Eugen Brikcius uvádí IX: Díl devátý/Milan Balabán & Svatopluk Karásek

Milan Balabán (1929–2019)

Kde jste Milana Balabána poznal? Přes aktivity Nové orientace?

Já ani pořádně nevím. Když si teď vybavuji naši minulost – jde o sled dějů vesměs s mravním, nikoli však lineárním posláním –, mám pocit, jako bychom se znali už z předživota. Raný Aristoteles byl přesvědčen, že kdo se v předcházejícím životě choval nemravně, je v tomto životě za trest proměněn v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Eugen Brikcius uvádí: Díl osmý/Jaroslav Kořán & Ivan Dubský

Jaroslav Kořán (1940–2017)

Jaroslav Kořán nestudoval v šedesátých letech ani literaturu, ani výtvarné umění, ani filozofii. Co vás dovedlo ke scenáristovi a dramaturgovi z FAMU?

Asi nás spojila angličtina. Jarda nesnášel ty, kdo mu svou ignorancí kazili radost z převádění anglosaské literatury do – v jeho podání rezonující – češtiny. Dobře věděl, že takovým se říká „killjoy“ či „spoilsport“. A vedle angličtiny nás sbratřila, vlastně sešvagřila naše mateřština. Pro jeden každý anglický výraz mohl Jarda vybírat z přehršle českých synonym to nejvhodnější. Ostatně pilně pracoval na slovníku synonym, chlubil se, že třeba pro penis má sto padesát českých výrazů, od radovana po pyj. Prostě mi imponovalo, že je jazykový fachman. Hlavně byl stejně jako já přesvědčen, že literatura je především jazyk, a teprve potom syžet nebo zápletka.

Jaký byl Kořán vlastně chlapík?

Někdy docela pádný, a většinou padal protivník. Při našem procesu ve třiasedmdesátém roce dokonce skočil soudci do řeči. Když nabyl dojmu, že nám adresovaných urážek již bylo dost, vytrhl se policajtům a zvolal: „Protestuji!“ Náramně jej potěšilo, že po vyšetřovací a soudní vazbě, v období mezi vynesením rozsudku a výkonem trestu, lepil Vonnegutovu knížku Jatka č. 5, kterou sám přeložil, a to mistrně. V tiráži ovšem marně hledal „whodunnit“. Čtenář si měl zřejmě myslet, že ta knížka se přeložila sama.

Ve třiasedmdesátém jste, společně s Jirousem a Daníčkem, realizovali památný happening v hospodě U Plavců, na nějž pak navázal zmíněný proces. Kdo tehdy v hostinci zpíval nejhlasitěji?

Existují různé verze. Ta pravá praví, že při inkriminovaném posezení Jiří Daníček usnul a nechal si o celé události zdát, a já, neznaje text doličné písně, jsem playbackově předstíral, že text znám. Později jsem se dozvěděl, že šlo o známou sokolskou píseň „Šestého července na strahovských hradbách“, v níž je Čechyně, „máti naše drahá“, žádána, aby zahnala z Prahy Prusy, „naše vrahy“, do pekel, kam patří. Jarda s Magorem ovšem místo „zažeň Prusy“ zpívali „zažeň Rusy“ a leckdo z té hospody se přidal. Pokud jde o hlasitost, Jardovi se dokázal vyrovnat pouze Magor. Ve stylu Křižovnické školy však musím dodat „a vice versa“. Decibelově i ideově to byla plichta.

Opakovali jste podobné akce i po návratu z vězení?

Neustále.

Jaký Kořán je vám dneska nejblíž? Kořán-překladatel, Kořán-primátor Prahy, Kořán-nakladatel, Kořán-galerista, Kořán-šéfredaktor Playboye, Kořán-strojník Pražských kanalizací a vodních toků, Kořán-hospodský kumpán?

Překladatel byl nejlepší z možných. Jako primátor nechal v Praze zhotovit sjezdy z chodníku a nájezdy zpět pro občany na vozíku – a hlavně mi dovolil zastavit dopravu na křižovatce před pražským Mánesem, aby jedoucí vehikly nebránily sestavování pivní kompozice zvané Zátiší (3500 půllitrů). Ve svém nakladatelství Gallery vydával krásné knihy, včetně několika mých. Jako šéfredaktor Playboye se také vyznamenal: Procházel jsem spolu se svým „vyloženým umělcem“ Petrem Koubou Františkánskou zahradou a proti nám se blížil Jaroslav Kořán, malířem Rudolfem Němcem zvaný Hlavado. Už zdálky jsem spustil: „Dovol, abych ti představil tvého nového autora.“ Hlavado, míjeje nás, oznámil jako v hollywoodském filmu: „Ve čtvrtek v jedenáct hodin v redakci. Čtrnáct stránek.“ A zmizel v pasáži Alfa. Když pracoval jako strojník, vybouchl s ním kotel. Celý život byl příkladný spolustolovník. Nikoli obyčejný kumpán, on byl „fernetový král“.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Eugen Brikcius uvádí: Díl sedmý/Václav & Ivan Havlovi

Václav Havel (1936–2011)

Václava Havla jste poznal dřív osobně, nebo přes jeho texty, ať ty divadelní, nebo ty s politickým záměrem?

Václava Havla jsem začal poznávat skrze jeho dílo. Samotná osoba, chci říci osobnost, přišla na řadu později. Nezní to pravděpodobně, ale Havlovo dílo mi začátkem šedesátých let doslova strčil pod nos František Čech, tehdy ještě nikoli Ringo. Vzal mě kamsi na chatu, abych ho učil filozofii. V jedné místnosti spali, zřejmě spolu, František se svou tehdy budoucí ženou Magdou, v druhém pokoji jsem se brzy ráno probudil já. To proto, abych se mohl nerušeně věnovat povinné ranní četbě: libretu Zahradní slavnosti. Pilně jsem četl, dokud jsem ten magický text, ustavující nový divadelní žánr, nedočetl. Přečtenou hru jsem nikdy neviděl, ani Na Zábradlí, a přesto z ní, s laskavým svolením autora, suverénně cituji dodnes. Ostatně o pár řádků níže to dokážu.

Pokud jde o osobní seznámení s Václavem Havlem, hned první setkání se zvrtlo v „učené hádání“. Bylo to v roce 1966, tedy ještě za prezidenta Antonína Novotného, v té době zvoleného za druhého nejkrásnějšího politika hned za J. F. Kennedym, před nabitým sálem bývalého Penzijního ústavu. Seděl jsem uprostřed přednáškové síně s Rudou knížkou v ruce a čekal, až mi Havel „předá“ slovo. Nejdříve se ale jeden z mých kompliců zeptal: „Co říkáte jako světově proslulý autor v žánru absurdního divadla tomu, jak vám v Číně fušují do řemesla? Necítíte se zaskočen tím, že rudé gardy absurditou svého počínání překonávají i postavy vašich absurdních her?“ Na Havlovu odpověď jsem chtěl reagovat recitací z Rudé knížky, pečlivě vyhledaným paragrafem o vědě a umění, který kupodivu vyznívá jako vroucí vyznání lásky a úcty ke kultuře. Havel mi však na špek neskočil. Uváženě konstatoval, že „v Číně mají tisíciletou kulturní tradici, jejíž moderní projevy nemůžeme odsuzovat jen proto, že jim nerozumíme. Je třeba číst mezi řádky zkreslených a v řádcích nezkreslených kulturních zvyklostí, abychom pochopili úctu, jaké se umění v Číně vždy těšilo. Leccos se pak začne jevit jako méně absurdní. Rozhodné méně absurdní než naše rudé gardy.“ Tím mi Havel přebral nachystaný trumf. Prostě a jednoduše mistrovským způsobem vykradl pointu. Mně nezbylo než utrápeně z Rudé knížky přečíst, co Havel vyjádřil expressis verbis. Klobouk dolů před dramatikem vskutku světovým.

Jaký byl Havel v osobním kontaktu? Máte po ruce ještě nějakou pěknou historku?

Byl rozkošný. Bylo ovšem záhodno ho nerozčilit. Pěkných historek mám přehršle. Třeba tuhle: Spolu s Magorem jsme v roce 1990 ve Špalíčku na Václavském náměstí zahajovali výstavu fotek Jaroslava Kukala. Přišel i pan prezident. Po projevech jsme sešli o patro níž na číši vína. Seděl jsem hned vedle hlavy státu a náležitě si toho vážil. Kdosi přinesl další Kukalovy fotografie. Jedna pana prezidenta obzvlášť zaujala. „To je zajímavé. Dříve to byli pobudové – a dnes jsou to ministři.“ Mezitím se přiblížila má žena Zuzana. Bontonově vázán jsem ji nemohl nepředstavit šéfovi české země, ačkoli ji znal. Ergo jsem poněkud forbínově poznamenal: „Pane prezidente, dovolte, abych vám představil svou ženu Zuzanu, kterou dobře znáte z doby, kdy jste byl ještě pobuda.“

Změnila Havla prezidentská role?

Sám si psal projevy, podobně jako si sám psal divadelní hry. Byl vždy pedant a zůstal pedantem. V textech divadelních i politických se mu náramné dařilo ze své pedanterie, mohutnosti obecně považované za nouzi, geniálně udělat literární ctnost. To díky tvůrčímu charakteru své „nouze“. Divadelní a zčásti i politický svět byl žánrově obohacen. Na scéně – doslova i přeneseně – se objevila společenská absurdita. Zdá se však, že tam už byla a on ji „jen“ rozverně obtáhl.

Jaký byl podle vás Havel prezident ve srovnání s jeho nástupci?

Václav Havel býval často porovnáván se svým nástupcem. Pro starší občany byli nejpřijatelnější politici, kteří se v minulém zřízení chovali stejně jako oni, totiž kolaborovali. Tací občané nemohli odpůrcům totality odpustit, že se chovali jinak. Jak správně říká moje žena Zuzana, Václav Havel byl pro tuto zemi špatným svědomím, jeho nástupce svědomím dobrým. Nástupce Havlova nástupce má několik dobrých vlastností, například umí mluvit spatra. Masarykovi by se líbilo, že poslední z jeho nástupců má rád Izrael, jedinou demokratickou zemi ve své zeměpisné situaci. Příznivcem Izraele byl ovšem Havel též. Nejlepšího nástupce měl však Havel z Úterého, rektor University Karlovy. Byl jím v letech 1414 a 1415 Brikcius z Budína.

A Havlovy divadelní hry? Co je v nich dneska živé?

Nejlepší je ta první, Zahradní slavnost. Václav Havel by to nerad slyšel, nikdy jsem si netroufl mu to říct. Neváhal jsem ovšem z jeho prvotiny celou jednu pasáž vybrakovat, eufemisticky bych řekl ocitovat. Když jsem spolu se svou ženou připravoval pro Českou televizi seriál Evropa Eugena Brikciuse, bylo v lucemburském dílu ústředním tématem v tomto velkovévodství přísně sledované kouření. V divadle Na Zábradlí, kde měla kdysi Zahradní slavnost premiéru, jsme natočili úžasný kuřácký dialog právě z tohoto Havlova veledíla. Huga Pludka, divadelní roli svého života, hrál můj syn Eugen. Hru jsme nemuseli oživovat. Ukázala se být věčným živáčkem. Nejen v Lucembursku, původní vlasti našeho krále Jana, otce Otce vlasti Karla IV., ale zejména v českých zemích je dnes Havlův opus magnum výsostné aktuální, i když v poněkud obráceném gardu. Na rozdíl od Becketta či Ioneska, pionýrů absurdity metafyzické, byl Václav Havel průkopníkem absurdity společenské, byť o metafyzice věděl své. Ostatně u Aristotela přichází metafyzika až po fyzice, proto se také jmenuje, jak se jmenuje…

Málem jste zapomněl na ten Havlův dialog…

Zde je:

„Hugo: Víš, já jsem vlastně přišel –

Ředitel: Vím, ale neboj se, vyjdu ti vstříc! Zcela se s tebou ztotožňuji, byl nejvyšší čas! Uvidíš, že budeš se mnou spokojen!

Hugo: Víš, já si tak nějak fakt myslím, že sem mezi vás tak nějak fakt patřím, nemyslíš tak nějak?

Ředitel: Fakt!

Hugo: A zřejmě nám to spolu dobře půjde.

Ředitel: Máme prostě štěstí. Kouříš?

Hugo: Ne. A ty?

Ředitel: Ne.

Hugo: Poslyš, ruku na srdce, nejsi ty tak trochu nekuřák?“

Čtenář se nepochybně dovtípil, že v dnešních převrácených poměrech závěrečná otázka zní: „… nejsi ty tak trochu fanda Babiše?“ A jsme doma.

 

 

Ivan Havel (1938)

S Ivanem Havlem máte vztahy intenzivnější než s jeho bratrem. On je ale kybernetik, zabývá se roboty a umělou inteligencí. O čem se spolu bavíte?

Přál bych vám vidět či vlastně slyšet, jak se používajíce metajazyk, nikoli latinsky znějící esperanto, ale spíš povznesenou češtinu, bavíme o, řekněme, subjazycích, počínaje nepovzneseným jazykem rodným a konče jazyky umělými, vesměs s Ivanovými copyrighty. Podotýkám, že jeden z jeho umělých jazyků, zvaný ptydepe, si vyžádal bratr Václav pro svou druhou hru Vyrozumění. S Václavem Havlem jsem se bavíval o jeho Anatomii gagu navazující na Filosofii básnické skladby Edgara Allana Poea; s jeho bratrem Ivanem pak nad sklenicí vína o mé poemě Anatomie doušku. Ten opus má smysl nejen enologický, ale i enofágický. Václavu Havlovi by se zamlouval, je to vlastně anatomicky bezchybný gag.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zdeněk K. Slabý (9. června 1930 – 11. března 2020)

Letos v lednovém editorialu jsem si pochvaloval, že věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarším přispěvatelem UNI je neuvěřitelných 71 roků. A sliboval jsem, že doyen našeho týmu se letos dožije devadesátky. Bohužel už se tak nestane. Zdeněk K. Slabý, dlouholetá opora autorského okruhu tohoto časopisu, přední český znalec experimentální… Číst dál...

Eugen Brikcius uvádí: Díl šestý/Jiří Načeradský & Rudolf Němec

Jiří Načeradský (1939–2014)

O Jiřím Načeradském se mluví jako o klíčové postavě nové figurace v české malbě 60. let. Jak jste ho poznal vy?

Seznámil jsem se s ním v roce 1967. Byl jedním z těch, jimž jsem měl ve Špálově galerii, kde jsem tehdy pracoval jako „důvěrník“, prodávat obrazy. Nepodařilo se mi prodat ani jeden. Načeradského jsem poznal jako figurálního malíře, on byl vždycky a neodbytně figurální. Nejdřív maloval jakési rozpustilé panáčky, a protože jeho rukopis tehdy nápadně připomínal rukopis Jeana Dubuffeta, francouzského malíře a obchodníka s vínem, zaujal místo v takzvaném pochodu plagiátorů. Pak, v druhé polovině šedesátých let, začal malovat sportovce a sportovkyně, svá nejdůležitější díla. Vznikala podle černobílých fotografií z novin: na sportovní stránce si našel ideální sestavu, vybrané atlety i atletky svlékl a dotvořil na plátně po svém. To jsou fascinující práce, Načeradského hvězdná hodina uprostřed zlatých šedesátých let.

Co to byl „pochod plagiátorů“?

Termín jsem vymyslel já, ale podnět dal Petr Král v jednom svém textu, publikovaném v prvním čísle surrealistické revue Analogon. Jmenoval tam několik tehdejších malířů, o nichž měl za to, že jsou nepůvodní. Já si ale nemyslím, že by to s Načeradského plagováním Dubuffeta bylo tak žhavé.

K některým těm naháčům a nahotinkám připisoval Načeradský telefonní čísla svých přátel. Proč?

Myslím, že ten fór s telefonním číslem použil jenom jednou, když portrétoval Antonína Málka. Namaloval ho svlečeného a připsal telefonní číslo, aby mu mohly volat holky.

Ozvala se některá?

Načeradský bohužel nenabídl předvolbu. Takže se obávám, že se Málkovi, který po srpnu osmašedesátého roku odešel do Švédska, nedovolala žádná. Vybavuji si ale jasně, jak Jiří, když na to číslo na obraze upozorňoval, hýkal škodolibou radostí.

Rezonoval tehdy, na sklonku šedesátých let, Načeradský i za hranicemi?

Zatímco já jsem vyjel v osmašedesátém roce za svými studii filozofie a za svou bývalou budoucí ženou do Anglie, Jirka s přáteli odjel do Francie. Koleje našich vlaků se rozdělily v Mohuči. Ta pařížská vazba mu zůstala, našel si tam záhy galeristu a později slavil na tamějším výtvarném trhu jisté úspěchy.

Jak se vyvíjel jeho výtvarný rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech?

Nechci říkat, že šlo o fázi vyloženě úpadkovou, ale s výkonem, který podal Načeradský v druhé půli šedesátých let, se rovnat nedá. Začal malovat jednak jakési marťanské členovce, jednak expresivně, vehementně podané muže i ženy, občas oblečené, občas svlečené. A maloval už méně. Když byl na vrcholu, zvládl hravě dvě tři plátna denně. Byl geniální rychlomalíř, nikoli pouťového, ale galerijního typu; několikrát jsem byl jeho tvůrčímu výkonu přítomen. A nejen maloval, taky přemalovával: spíš nezáměrně než záměrně své dřívější obrazy ničil. Jednou dokonce přemaloval moje dílo…

Vaše dílo? Vy jste taky maloval?

Nemaloval, kreslil. Když jsem měl v devětasedmdesátém roce výstavu svých dětských kreseb v Náplavní ulici, v bytě Pavla Brunhoffera, zařadil jsem i dva mystifikační oleje. Přemluvil jsem Jirku Načeradského a Otakara Slavíka a každému vybral pasáž ze své dětské kresby; na jedné byla porcelánová palma v koruně s opičkou, na druhé kralevic, jak vypouští na Bezdězu ptáčka z klece. Náča dělal zátiší, Ota krajinu. Zatímco Slavík pracoval tři dny a tři noci, Načeradský měl hotovo za dvě hodiny. Obraz nazval „Hamadryáda v koruně palmy“. Jenže byl malér, hned na výstavě nás sebrala policie. Když se Načeradský dostal druhý den k Brunhofferovi do bytu, obraz vzal a ve svém žižkovském ateliéru okamžitě přemaloval.

Kde měl na Žižkově ateliér?

U Nákladového nádraží.

Načeradský byl zřejmě člověk velmi eruptivní. Jaké s ním bylo posezení v hospodě?

Nebylo záhodno ho dráždit. Občas rozdával „pecky-čenichovky“.

Jaký je rozdíl mezi „peckou-čenichovkou“ a „zadovkami“, které dával Slavík?

Ten rozdíl je podstatný: zadovka měla přivést toho, kdo ji inkasuje, na jiné myšlenky; šlo o pobídku. Pecka-čenichovka byla trest.

Vy jste nějakou „pecku-čenichovku“ od Načeradského inkasoval?

Nikoli. Já jsem se moc nerval.

Co se dělo u stolu, když nepadaly „pecky-čenichovky“?

Načeradský se projevoval jako literát. Sice nikdy nic nenapsal, jako Buddha nebo Sokrates, ale co jeho věta, to přesně tesaný verš jako od toho nejlepšího básníka. Měl velký talent. Jednou někde někdo vyprávěl o nějakém hanebném kousku, který provedl tehdejší režim, a Náča se zamyslel: „To není chyba funkcionáře na nádraží, to je nemoc.“ Lezlo to z něj ovšem dost pomalu, chtěl mít formulaci co nejpřesnější.

Zapisoval někdo ty jeho výroky?

Právě že ne.

A vylovíte z hlavy ještě nějaký?

Právě že ne. Ale ten dojem, který z jeho slov mám, nejčastěji o umění, ať svém či druhých, je mimořádný.

Kdo u toho stolu s Načeradským a vámi nejčastěji sedával?

Nejlepšího kamaráda měl celoživotně v Jiřím Sopkovi. U stolu pak s ním sedávali mnozí, nejčastěji Rudolf Němec.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu