Reportáže

Vzhledem ke korosituaci se letošní pátý ročník největšího festivalu v centru Brna PonavaFestu rozhodli organizátoři rozdělit do série menších koncertů, které odstartovala ambiciózní akce Eine kleine Nachtmuzik, jež měla přes svou rozmanitost skvěle vybudovaný dramaturgický koncept. Jeho autoři Vít Kalvoda a Tomáš Vtípil dokázali onu noc naplnit střed města zvláštní ambientní poezií v jejích nejrůznějších mutacích. Ti, kdož byli přítomni přímo na místě mohli poslouchat hudební produkci ze sluchátek a pohybovat se před pódiem, schovat se v přístřeší před útulnou hospůdkou Ponava nebo bloumat po okolí. Kdo se nemohl zúčastnit osobně, měl možnost celou událost sledovat ve skvěle živě stříhaném streamu, který měl své poetické kouzlo sám o sobě. Ostatně doteď má 2,7 tisíc shlédnutí a lze ho vřele doporučit.

O policejní hodině se na park Lužánky snášel hutný, ale svým způsobem uklidňující déšť, který skvěle ladil k vystoupení Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří začali svým „klasickým“ repertoárem podmanivých písní s křehkými zádumčivě barvitými texty. Irenin hlas jakoby vstupoval hluboko do mysli posluchačů a viola da gamba v rukách Vojtěcha ho oplétala sonickými paprsky. Tahle podoba jejich tvorby je poměrně známá, v druhé polovině však nastal nenápadný přeryv, když Irena usedla za klavír a ono poetično se přeneslo do čistě instrumentální polohy, která gradovala ve chvíli, kdy oba začali hrát na klávesy čtyřručně své nové kompozice. Ty mají snad ještě větší působivost než jejich starší tvorba a dokáží naplnit vnější i vnitřní prostor nesmírnou tichou energií. Jakoby ustal čas a vnímatel byl vržen do paralelního vesmíru. Ještě, že byl poté dostatečný čas se vrátit zpátky na zem.

Projekt Playing For Change a nahrávky z cyklu Songs Around The World působí málem jako utopická sluníčkářská fantazie. Ale ono nejde o naivní představu ve stylu „muzikanti všech zemí, spojte se“. Ono to funguje. Buskeři i šoubyz hvězdy z různých končin se díky mobilnímu nahrávacímu zařízení spojí v interpretaci slavné písně a s gustem zademonstrují kulturní a vůbec lidskou sounáležitost jedné planety. Výtěžek z nahrávky pak poslouží k podpoře hudební výchovy dětí v chudých zemích jako Nepál, Bangladéš, Ghana či Rwanda. V době, kdy virová tsunami zapříčinila omezování svobodného pohybu, uzavírání hranic i izolaci jedinců, a krom krásných příkladů lidské solidarity odhalila také pár nepěkných ukázek xenofobie, obchodu se strachem a zneužití tragické situace k propagandistickým účelům, je příklad „kosmopolitní kumštýřské vzájemnosti“ možná důležitější než kdy dříve.

Proto ostatně tým Playing For Change publikoval prostřednictvím YouTube videoklip písně Chan Chan, vydané na albu Playing For Change: Listen To The Music (2018), zrovna v polovině dubna 2020. Tvůrce projektu popošťouchl úspěch předchozího videosinglu ke globální coververzi evergreenu The Weight, publikovaného původně v září 2019. Sešli se v něm Robbie Robertson, Ringo Starr, Larkin Poe, japonský kytarista Char, konžský zpěvák Mermans Mosengo či kytarista Ali Boulala z Bahrajnu. A v době po vyhlášení karantény v USA najednou klip na YouTube skokem nasbíral přes osm milionů streamů. „Písnička se stala nástrojem, pomáhajícím přestát izolaci,“ prohlásil spoluzakladatel projektu, hudební producent a zvukař Mark Johnson, v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. A jal se s kolegy sestřihávat další záznamy.

Náhody v Havaně a New Orleans

Příběh vzniku globální podoby songu Chan Chan od kubánského zpěváka Compaye Segunda, proslaveného původně díky Cooderovu projektu Buena Vista Social Club, vlastně docela pěkně ilustruje, co projekt Playing For Change pohání. Nadšení. A také kontrast dobrého plánování, promyšleného oslovování celebrit – a momentu čiré náhody.

„Vyrazili jsme v roce 2015 na Kubu a vlastně neplánovali předem, koho natočit. Ale jeden sen jsme přece měli. Zaznamenat Pancha Amata, na Kubě legendárního hráče na tres (příbuzný kytary). Jenže jsme ho absolutně nemohli vypátrat. Ptali jsme se všude – a nic. Až jednoho dne jsme se procházeli v Havaně po ulici on zrovna vstupoval do kavárny. Šli jsme za ním, představili se, vysvětlili jemu a jeho ženě smysl Playing For Change a za pár hodin už jsme seděli na náměstí, natáčeli a filmovali jeho part,“ vysvětlil Mark Johnson.

Rámec aranžmá, který vytvořil Francisco „Pancho“ Amat Rodriguez či další kubánský hráč, pianista Roberto Carcassés, pak doplnili zpěvem Jorge Luís Reyes a především úžasná dáma Teté García Caturla (ročník 1937!) s energií na rozdávání. Za zaznamenáním další sloky vyrazil tým techniků do Španělska, kam emigroval kubánský zpěvák Reinaldo Elosegui Oviedo. Spolu s kubánskými perkusisty hraje na dálku například Japonka Yu Hakateyama. Vyhrávky a sóla přidali malijský hráč na koru Mamadou Diabaté či libanonský virtuóz na oud Tarek Ayoubi. Od výletu do Bejrútu přitom každý Johnsona zrazoval kvůli nedalekému válečnému konfliktu v Sýrii. Odradit se nenechal.

Podobnou řízenou náhodou vznikl také part trubky, kterým se z New Orleansu přidal Chantz Powell: „Když jsem natáčel film A Cinematic Discovery Of Street Musicians, natočil jsem jedenáctiletého kluka, virtuózně válejícího na trubku. Jmenoval se Chantz Powell. Hrál na ulici, aby vydělal peníze na živobytí svoje a své mámy. Od té doby získal nahrávací smlouvu a patnáct let jsem ho neviděl. Ale když jsme začali přemýšlet o sólu do Chan Chan, vzpomněl jsem si na něj. Copak asi dělá? Vyrazili jsme bez předchozí domluvy do New Orleans a zastihli ho. Jen jsme mu dali sluchátka s nahrávkou, on se postavil na ulici před mikrofon a vystřihl úžasné, oduševnělé sólo, které dostalo nahrávku na novou úroveň,“ vyprávěl Mark Johnson nadšeně.