíše to vypadá, že genius agens rodu Rothschildů byl prostřední syn Nathan Mayer.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.