Zdeněk Kalista aneb Hovory s mrtvými

Minulost nemůže být nikdy učitelkou přítomnosti, ale může dnešnímu člověku připomenout, v čem se dnešek od dřívějška liší. Historie má především za úkol zachycovat život už neexistující a tak vracet současníka z jeho zaujetí dneškem do světa podivných dějů, tvarů a barev, které se tolik liší od zdánlivě nudné, nebo naopak příliš bujné současnosti. Budí to zdání, jako by úkolem historika bylo hlavně podnítit čtenářovu fantazii, která by se mu mohla hodit při hodnocení skutků, jež hýbají světem současnosti. Jen tak v nás může minulost vzbudit nějakou tvůrčí schopnost a zapojit ji do řešení současných trablů.

Tak hodnotil své zanícení pro „časy dávno přešlé“ brilantní historik, báječný vypravěč a statečný člověk Zdeněk Kalista, kterého nám Zdeněk Nejedlý a jeho pohrobci vymýtili z české historiografie, abychom ho postupně zpětně nalézali a stále znovu poznávali. Byť je jeho písemné dílo velice obšírné, stojí za to si v něm občas číst, ačkoliv nás od něj dělí už více než půl století. Avšak Kalista byl osobnost pevně rozkročená mezi dvě múzy: sice se na pražské Karlově univerzitě „vyučil“ historikem, ale byl rovněž duší romantickou, básnickou.

Už jen výčet lidí, s nimiž se stýkal (namátkou: Wolker, Sova, Hora, Nezval, Halas, Holan, Teige) a na něž vzpomíná, ukazuje, že byl osobnost dvoudomá: dějepisec a zároveň básník. Ale jsou tací, kteří tvrdí, že se do něho vešlo natolik odlišných rolí komplikovaného 20. století, že jde z toho jeho čtenářům hlava kolem: byl katolík i komunista, dějepisec i překladatel, svobodný zednář i duše tíhnoucí k baroku. To vše čiší z jeho vzpomínek na osobnosti, s nimiž se stýkal a které později vtělil do svých „hovorů s mrtvými“: je to soubor výstřižků z paměti, které mu vytanuly na mysl, když už byl starý pán.

Vstup za zrcadlo

Přitom jde o vzpomínání ve vrcholné míře autentické: menší část z toho publikoval v roce 1967, kdy už se leccos mohlo bez obav říkat, ba i psát, ale větší část namlouval do magnetofonu po roce 1975, kdy ho postihla osobní tragédie: úplná ztráta zraku! A mluva se hůře koriguje než to, co je psáno… Dohromady dvacet sedm osobností, nám známých i neznámých, na které na stará kolena vzpomínal, vykresluje spolehlivě bolestná traumata i intelektuální události strastiplného dvacátého století. On sám o svých vzpomínkách na dávné přátele říká, že je to pro něho vlastně soubor zrcadel.

Neboť se v nich zjevuje obraz jeho vlastního osudu, přidušeného za protektorátu a udušeného v padesátých letech v leopoldovské věznici. A až za těmito zrcadly, kde se mu zjevují tváře jeho dávných známých, s nimiž se setkal v různých okamžicích svého života, lze zpočátku matně rozeznávat kontury jeho díla. Čtenáři pak chvíli trvá, než se mu z tohoto přítmí začnou zjevovat čitelné ohlasy toho, co napsal a čím se čtenář musí postupně prokousávat. Pokusme se tedy vstoupit na chvíli za ona kouzelná zrcadla a napodobit tak Alenku v říši divů.

Začněme v Benátkách nad Jizerou, nejen proto, že se tam v prvním roce dvacátého století Kalista narodil, ale hlavně proto, že nemají pranic společného s opravdovými italskými Benátkami, které mu kdysi tak učarovaly jako spoustě jiných Čechů. Šlo jenom o českou buditelskou hru, jak počeštit i to, co nejde. Takže nikoliv Venezia, ale Benátky nad Jizerou. A začíná to jako v pohádce: za dalekými horami na kopci nad městem stálo kdysi keltské hradiště (snad i s tržištěm) a jméno řeky pod ním – Jizera našemu hrdinovi připomínalo francouzskou řeku Isère: jméno spojené s tamními dávnými Galy.

Genius loci rodiště

Ovšem tok času tomu chtěl, aby na tak znamenitém místě nevyrostl ve středověku žádný hrad, ale pod ním město. Sice na místě dnešního zámku nad městem byl založen původně starší dvorec, ale jeho nechvalně známými obyvateli byli mniši málo známého řádu cyriáků, kteří se neřestně živili tím, že půjčovali peníze vydobyté ve Svaté zemi místním šlechticům za nekřesťanské úroky. A tak svých pět minut historické slávy zažilo toto město až v čase císaře Rudolfa II., kdy se na počátku 17. století Benátky proslavily jako významné středisko evropské vědy.

Zvídavý císař tam totiž usídlil v roce 1599 dánského hvězdáře Tychona de Brahe, což byl ve své době slavný učenec, novátorský hvězdozpytec, který si tam hodlal vybudovat hvězdárnu. Při té příležitosti přestěhoval do Benátek nejen svou početnou rodinu, ale také řadu významných osobností vědy a kultury, aby si měl s kým po večerech povídat. Mezi nejznámější tamní obyvatele tak patřil i Johannes Kepler, který je považován dodnes za zakladatele moderní astrofyziky, neboť se mu již tehdy podařilo objevit celou řadu základních zákonů moderní astronomie.

Na paměť toho všeho, co se zde tehdy událo, napsal Max Brod, velký přítel Franze Kafky, svůj román Cesta Tychona de Brahe k Bohu. Ale románový hrdina zde nepobyl dlouho a o dva roky později se nastěhoval na Hradčany, aby však blízko svého císařského mecenáše Rudolfa II. zanedlouho zemřel. A jak sám Kalista smutně poznamenal: „S jeho odchodem arci Benátky pozbyly svého lesku.“ Kalista, očarován kouzlem tajuplné minulosti svého rodiště, chtěl ještě na závěr svého života napsat jakýsi listář Benátek a okolního Pojizeří, ale ztráta zraku mu jeho plán zhatila.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Gary Snyder – Básník mnoha řemesel

Amerického básníka Garyho Snydera, který se 8. května dožil devadesáti let, můžeme s klidem charakterizovat i dalšími přízvisky: ekolog, buddhista, znalec orientální vzdělanosti, dřevorubec, horolezec, aktivista..., a stejně tím zcela nepostihneme jeho všestrannou osobnost. Ta se projevujeve Snyderově poezii, jak můžeme vidět vlastně z každé jeho sbírky, včetně rozsáhlé básně Hory a řeky bez konce, zabírající celou knihu a vznikající dlouhých čtyřicet let. Projevuje se ale též v jeho esejích, a ještě šířeji, v jeho občanských postojích a aktivitách. Gary Snyder zkrátka není jen básník, byť ledasjaký! Ostatně, český čtenář může posoudit sám, Snydera máme relativně dost přeloženo i do češtiny a další překlady mají následovat.

V čem spočívá ona mnohostrannost Snyderova ustrojení? Jistě v jeho kořenech, protože Gary Snyder, jak píše v knize Dharmoví tuláci jeho přítel Jack Kerouac, „byl z východního Oregonu, vyrostl ve srubu někde hluboko v lesích, kde žil s tátou, mámou a sestrou, a od samýho začátku to byl kluk, co se v lese vyzná, makal se sekerou a na farmě, zajímal se o zvířata a o indiánský tradice, takže když se dostal na univerzitu, ať tak nebo onak, byl už ve všech směrech připravený ke studiu antropologie, kterým se nejdřív zabýval, ale později se věnoval indický mytologii a původním textům z týhle oblasti. Nakonec se naučil japonsky a čínsky, stal se z něj znalec Východu a objevil ty úplně nejparádnější dharmový tuláky, čínský a japonský zenový blázny. Protože to byl kluk ze Severozápadu, plný idealistickejch plánů, nechal se unýst staromódním odborářským anarchismem, učil se na kytaru a zpíval starý dělnický písničky, který se docela hodily k těm jeho indiánským a lidovým písničkám.“

A takto jej popisuje dál: „Týden nato jsem ho poprvý zahlídnul, jak jde v San Francisku po ulici... takže jsem viděl Japhyho, jak spěchá tím zvláštním dlouhým krokem horolezců, na zádech měl malý batoh plný knížek a zubních kartáčků a kdoví čeho ještě, tohle byl malý ruksak ´do města´, úplně jiný než velký batoh s kompletní výbavou, se spacákem, pončem a rendlíkama na vaření. Nechal si narůst malou bradku, a protože měl trochu šikmý oči, vypadal tak zvláštně orientálně, ale nedá se říct, že by přitom vypadal jako nějaký bohém (co se motá kolem umění), k tomu měl tedy hodně daleko. Byl samá šlacha, opálený, měl páru, byl otevřený a s každým se hned zdravil, rád si popovídal, a dokonce halekal i na tuláky na ulici, a když se ho někdo na něco zeptal, okamžitě odpověděl, ať už myslel, na co chtěl, a vždycky to mělo hlavu a patu a byla v tom jiskra. Japhy nebyl moc velký, asi tak metr sedmdesát osm, ale byl silný, šlachovitý, pevný a samý sval. Tvář měl jako zbědovanou masku, ale nad bradkou se mu třpytily oči jako starým čínským uchechtaným mudrcům, a vyvažovaly tak drsnej výraz jeho hezkýho obličeje.“

Za zmínku stojí i dojem, jaký udělal na dalšího básníka a celoživotního přítele Allena Ginsberga, jak jej zachytil v dopise ze září 1955: „...včera jsem se seznámil přes Rexrotha s interesantním fousatým frájou z Berkeley, studuje orientalistiku a za pár měsíců odjíždí, aby se stal zenovým mnichem (skutečným). Hulí trávu, je peyotlista, lakonický, má ale vřelé srdce, hezky vypadá s tím svým vouskem, štíhlý, blonďák, jezdí po Berkeley na kole v červených manšestrákách a džínách a je hotovej z Indiánů (bývalý student antropologie z nějakého indiánského města) a dobře píše, vedle zenu, který bere zjevně vážně a jako učenec, jeho další aktivita. Zajímavý člověk. POKUD se neobjeví někdo jiný, můžeme ho na čtení zařadit.“

Jen pro vysvětlení: ono čtení bylo legendární vystoupení šesti básníků v sanfranciské Six Gallery, kde 7. října 1955 Snyder četl své verše společně s Allenem Ginsbergem, Michaelem McClurem, Philipem Lamantiou či Philipem Whalenem, a bylo to právě zde, kde nejen že Ginsberg poprvé četl své Kvílení, ale zároveň došlo k prvnímu vystoupení tvůrců beat generation. Mimochodem, Snyderovi bylo tehdy pětadvacet a je posledním žijícím účastníkem této akce, druhý ještě donedávna žijící Micheal McClure zemřel letos 4. května. A zmíněný Rexroth byl tehdy padesátiletý básník Kenneth Rexroth, který celý večer uváděl, ostatně, krásně jej zachytil Kerouac ve svém výtečném románě Dharmoví tuláci (Snyder zde vystupuje pod jménem Japhy Ryder).

„Japhy předčítal svý dokonalý básně o Kojotovi, bohu severoamerických Indiánů z náhorních plošin (nejspíš), ale určitě byl bohem severozápadních Indiánů, Kwakiutlů a kdoví koho ještě. ´Táhni do prdele! zazpíval Kojot a zmizel,´ četl Japhy vybranýmu obecenstvu, který vejskalo radostí, bylo to tak čistý, že i ta prdel vůbec nezněla sprostě. Přednášel taky lyricky jemný verše, jako ty o medvědech živících se lesníma plodama, který vyjadřovaly jeho lásku ke zvířatům, a tajemný verše o volech na mongolských stezkách, bylo z toho cítit, že zná orientální literaturu včetně Süan Cunga, slavnýho čínskýho mnicha, který šel pěšky z Číny do Tibetu, z Lan-čou do Kašgaru a Mongolska a v ruce nesl kadidlovou tyčinku. Ve verších o Kojotovi, který nosil dobroty, Japhy projevil nečekaný barový humor, a ty jeho anarchistický názory o tom, že Američani absolutně nechápou, jak maj žít, s veršema o lidech, co jezděj do práce a z práce a pak seděj uvězněný v obejvákách vybavených nábytkem ze stromů pořezaných motorovýma pilama (a tady ukázal svou dřevorubeckou minulost tam nahoře na severu). Mluvil hlubokým, zvučným, a tak trochu vzdorným hlasem, jakým mluvili američtí hrdinové a řečníci za starých časů. Líbilo se mi na něm něco opravdovýho, pevnýho a lidsky nadějeplnýho, zatímco ostatní básníci byli v tom svým estétství moc uhlazený a nebo byli zase až moc hystericky cynický, aby v cokoliv věřili, a nebo příliš nesrozumitelný, aby se to dalo pochopit...“

Jak vidíme, Gary Snyder nebyl zrovna tím, koho si představujeme jako typického básníka, tedy zasněného introverta u kavárenského stolku či naopak nějakého poetu laudans. Ne, to ani náhodou! A sám Snyder by se tomu jistě dost nasmál...

Zpět ke kořenům

Veškeré následné Snyderovo směřování, jeho rozkročenost, otevřenost i občanskou angažovanost lze vystopovat až k Snyderově dětství – prožíval je v lesích státu Washington, nedaleko Seattlu. Rodiče byli velice svobodomyslní a svému synovi ponechávali hodně volnou ruku. „Jakmile mi to dovolili, to mi bylo tak devět nebo deset, chodil jsem do lesa a přespával tam zcela sám. Měl jsem tam svůj tajný tábor. A jakmile otec viděl, že umím rozdělat táborák a vařit si na něm, dovolil mi být v lese déle, dva tři dny. A od takových třinácti už jsem sám vyrážel do hor a do skutečné divočiny. Svět lidí mě moc nezajímal,“ vzpomínal Snyder po letech. Tato zkušenost pro něj byla navždy formující, stejně jako setkávání se s původními obyvateli Ameriky. Příroda a její zachování se pro něj stala velice důležitou, styk s Indiány mu otevřel zcela jiný svět, jiné uvažování. Jistě i proto byl později tak otevřený nezápadním myšlenkovým proudům, a také kultuře, v jeho případě čínské a japonské, a samozřejmě i buddhismu.

Snyderovu všestrannost můžeme krásně vidět na stránkách Kerouacových Dharmových tuláků. Zasvěcuje zde Kerouaca do tajů horolezectví, současně mu přednáší klasickou čínskou poezii ve vlastních překladech (především zenového klasika a naprostého samorosta Chan-Šana, jehož básně máme i v češtině), radí mu, jaký si koupit spacák či jak porazit strom, a zároveň zasvěceně diskutuje o buddhismu. Snyder jej studoval již v době, kdy to rozhodně nebyla móda, a když se mu v polovině 50. let naskytla možnost odjet do Japonska, aby tam pobýval v zenovém klášteře, neváhal – nakonec z toho bylo přes deset let strávených meditacemi i studiem čínské a japonské poezie. Jak výstižně poznamenal další Snyderův přítel, básník Allen Ginsberg, „Gary je prakticky jediný americký intelektuál, který skutečně strávil deset let v zenovém klášteře“.

„V klášteře jsem ale nebyl celou dobu,“ upřesňuje Snyder. „Když jsem studoval u svých učitelů, dvou zenových mistrů, byl jsem několik týdnů v klášteře a pak jsem se vždycky uchýlil do jednoho bytu a tam jsem překládal. Všechno, co mi dali, jsem si musel pro sebe přeložit, abych pochopil, co mám dělat. V té době, kdy jsem začal studovat zen, nebyla žádná ze zenových knih přeložena do angličtiny, takže jsem si je musel sám přeložit. Můj učitel mi předložil nějaký problém, na kterém jsem měl pracovat, jako třeba nějaký kóan, a řekl, fajn, vem si to, přelož si to a pokus se ho pochopit. A pak se vrať a budeme na něm spolu pracovat. V zenových textech jsou někdy krátké anekdoty, které i když máte přeložené, je třeba studovat slovo po slově a jít po všech významech.“ Jistě mu to šlo, protože jak píše Kerouac, „znal všechny podrobnosti o tibetským, čínským, mahájánovým, hínajánovým, japonským, a dokonce i barmským buddhismu.“

Buddhistou zůstal Snyder dodnes, denně medituje nebo si prozpěvuje sútry, buddhistická zkušenost se přitom projevuje i v jeho občanských aktivitách, a samozřejmě i v poezii.

Básník/nebásník

Ta je přitom zcela jedinečná. Jak se dočteme v úvodu k rozhovoru pro Paris Review z roku 1992, „Snyderova báseň je okamžitě poznatelná a často ji lze těžko napodobit: idiosynkratická kombinace prosté řeči Williama Carlose Williamse, volně plynoucí, mimořádně vizuální obrazy Poundovy a dokumentaristická kvalita obou; krajina západního pobřeží, již poprvé vnesli do poezie Robinson Jeffers a Kenneth Rexroth, precizní a nealegorizované pozorování všedního života klasických čínských básníků a oralita autorů beat generation. Snyder je možná prvním básníkem po Thoreauovi, který věnoval hodně přemýšlení tomu, jak by měl člověk žít a utvářet svůj život podle možných modelů.“ Mimochodem, Lawrence Ferlinghetti o Snyderovi mluvil jako o „Thoreauovi beat generation“.

Poezii začal psát Snyder již na střední škole, ale asi po deseti letech všechno hodil do kamen, cítil totiž, že to bylo jen ohledávání terénu, včetně všemožných vlivů. To mu bylo kolem pětadvaceti. A básně z jeho debutu Riprap and Cold Mountain Poems z roku 1959 byly napsány „poté, co jsem se vzdal poezie. V létě 1955 jsem šel dělat do lesa pro lesní správu. Myslel jsem, že jsem se poezie zřekl, pak jsem tam ale skončil a začal psát básně o skalách a sojkách. A když jsem se na ně podíval, viděl jsem, že vypadají úplně jinak, než vše, co jsem do té doby napsal. Řekl jsem si tedy, že tohle musí být má vlastní poezie. A od té doby se teprve považuji za básníka.“

A jak vidí on sám své verše? V básni Jak ke mně přichází poezie se svěřuje: „Přichází klopýtavě přes / balvany za noci, zůstává / vyděšena stranou / mého táboráku / setkávám se s ní na / hranici světla.“ Pro zajímavost se podívejme, jak si s podobným vyznáním či vlastně popisem své poetiky poradil v poněkud mystifikačně nazvaném textu Jak ke mně přichází poezie, str. 1369 Snyderův přítel a další příslušník beat generation, básník Gregory Corso (1930–2001): „...říkám vám, že přichází obrovská, / v hadrech prosáklých benzínem, / s kusy drátu a ohnutými starými hřebíky, / nějaký temný arivista / z nějaké temné řeky ve mně.“ Uvádíme Corsovu definici především proto, abychom ukázali rozdílnost vnímání – kde je Snyder stále ještě spíše lyrizující, je Corso brutálně „nepoetický“, temný.

Zároveň dokáže Snyder vše důležité vypovědět na půdorysu často jen několika veršů, jako je tomu například v básních, podobajících se haiku, jako ve sbírce Nebezpečí na vrcholcích, nebo v básni Seno pro koně z jeho první sbírky. V roce 2007 mi k ní v Praze řekl: „Ano, vím, o čem mluvíte. A je to poezie hned ze dvou důvodů: je psána velice obyčejným, srozumitelným jazykem, ale její verše mají rytmus, a za druhé, v příběhu, který vypráví, je hodně zajímavý malý obrat. Když ten starý muž říká, ´... prvně jsem seno nakládal v sedmnácti. / Ten den jsem si myslel, / že bych nikdy nevydržel dělat to celý život. / A proto asi taky, hrome, / jsem u toho zkejsnul a dělal jsem to.´ To je ten speciální obrat – a není to jen tím prostým jazykem. Samozřejmě pomáhá zkušenost s meditováním. Ale možná také, že i když jsem byl mladší, oceňoval jsem úspornost poetického jazyka. Ve skotských nebo anglických baladách vyprávějí nějaký příběh tak, že jdou přímo k jádru věci, je to velice barevné, ale ne moc slov. Z toho jsem si také musel něco vzít. Allen Ginsberg mi jednou řekl, Snydere, ty jsi moc lakonický. On měl totiž rád, když mohl napsat hodně slov.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Mirek Kovářík (15. srpna 1934 – 4. března 2020)

Ve věku 85 let zemřel znalec a propagátor poezie, její vynikající recitátor, moderátor a pedagog Mirek Kovářík. Jeho všestrannou a mimořádně vlivnou osobnost si připomínáme vzpomínkou Marka Tomana a dvěma Kováříkovými eseji, původně publikovanými v knize Život…a poezie? Eseje, kterou vydalo v roce 2017 nakladatelství Galén

Když záleží na slovu

„Nahazuj mi,“ řekl Mirek. Do ruky mi vtiskl Elegie Jiřího Ortena. Někdy před půl rokem, na podzim 2019, když jsem s ním dělal náš poslední rozhovor. Nazdařbůh jsem tu knížku otevřel a přečetl jeden verš. Mirek se nadechl a plynule pokračoval následujícím veršem, pak ještě dalším, ještě jedním… V očích mu jiskřilo. „Ještě mi to jde, viď?“ ujišťoval se. I když se spletl, nechal jsem ho přitom. To hlavní tam totiž bylo.

Těch našich rozhovorů bylo během let několik a mám pocit, že se měnily. Čím byl Mirek starší, tím radši citoval. Prokládal vlastní komentáře verši, až básně nakonec převládly. Z jednoho rozhovoru jsem si tak odnesl detailní rozbor – právě Ortenových Elegií. A při tom posledním rozhovoru se rozpovídal o Ortenově vztahu ke smrti. To, že se blíží jeho vlastní „poslední dějství“, zmínil jen tak na okraj, naprosto civilně.

Jeho recitátorství se také během let proměňovalo – od tělesného, vypjatého projevu, kdy jako by tančil, po produchovnělé, křehké přednášení.

Když se o Mirkovi Kováříkovi mluví, zmíní se obvykle, že byl především recitátorem a propagátorem poezie, že hodně udělal pro básníka Václava Hraběte a že uváděl festival Porta. Méně se už ví, že život Mirka Kováříka byl především jiný, než mohl být.

Během srpnové okupace totiž vystupoval jako hlasatel v rozhlase v Ústí nad Labem. A když se později šrouby utáhly, stálo ho to zaměstnání. V ovzduší, kdy o povolení vystupovat rozhodovali komunističtí tajemníci, to znamenalo vážné existenční potíže. Porta ho vlastně zachránila, říkal. Stejně jako recitování po školách v hodinách literatury. Věnoval se obojímu desítky let. Někdy kličkoval mezi zákazy víc, někdy méně.

A co mohlo být jinak? Před rokem 1968 byl Mirek Kovářík divadelník, zakladatel Docela malého divadla v Litvínově, který se prosadil v pražské poetické vinárně Viola. V normálně fungující společnosti by nejspíš z malých divadel plynule přešel na větší scény. To se ale nestalo. Zato se stalo to, že pro řadu lidí je spojený s iniciačními okamžiky jejich mládí. Právě od něj možná uslyšeli poezii, která je vzala za srdce. A když konferování festivalu Porta proložil recitací, desetitisíce tamních diváků napjatě ztichly.

Důkladně ho také znali všichni ti autoři, které roky uváděl ve svém Zeleném peří. Mělo zvláštně demokratickou podobu, protože nejdřív zazněly verše tří autorů a pak o nich Mirek Kovářík s obecenstvem diskutoval. Byla to oáza informací o literatuře a celkem důvěryhodného prostředí. Byl to doušek svobody, v osmdesátých letech. I když nešlo mluvit stoprocentně otevřeně, člověk si tam ve sklepení malostranského Rubínu připadal přece jen trochu schovaný před světem. Ostatně, právě tam Mirek Kovářík koncem osmdesátých let uvedl do té doby zamlčované autory, třeba Ivana Blatného. To byly momenty, při kterých bušilo srdce.

Mirka Kováříka znal prostě v určitých kruzích každý, a zároveň zůstával jaksi na okraji. Ovšem na velmi výrazném okraji. V tom pomyslném středu se totiž ideologicky, politikářsky nebo kšeftařsky mlátila prázdná sláma, a na okraji se vážila slova. Přesně takhle to Mirek Kovářík měl, když recitoval. Záleželo mu na každém slovu, doposledka. Někdy je okraj důležitější než střed.

Marek Toman

 

Ortenův Nekonečný příběh

Vzpomínám si na to poměrně přesně: bylo to u příležitosti srazu hanáckých hippies v Olomouci v neklidném létě osmašedesátého roku. Přijel jsem jako spolupracovník tehdejšího avantgardního rozhlasového Mikrofóra a přivezl jako hosta básníka Ivana Diviše, který projevil zájem setkat se takto tváří tvář s „dětmi květin“. V následné dotazovně na vlnách éteru zeptal se kdosi básníka, kohože považuje v české poezii za nejdůležitějšího a jehož knihy by si obrazně řečeno vzal s sebou na pustý ostrov. Diviš – tenkrát v mírné euforii z dění kolem a přítomnosti mladých lidí plných porozumění – odpověděl téměř bez zaváhání: Bridela, něco z Máchy a Ortenovy Elegie! Přiznám se, že mne při tom spojení zamrazilo.
Bylo vysloveno s naprostou samozřejmostí, a tak se tu před očima vynořila trojice takřka fatální – barokní básník-jezuita skonavší jako dobrovolný samaritán při ošetřováni nakažených morem, vyslovitel užaslého tázání „Co Bůh? Člověk? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý?…“, kníže básníků, o jehož volbě jsem neměl pochyb, pouze ono „něco z Máchy“ Ivan Diviš posléze precizoval na „ne všechno z Máchy“. A pak ovšem Orten se svým intuitivním loučením se životem na této zemi ne nepodobným okolnostem, za nichž psal Mozart své Rekviem.

 

Měl jsem už za sebou první provedení Elegií (Na pomoc, slova!, Docela malé divadlo, 1963) jako devítidílný monolog přednašeče s doprovodem klavíru, měl v paměti i jedno zvláštní představení v mrazivě únorové Praze roku 1963 v divadélku Rádio na Vinohradské třídě pro diváky, kteří si představení zakoupili v předprodeji. Až po jeho konci dověděli jsme se, že jde o členy pražské židovské náboženské obce a že to bylo po dlouhých desetiletích první celistvé provedení Elegií na veřejnosti… Měl jsem pak tento tisíciveršový text jak se říká „v repertoáru“ po řadu let, zájem pořadatelů byl střídavý – jde o poměrně smutné představení, říkával jsem, a přece to někteří riskli. Při jedné takové produkci opět v lednovém mrazu v severočeském městě Rumburku připomněli takto jinotajně výročí smrti Jana Palacha na počátku 70. let, nezapomněl jsem ovšem na reprízu Elegií v pražské Viole pár týdnů po Palachově smrti pro jeho přátele a spolužáky: bylo to v sobotu, cosi ze zlověstného předčasí změn, které zanedlouho následovaly, bylo už ve vzduchu, pamatuji se, že jsem překonával i nějaké osobní potíže se zdravím a těsně po skončení musel jsem odejít. Kdeže ty doby jsou! Pak po léta jen čas od času, až v první půli osmdesátých spolupráce s folkovou skupinou Bosá pointa z Brna a náš společný projekt, v němž opět zazněly Elegie spolu s fantasticky zhudebněnou poezií Ortenovou brněnským klavíristou a v té době kulisákem Tomášem Bělkou. Nazvali jsme náš pořad U nás si bolest dveře spletla (hle, opět jedna cesta k pochopení Ortenova díla, říkám si dnes) a reprízovali ho několikrát ve Studiu Horizont na Lesné, jednou i v Praze. A opět letitá odmlka – do chvíle, nežli jsme s hudebním skladatelem Jiřím Pertlem usoudili, že po spolupráci nad Zahradníčkovým Znamením moci přišel čas dalšího spříznění nad textem, kde se slovo a hudba navzájem ovlivňují. Tak vznikla naše koláž Peklo tvého nebe (1982), společná cesta k jevištní syntéze ortenovského „děje bolesti“, který se nadevětkrát rozehrál se vším, co má mladý člověk zatím po ruce… Mohl bych uvádět předznamenání oněch smutných kapitol, čtvrtá že je například „dětská“, šestá „pouťová“, pátá psaná v jakémsi šíleném duchovním deliriu, osmá pochodem usmíření se smrtí, devátá… – ale to by bylo příliš návodné a podsouvající divákovi a posluchači sugestivní otázky a zcela jistě na úkor fantazie. Neboť k Ortenovi si musí přiložit svůj vlastní komentář každý sám, pochopit děj vlastní bolestí, prožívat ho až do poznání, že je cosi před každým, co nelze nepřekročit… Přiznám se, že jedině tyto souvislosti Elegií s lidským osudem v každé jeho etapě vedly mne ke třetí inscenační zkoušce s textem, pro nějž neznám lepšího ocenění, nežli ono Divišovo srovnání.

Ano, v čase necelých šesti týdnů napsal Jiří Orten v předjarní Praze roku 1941 podivuhodný básnický testament, který nevyznívá jako strach nebo hrůza z toho, co přijde, i když je v každém verši napojen smutkem z vědomí konce a neodvratnosti posledních věcí člověka – nezapomínejme, že sotva dvaadvacetiletého! Ba naopak, obraz Smrti, jak je vystaven v závěru Osmé elegie, proměňuje se v Krásu Vyslovení, v útěchu, že nekončí nic, co je takto napřaženo v každém slově k srdci každého, kdo pocítí potřebu přijmout toto poselství. To je Ortenův Nekonečný příběh, opakující se tak v osudu jednoho každého – kéž se nám takto podaří předat štafetu Ortenova běhu k Životu i v Olomouci…

Kovářík Mirek. Život… a poezie…? Eseje. Praha: Galén 2017, s. 67–68

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu